Drobečková navigace


Projev prezidenta republiky při sjezdu SPO

11. února 2017

Milí přátelé, milý Honzo Velebo, 

jsem rád, že jsem opět na našem sjezdu. Ještě jednou zdůrazňuji, na našem sjezdu.

Úvodem svého vystoupení bych vám chtěl sdělit, že v příštích parlamentních volbách máte opět můj hlas. Zbývá vám jenom maličkost, sehnat ještě několik dalších set tisíc hlasů, abyste se dostali do Parlamentu. A já jsem přišel, abych vám, bez snahy jakkoli ovlivňovat váš sjezd, řekl svůj názor.

Parlamentní volby jsou před námi, ale je docela dobré se ohlédnout za minulými parlamentními volbami. Teď jsem byl na Vysočině na chalupě, kde mám staré noviny, a noviny z měsíce září před tehdejšími Parlamentními volbami naší straně prorokovaly sedm až osm procent hlasů, což by obnášelo sedmnáct poslanců. Výsledek jeden a půl procenta. A ten, kdo zavírá oči před tímto výsledkem, odsuzuje naši stranu i k dalšímu neúspěchu.

Proč k tomu došlo? Podle mého názoru především proto, protože s vidinou oněch sedmnácti poslanců se někteří naši členové, a zejména funkcionáři, začali rvát o volitelná místa na kandidátkách. Kdyby měli dostatek sebevědomí, tak by jim stačilo, aby na těch kandidátkách vůbec byli, protože by si věřili, že preferenčními hlasy se dostanou z nevolitelného místa na místo volitelné. Ale oni, protože si de facto nevěřili, se rvali o ta místa jako koně, a výsledek byl, že konflikty, například ve Středočeském kraji, v Plzeňském kraji, v Praze, které byly samozřejmě, a to novinářům nelze vyčítat, patřičně medializovány, vedly k tomu, že veřejnost nemá ráda strany, které se mezi sebou hádají. A díky tomu nás téměř nikdo nevolil. Tečka.

Takže situace se snad zlepšila. Přečetl jsem si s potěšením, že například Střední Čechy mají nového předsedu Marcela Chládka, bývalého ministra školství, a milý Marceli, pevně věřím, že středočeská organizace, na rozdíl od té minulé, nebude podávat žalobu na nekonání našeho sjezdu, jako se tak stalo v minulosti. Plzeňská organizace má skvělého předsedu, a on je extrémní levice, ale z mého pohledu extrémní pravice, Honzu Kůrku, olympijského vítěze, a já bych mu chtěl rovněž poděkovat za vedení plzeňské organizace. A protože jsem se při různých příležitostech setkával s vedením každé krajské organizace s výjimkou Prahy, ale to teď musím napravit, tak si myslím, že jste nabiti energií, nabiti elánem a že máte rozumnou šanci na úspěch. Nikoli na vítězství, ale na úspěch.

A dovolte mi závěrem několik poznámek k tomu, jak tohoto úspěchu dosáhnout, ale také, jak ho ztratit.  

Povšiml jsem si, že v minulých krajských volbách, které jsou jakýmsi indikátorem voleb parlamentních, v devíti krajích Strana práv občanů uspěla a ve dvou krajích, Jihočeském a Středočeském, k tomu chyběly jenom jedna nebo dvě desetiny procenta. Krásný to výsledek. Ale ve dvou dalších krajích, Zlínském a Pardubickém, kde jsme kandidovali samostatně, jsme dostali něco mezi dvěma a třemi procenty, a přitom jsme v těchto krajích měli vicehejtmana. A to už je dost vysoká funkce, aby v pozitivním slova smyslu dělala naší straně reklamu. Myslím si, že naši kolegové jak z Pardubicka, tak ze Zlínska o tom budou přemýšlet. A já tady nejsem od toho, abych jim radil. Pouze konstatuji, že pokus kandidovat samostatně v krajských volbách ve dvou krajských organizacích neuspěl.

