Rozhovor s manželkou prezidenta Livií Klausovou v týdeníku Instinkt
Datum: 12. 4. 2012, Instinkt
Do konce její mise na Pražském hradě zbývá dvě stě dnů. Jako manželka českého prezidenta tak prožije 3660 dnů. Dlouhá doba. Dramatická, ale každou chvilkou mimořádná a zajímavá. Už jen ten výhled z výšin hradu...
Budete českou prezidentkou?
Určitě ne.
Proč ne?
Z mnoha důvodů. Možná i proto, že jsem zblízka viděla, co to obnáší. Viděla jsem, že to není jen krásná reprezentativní role, že nestačí být jen slušný člověk, ale že funkce prezidenta sebou nese spoustu velmi kvalifikované práce a taky negativních věcí. Samozřejmě záleží na tom, jak kdo tu roli uchopí. Nejen roli prezidenta, jakoukoliv roli. A já to můžu poměřovat jen mým mužem, když vidím, co všechno musí vydržet… A pak, já bych to nechtěla dělat hůř než Klaus…
… to by bylo špatné...
Ano, to by bylo špatné.
Možná je ale vaše desetiletá zkušenost první dámy naopak vysoká kvalifikace pro kandidátku na prezidentku.
Možná. Ale nezapomeňte ještě na jednu věc – tou je zázemí. Prezident potřebuje kolem sebe lidi, kteří mu dělají zázemí. Soukromé, rodinné zázemí. Dovedete si představit, že by mi takové zázemí dělal Václav Klaus? Asi těžko, že?
Že by Václav Klaus byl chotěm?
Václav Klaus by v žádném případě neuměl být panem Thatcherem.
Proč myslíte, že si vás docela dost lidí přeje mít za prezidentku, jak ukazují některé ankety?
Možná proto, že mě hodně lidí zná a často osobně. Procestovali jsme s mužem za těch deset let naši zemi hodně detailně. A většinou mě říkají: Jste taková normální. Možná proto.
Třeba v tom může být i přání jakési substituce za odcházejícího Václava Klause?
Jakože by mně radil a vedl, co mám dělat? Myslím, že ocenění, co Vašek pro tuhle zemi udělal, teprve přijde.
Je to dobrá role pro ženu, být prezidentkou?
Nedávno jsem viděla Železnou lady, velmi pěkný film, kde je vidět, že to jde. Ale jen velmi velmi výjimečně. Hlava státu potřebuje k výkonu své funkce některé výrazné vlastnosti, které ženy obvykle nemívají. Alespoň já jsem přesvědčená, že je nemám. Nedovedu si představit – až na výjimky třeba paní Thatcherovou – že žena umí řešit válku. Žena si umí poradit se spoustu situací, někdy snadněji než muž, ale s některými nikoliv. Jak říkám: být slušná nestačí. To je dobrá vlastnost, nikoliv však postačující.
Líbí se vám přímá volba prezidenta?
Moc tomu nevěřím. Obávám se, že iluze, že si lidé zvolí prezidenta podle svého srdce, je marná. Volby dnes nezávisí jen na kvalitě kandidáta, ale spíš na médiích a kampani. V nepřímé volbě jsme měli jistotu, že se na kandidátovi musela shodnout určitá skupina lidí, ptali se ho, jaké vyznává hodnoty, ptali se ho, kam chce směřovat svoji zemi. V přímé volbě se může stát, že se vytvoří kandidát, kterého nikdo před tím neznal. A už se nám to jednou stalo, když se při poslední volbě prezidenta najednou objevil pan Švejnar. Když je dost peněz a přízeň médií, dá se za dva měsíce vytvořit kandidát, a jak víme, lidé rádi volí někoho, kdo přišel odnikud. Neví se, co chce dělat pro tuhle zemi, co dělal před tím… To vše u přímé volby hrozí. Nepřímá volba se mi zdá víc fair.
Máte před sebou na Hradě nějakých 200 dnů?
To je hodně.
