Z formálního pohledu vznikla Vojenská kancelář prezidenta republiky až přijetím zákona č. 654/1919 Sb., kterým se zřizuje kancelář presidenta republiky. Podle této právní normy se Kancelář prezidenta republiky (KPR) dělila na civilní a vojenské oddělení. Zákon byl přijat 5. prosince 1919 a účinnosti nabyl 19. prosince 1919. Nicméně jak civilní tak vojenská část KPR fakticky vykonávala činnost již dříve. Prezidentu republiky byly prozatímní ústavou z 13. listopadu 1918 svěřeny významné pravomoci, mj. také ve vojenské oblasti. Prvním přednostou vojenského oddělení KPR se stal dne 23. prosince 1918 pplk. Otakar Husák. Nejstarší dochovaná zpráva o činnosti vojenského oddělení KPR je datována 15. lednem 1919 a týkala se bezpečnostních opatření na Pražském hradě v souvislosti s nezdařeným atentátem na předsedu vlády Karla Kramáře. 

Pro vojenské oddělení KPR se postupně vžil název Vojenská kancelář prezidenta republiky, který společně se základní působností přetrval dodnes. V jejím čele stál přednosta - vždy vyšší důstojník, organizačně podřízený kancléři, zároveň však ve vojenských otázkách nadřízený veliteli Hradu a Hradní stráži. Příslušníci Vojenské kanceláře z řad důstojnického sboru byli k této službě povoláni na přechodnou dobu od svých vojenských útvarů, a to na návrh ministra národní obrany přímým rozhodnutím prezidenta.

Vlastní působnost a kompetence Vojenské kanceláře byly vymezeny jen velmi úzce. V zásadě měla postavení pomocného orgánu prezidenta jako vrchního velitele československé branné moci, zajišťovala jeho rozhodnutí a jednala podle jeho přímých rozkazů. Povaha její práce měla především informační charakter: připravovala formálně i věcně rozhodnutí prezidenta jako vrchního velitele, zprostředkovávala styk mezi ním a ministrem národní obrany, komunikaci s civilními institucemi a veřejností. Mezi její trvalé úkoly náleželo i zpracování návrhů a zpráv vojenského rázu pro vládu a další centrální složky státu. Součástí její činnosti bylo samozřejmě i všestranné zabezpečení vojensko-ceremoniálních akcí za účasti hlavy státu.

Tolik tedy k oficiálnímu vymezení pravomocí Vojenské kanceláře. Její obraz by však nebyl zdaleka úplný, pokud bychom opomenuli ty vojenské osobnosti, které stály - jako přednostové či později náčelníci - v jejím čele a svým osobním vkladem dodávaly této složce podstatně větší význam. Skutečnost, že měly být nablízku hlavě státu takového formátu, jako byl T. G. Masaryk či E. Beneš, předurčovala přirozeně i vysoké nároky na jejich výběr.

Pro meziválečné období tedy platilo, že přednosty Vojenské kanceláře se stávali vždy přední představitelé československého zahraničního odboje, muži, kteří stáli u zrodu československých dobrovolnických jednotek - legií, a své všestranné vojenské, často i politické a diplomatické schopnosti již plně prokázali. Byl jím například první přednosta pplk. Otakar Husák, pozdější brigádní generál a ministr národní obrany či divizní generál Stanislav Čeček, jeden z prvních dobrovolníků České Družiny a význačný velitel československých legií v Rusku.

Nesporně nejvýraznější stopu však zanechal divizní generál Silvestr Bláha, který v této funkci působil takřka deset let, až do tragického zániku 1. republiky. Ruský a francouzský legionář, zároveň čelný představitel československého vojensko-teoretického myšlení a autor četných prací zaměřených mimo jiné i na problematiku vztahu armády a veřejnosti, brannosti národa a vojenské tradice, fakticky tvůrce moderního uvažování o postavení armády v demokratické společnosti, jehož myšlenky k nám mohou promlouvat i dnes.

Ale také jeho nástupce, pozdější armádní generál Antonín Hasal, se v této funkci, kterou vykonával u prezidenta Beneše v Londýně v těžkých podmínkách 2. světové války a následně i ve dvou poválečných letech, osvědčil jako muž věrný zásadám, na nichž vznikla a byla obnovena československá státnost. Bohužel desetiletí bezprostředně následující po roce 1948 již nepřinesla srovnatelné osobnosti a výkon funkce náčelníka Vojenské kanceláře dosáhl postupně ryze úřednického rozměru, bez hlubšího přesahu a váhy. Muselo uplynout více jak čtyřicet let, aby tato funkce získala opět svou vážnost. Krátce po zvolení prezidenta republiky Václava Havla byl jmenován do funkce náčelníka Vojenské kancleáře generálporučík Ladislav Tomeček, který s důvěrou prezidenta obnovil význam VKPR.

Další informace jsou uvedeny v publikaci Vojenského historického ústavu Historie a současnost Vojenské kanceláře prezidenta republiky, ISBN: 978-80-7278-815-6.