Tam, kde jsme byli v koalici se stranou Přímé demokracie, jsme byli úspěšní. A já bych chtěl blahopřát všem našim členům v těchto devíti krajích. Jak víte, se stranou Přímé demokracie máme mnoho společných programových bodů. Například přímá volba starostů, primátorů a hejtmanů, dále tzv. panašování, což znamená, že podobně jako v komunálních volbách by si každý volič i na krajské a centrální úrovni měl sestavit z nabídky politických subjektů průřezovým spektrem svoji vlastní kandidátku. Samozřejmě, že sem patří i systém referend, postoj k migraci. Nedávno pan Okamura požádal, abych se s ním sešel, a já mu říkal, tak pane Okamuro, máme mnoho společných programových bodů, ale v jednom se lišíme. Alespoň já, nechci mluvit za celé SPO, zastávám názor, že vedle práv občanů jsou také povinnosti občanů, a že jednou z těchto povinností je volební účast. A jak víte, volební účast existovala za Masarykovy první republiky, dnes je třeba v Belgii, v Lucembursku, v Austrálii a v dalších zemích. A pan Okamura mi říkal, pane prezidente, my máme také v programu povinnou volební účast. Tak mě to trochu překvapilo, ale říkal jsem si, proč ne. Znamená to tedy, že programová shoda je poměrně výrazná.

Pojďme teď chviličku spolu počítat. I když průzkumům veřejného mínění v zásadě nevěřím, tyto průzkumy ukazují, že strana Přímé demokracie se pohybuje těsně pod pěti procenty. To znamená, že je pro ni vážné riziko, že se do Parlamentu nedostane, protože voliči dávají přednost těm stranám, které jsou v průzkumech nad pěti procenty. My můžeme být z tohoto hlediska, jak se říká v raketové technice, cosi jako booster, jako jeden z raketových motorů, který tu družici dostane na oběžnou dráhu. Ale za jakou cenu.

Nemůžeme si dovolit riskovat koalici, protože v parlamentních volbách, jak dobře víte, platí aditivní kvórum, to znamená deset procent pro dvoučlennou koalici, a já chci být optimista a vždycky budu optimista, ale přesto bych na základě principu předběžné opatrnosti toto moc neriskoval.   

Pak se také můžeme poučit u našich protivníků. Konkrétně o mnou oblíbené straně TOP 09 mohu říci, že udělala dobře, když se spojila s hnutím STAN, které bylo takovým boosterem pro její krátkodobý a pominutelný vzestup, protože to byla TOP 09 s podporou Starostů, která dokázala relativně uspět ve volbách. I když, jak víte, teď se se Starosty rozešla a Starostové se ucházejí o přízeň někde jinde.

Znamená to tedy, že jeden z modelů, který by mohl pomoci k úspěchu Strany práv občanů, spočívá v tom, protože, buďme objektivní, strana Přímé demokracie má o něco větší podporu, že by to byla Strana přímé demokracie s podporou Strany práv občanů, ale pouze za jedné podmínky, že to bude spolupráce naprosto rovnoprávná, to znamená stejný počet míst na kandidátkách, samozřejmě volitelných míst, systémem zipu, to znamená jedna, tři, pět, nebo dva, čtyři, šest. Můj optimismus nejde tak daleko, abychom v každém kraji dosáhli více než šesti poslanců, protože pronásobeno počtem krajů by to znamenalo, že bychom byli nejsilnější parlamentní stranou.

A poslední věc, kterou vám chci říci, a teď vás možná překvapím. Pokud tato nabídka, která upřímně řečeno obchází ono aditivní kvórum, bude odmítnuta, nebo pokud vám budou kladeny ponižující podmínky, nerovnoprávné podmínky, jděte do toho a bojujte samostatně. Protože vždycky, milí přátelé, je lépe čestně prohrát, než utéci z bojiště. A za práva občanů máme bojovat.

Takže ve svém projevu jsem vám poskytl několik cenných knížecích rad, ze kterých si můžete vybrat cokoli, ale to už je údělem knížecích rad, že pak se vždycky říká, já vám to radil a vy jste mě neposlechli. Nicméně, znovu opakuji to, co jsem řekl v úvodu. Až půjdu k volbám a naše milovaná objektivní veřejnoprávní televize mě bude zabírat, jak v parlamentních volbách držím v ruce volební lístek, který mimochodem řádně vsunu do správné obálky, tak vězte, vězte a věřte, že to bude váš lístek, ať se rozhodnete pro jakékoli řešení.

Děkuji vám za vaši práci a těším se na to, že ať vyhrajeme, nebo prohrajeme, budeme se vždy jako přátele a jako kolegové trvale potkávat.

Hodně zdaru a hodně štěstí.

 

Miloš Zeman, prezident republiky, Praha, 11. února 2017

zpět na seznam zpráv