Co prezident neřekl, resp. co jsme neudělali - č. 3
Datum: 3. 10. 2005
V rozhovoru s Karlem Hvížďalou v říjnovém magazínu časopisu Euro (str. 42 - 46) vyslovil Petr Pithart celou řadu silných soudů. S řadou z nich souhlasím, např. „vezeme se s hlavním civilizačním proudem Západu, ale chybí nám jeho rezistence vůči úpadkovým tendencím“ nebo „pokládáme za ctnost nebýt ke státu loajální“. S drtivou většinou z nich však naprosto nesouhlasím, ale to není na tuto rubriku. Jeden výrok však musím komentovat.
Na str. 44, v rámci výčtu, koho jsme se - dodávám, my Češi - ve 20. století zbavili, až jsme zůstali „konečně sami“, říká P. Pithart, že jsme se nakonec „zbavili Slováků, byť s jejich asistencí“. Myslím, že tento výrok člověk, který toto období aktivně prožil nemůže vyslovit. Nemůže ho říci člověk, který jako první začal stavět dvojdomky. Nemůže ho říci někdo, kdo se v té klíčové době o nic pro záchranu společného státu nepokusil. Na rozdíl od některých z nás. Petr Pithart sice nikoho nejmenoval, ale protože jsem v té době byl předsedou vlády (a navíc bez prezidenta, který abdikoval), musím reagovat.
Pro pořádek musím říci pro leckoho nečekanou věc, že pro mne - jako federálního ministra financí - představovala od podzimu 1991 do voleb v červnu 1992 větší hrozbu neudržitelnosti společných, tedy federálních financí Pithartova vláda česká než tehdejší vláda slovenská. Dalo mně velkou práci, aby se dvojice Pithart - ODA nestala příliš velkým narušením česko-slovenských vztahů. Jednou už se to nahlas říci muselo.
Nicméně, jít svou cestou, a v Pithartově smyslu „zbavit se“ toho druhého, chtěli Slováci a ne Češi. Slováci měli oprávněný či neoprávněný pocit, že je pro ně společný stát nevýhodou. Tento pocit Češi nikdy neměli. I když jsem se maximálně snažil - založením ODS na Slovensku a jako jediný český politik objížděním Slovenska před volbami 1992 - přidat na slovenskou politickou scénu aspoň jeden otevřeně profederální politický subjekt (kterému nakonec ve volbách chyběla desetina procenta pro překonání hranice 5 %, potřebné pro vstup do parlamentu na Slovensku), zlomové pro mne bylo setkání (o půlnoci na konferenci v německém Bonnu) s Janem Čarnogurským, tehdejším předsedou slovenské vlády a KDH v dubnu 1992. Ten mi již tehdy jednoznačně řekl, že pro Slovensko nepadá v úvahu jiný cíl než samostatná hvězdička na vlajce Evropské unie. Zdůrazňuji, že mi to neřekl Vladimír Mečiar.