Vím, že jste koncepční, jistě máte plán.
Ano mám. Chci mimo jiných standardních povinností, pozvat tento rok na Hrad mnoho lidí, kterým jsem za něco vděčná. Třeba sestřičku z nemocnice, paní, kterou jsem poznala někde na konci naší země, taky naši rodinu, spousta z nich si Hradem nikdy neprošla. Mám dlouhý seznam.
Na Hradě budete celkem 3660 dnů. Změnil vás ten pohled z Hradčan dolů…
Ne, nemyslím. To je jako byste se mě zeptala, jestli jsem si v mládí myslela něco jinak, než když jsem stará? A já řeknu: Ne. Myslím, že jsem docela stabilní. Možná proto, že náš život byl nahoru dolů, několikrát za ta léta. Myslím, že jsem pořád stejná Livia Klausová. Jen jsem se možná odnaučila odpočívat. Nedávno jsem byla v lázních a tam jsem zjistila, jak žiju život minutu od minuty, strašně rychle. Tento poslední rok to dělat nebudu. Chci se kochat…
Myslíte, že je možné se aspoň v některých návycích vrátit do časů předprezidentských? Třeba jet na víkend vlastním autem, bez ochranky na chalupu?
To prezidentovi ani exprezidentovi nehrozí. Já sice žiju život první dámy, ale mám přece jen na rozdíl od pana prezidenta na starosti ty každodennosti. Takže pro mě to bude tak, že začnu chodit nakupovat bez ochranky. Jako předtím.
Kde budete bydlet?
U nás doma, v našem domě.
Už je dávno připravený?
Jistě, do střechy neteče, jen se to tam ještě snažím doladit. Já – a to muži nemají rádi – mám radši delší výhled. Když jsme budovali chalupu a synové ještě chodili do školy, už jsem přemýšlela, že by se měl přistavět komín, až se synové ožení a přijdou snachy a vnoučata, aby se tam vešli. I když jsem připravovala rekonstrukci domu, kde budeme po skončení na Hradě bydlet, myslela jsem na případ vysokého stáří. Ne proto, že bych z něj měla strach. Už vím, kde by mohla být paní, která se bude starat, když zbude jen jeden z nás, domeček jsem si vybírala tak, aby se tam vešel výtah po schodech… všechno mám promyšlené.
Já vím, vy jste v tomto smyslu dokonale koncepční.
To mám po mé mamince, ta si vše naplánovala už v padesáti, pak to zrevidovala v šedesáti a nic ji nemohlo překvapit. Žila hezky do osmdesáti.
Co se stane s vaším nadačním fondem?
Nic se nezmění. Není závislý na prezidentování. Bude pokračovat tak, jako doposud.
Slyšela jsem, že se staráte o vznikající Institut Václava Klause.
To jste slyšela dobře. Dostala jsem úkol být hlasem poradním. Dělám to ráda. Jen je toho zařizování moc najednou. Musím na Hradě všechno uspořádat a zakončit, v Lánech taky.
Z Lán se vám asi nebude chtít.
Bude se mi stýskat, bude. V Lánech jsme prožili deset let života a to je dlouhá doba. Lány jsou hezké, jsou uchopitelnější než Hrad, pracují tam krásní lidé. Ale krásný je i výhled od mého pracovního stolu na Hradě. Ten mi nikdy nezevšedněl. Vždycky, když přijdu, stoupnu si k oknu a nadechnu se… to je tak unikátní místo.
Bude mít bývalá první dáma nějaké povinnosti?
Není formalizováno ani to, jaké povinnosti má první dáma, natož bývalá. Záleží na každé, jak si je naplní. V budoucnosti si to představuji tak, že s těmi, se kterými jsem spolupracovala léta, budu spolupracovat dál. Minulý týden jsem například přijala učitele, kteří pořádají soutěž o Zlatého Ámose – myslím, že u toho zůstanu. Ale povinnost bývalé první dámy není žádná. Snad jediná přejde z minulosti: zahraniční hosté státu se zastaví, stejně jako se zastavili za panem Havlem a byla u toho Dáša – i u mého muže. A já budu u toho.
Prolistovala jsem kalendář a zjistila, že vás čeká několik výročí: letos je to 50 let od seznámení s Václavem Klausem.
Tedy!
Je to jiný Václav Klaus, než byl v roce 1962?
Určitě. Tehdy byl hezčí. Mladší. Ale vážně. Působení v politice každého vysaje, semele. Musí mít obrovskou vnitřní sílu, aby se nenechal usmýkat. Určitě se na něm podepsaly všechny ty stresy při rozhodnutích, které mají důsledky i na další generace.
Je méně veselý?
Je. Nemá žádnou chvíli pro sebe a to je těžké. Naštěstí si uchoval sport, což je jediné místo, kde může vydechnout.
Příští rok jste 45 let manželé.
Pane jo!
Čekala jste od manželství to, co se pak stalo? Nebo něco jiného?
Jako každá mladá dívka jsem čekala, že bude napořád a bude nádherné. Co jiného? Ale on ten život je trošku jinačí. Manželství nám zatím zůstalo a hodnocení bych nechala na později.
Příští rok v listopadu budete mít sedmdesáté narozeniny, které už na Hradě oslavovat nebudete. Vnímáte tyhle narozeniny jako přelomové výročí?
Odpovím vám slovy Vaškovy maminky: Nejlepší léta jsou mezi sedmdesátkou a osmdesátkou. Řekla to svým vnukům.
Vás tedy čeká ještě to nejlepší?
Ano, má to jen jednu podmínku, kterou ona splňovala – být zdravá.
Mluvily jsme spolu za ta léta o všem možném, ale nemoci jsme vynechaly.
Asi nebylo proč o nich mluvit. Jednu „generálku“ kvůli nemocem jsem zažila kolem čtyřicítky a jediné, co zůstalo, je bolest zad. Pomohly mi nedávno lázně, kde jsem si říkala, že kdybych dělala v životě to, co v Jáchymově, bylo by mi lépe. Kromě bolení zad mě nic špatného nepotkalo.
Jaký má vliv duševní pohoda a nepohoda na zdravotní stav těla?
Obrovský. Stresové období vždycky vede k něčemu zlému. Může to být naprosto nečekané onemocnění. Kdysi jsem měla něco s mandlí a lékaři mi řekli, že je to ze stresu. Stav duše musí souviset se stavem těla. Když je člověk v pohodě, nemoc nemá takovou šanci se ho chytit.
Jenže to pak končí takovým klišé, že skoro každého pošlou k psychologovi, ať dá do pořádku duši a ono se pak spraví i tělo.
To je možná generační záležitost, protože naše generace psychology moc přijímat neumí. Já bych to neuměla. Psychiatr, to už je jiná, tam není zbytí.Co může udělat psycholog ? To, co nové generaci asi chybí, nahradit kamaráda, osobu, se kterou může mluvit. Je náhradou blízké duše. Možná zná nějaké pravděpodobné modely chování, ale copak může pomoci tím, že naučí nějaké univerzální modely? Vždyť já, nebo vy, každý je jiný, než ostatní. Originální, nikoliv univerzální. Já nevím…
Měla jste někdy strach o život?
Smrti jsem tváří v tvář nestála. Ale bylo několik situací, kdy jsem se… spíš jsem se bála o Klause. A o děti. O sebe ne.
A nemohla jste z toho spát?
V té chvíli možná, ale jinak já na svůj věk spím krásně a spokojeně. Nikdy jsem si nevzala prášek na spaní. Někdy se sice vzbudím v půl páté ráno, no a co? Jsem vzhůru, tak si něco přečtu a druhý den zase spím . Kdekdo si myslí, že se to musí řešit. Nejlépe a nejsnadněji pilulkou. Já jsem učinila jen jedno „předběžné opatření“, že od jisté doby nepiju večer kafíčko. Ale po oficiální večeři si ho dám i v deset večer a nic se nestane.
Míváte sen, který se vám opakuje.
V dětství jsem měla opakované sny, kdy jsem někam letěla, tedy spíš horizontálně než vertikálně. Teď mě sny nebudí.
Některé poslední studie snů říkají: Řekni mi, co sníš, a já ti řeknu, kdo jsi.
To se ovšem musí naplnit předpoklad, že si sny pamatujete, což v mém věku a při mém zdravém spánku, není časté. Já jsem šťastná, že sny do rána zapomenu.
Myslíte, že platí fráze: Cherchez la femme - Za vším hledejte ženu!
Určitě. Ono se dá říct i Cherchez l´homme – Hledejte muže, protože pro jednoho nebo druhého je nesmírně důležité, kdo je s ním při různých rozhodováních, kdo ho právě v tu chvíli může podpořit, ovlivnit.
Možná je to spíš myšlené tak, že žena mívá vliv na muže, ale nepřímý, jaksi z pozadí.
Je to pravda. Ale nejspíš je to v banálnějších situacích. V životních věcech je žena nejbližší člověk svého muže a naopak. U výrazných rolí nebo funkcí – kdo nemá ženu, děti, rodinu, opravdového přítele, tomu se hůře dělají i velká rozhodnutí. To je to zázemí, o kterém jsem mluvila.
Zdá se vám být, paní Klausová, stav naší země po skoro deseti letech lepší?
Musím vám odpovědět, že stav naší země se mi zdá být dobrý. Je ale docela přirozené, že lidé většinou ty lepší věci nevidí a trápí je to horší.
Cítíte v naší zemi lepší atmosféru dnes, než před devíti lety?
Ano cítím, ale když se budu dívat na televizi a odtud si dělat úsudek, jaká je v naší zemi atmosféra, řeknu: katastrofální. Ale protože se na televizi nedívám, ani na zprávy ani na žádné politické pořady, odpovím: Přes všechny problémy je stav země dobrý.
Úplně slyším Václava Klause.
Třeba to slyšel ode mě! Ale já jsem chtěla odpovědět na tu vážnou otázku tak, že je vážné, jak lidi přemýšlejí a dokonce i cítí na základě virtuálních pravd a ne skutečnosti.
Chcete říct, když se ptám na stav země, že lidi se trápí virtuálními problémy, které vlastně ani nejsou?
Ano, nejenže se tím trápí, ale žijí ve virtuální realitě. Tím pádem mnohá klišé, která běhají zeměkoulí, nás nesmyslně ovlivňují. To mně zlobí.
Vidíte, i vy se dokážete rozzlobit.
Ano. Nad konkrétními skutky. Na příklad nad rušením kojeneckých ústavů a institucí pečujících o děti. Nad nedomyšlenými nařízeními. Můj důvod, proč jsem se přestala dívat na zprávy: Ze zpráv se nikdo nedozví, co se opravdu stalo. Je to výroba negativních informací, žádný příklad dobrého skutku. Jako kdyby život byl jen zlý. Pokud někdo sleduje jen televizi, musí si zákonitě myslet, že na světě je všechno špatně. Přijdu třeba za lidmi do domu s pečovatelskou službou a oni mi říkají, jak je všechno špatně: v televizi to prý říkali. A tak se ptám: Vás tady týrají? Tahle vaše sestřička se k vám chová špatně? Ne, naše Jaruška je úžasná. Dobře, a rodina vás navštěvuje? Jo. A tahle paní vedle vás krade? Ne, ta rozdává. Takhle to je v konkrétním případě. Jenže pak si pustí televizi a svět je strašný. Já sama jsem deprimovaná z těch monstrózních kauz, protože nerozeznávám, co je vymyšlené a co je pravda. Nevím, kdo koho odposlouchává.
Máte strach?
Já? Proč? Zažila jsem v komunismu, že jsme se doma báli promluvit, protože nás mohli poslouchat sousedi. A dneska? Mám se bát promluvit do telefonu? A ještě si myslet, že je správné odposlouchávat cizí telefony? To není správné. Už slyším , jak argumentují: Když nemáte, paní Klausová, co skrývat, tak vám nemusí vadit, že vás někdo odposlouchává. Co to je za strašlivě nebezpečnou hloupost? Všechno, co je doma, je soukromí. Soukromí je i to, že když někdo chodí na své zahradě nahatý, má právo na soukromí. Nikdo nemá právo ho fotit, natož pak tu fotografii zveřejňovat a cítit se v právu, protože to je například poslanec.
Vás taky vyfotili na pláži v Chorvatsku.
Já jsem tam byla v plavkách , ale i tak je velmi nepříjemné, že si Vás někdo fotí, protože jste žena prezidenta. S tím se dá hodně těžko žít. Proto si někteří staví hodně vysoké zdi.
Co uděláte vy?
Už nikdy nepojedu do Chorvatska, přestože je tam krásně a udělala jsem jen to, co všichni ostatní - ležela jsem na lehátku a chodila jsem plavat. Ale já nemůžu chodit plavat, když vím, že za každým křovím číhá někdo, kdo mě fotí. To není dovolená. A já chci žít normální život. Někdy to je těžké.
Promýšlela jste někdy, proč jste na světě, hledala smysl života?
V pubertě ano, to se asi každý pokouší přijít na to, proč je na světě. Pak běh života starostmi o praktické věci nedovolí to spočinutí, usebrání, přemýšlení. Až ke stáří se to vrátí a tyhle otázky přicházejí znovu, oblouk se znovu nakloní.
Nastal pro vás čas znovu přemýšlet o smyslu života?
Možná taky o smrti a tím pádem o uplynulém životě a jeho smyslu.
Uměla byste svůj smysl života popsat?
Určitě ne, o tom se těžko mluví. Můžeme to vzít z mnoha úhlů a pokaždé to bude jen kousek pravdy, pocitu. Jakmile to napíšeme, bude to divné, polovičaté, zploštělé. Já nemám ráda velké otázky, protože i smysl mého života by měl vyplynout z mého způsobu života.
Ony na toto téma existují až biologizující hypotézy, jako například: Jsme na světě proto, aby naše těla přenášela geny, ta těla jsou vybavena láskou k mláďátkům, láskou k druhému pohlaví, a všechna ta láska je jen technická pomůcka.
Divné... nemyslím si navíc, že i ta láska k mláďátkům je smysl života. Pro mě je smysl života to, čeho chceme na světě dosáhnout, aby nás přesáhlo. Tak cítím smysl života. Samozřejmě se nejdřív nabízí rodina. Snadněji se hledá smysl toho, proč jsem na světě, když mám někoho, komu mám co předat. Ale tím nemůžu a nechci říct, že člověk, který nemá děti, nemůže udělat pro ostatní mnoho dobra. Mám kamarádku, která nemá děti, ale umí toho tolik dát ze sebe pro cizí, jiné děti, než svoje. Láska se dá rozdávat i jinde. Mít děti není podmínkou štěstí. Vidíte, o smyslu života se dá mluvit do nekonečna. Ale jednou ten konec přijde. Vím o něm.
A konce se nebojíte?
Ne, ale přemýšlím o něm. Žiju velmi aktivní život, ale jednoho dne se vzbudím, nevím proč – není pro to žádný speciální důvod, podívám se z okna a řeknu si: Pane Bože, vždyť já tu magnolii neuvidím vyrůst velkou. To je ta chvíle. Žádná tragédie, žádný strach v tom není. Jen vědomí, náhlé uvědomění, že mám na tomto světě limitovaný čas. Někdo o tom nechce mluvit, možná to je správné. Uvědomuju si množství času před sebou a doufám, že to bude šťastný čas.
Už jste se tak jednou z okna podívala?
Ano, a šla jsem si koupit osmiletou magnolii. Letos pokvete.
