Drobečková navigace


Projev prezidenta republiky při slavnostním ceremoniálu udílení státních vyznamenání

28. října 2013

Vážený pane předsedo Senátu Parlamentu České republiky, vážený pane předsedo Ústavního soudu, vážený pane předsedo vlády, vážení členové vlády, vážený pane prezidente Václave Klausi, vážená paní Klausová, vážená paní Havlová, milí hosté,

každý rok se touto dobou scházíme proto, abychom se zamysleli nad smyslem českých dějin a nad postavením našeho státu v Evropě a ve světě. Tyto diskuze jsou jistě plodné, ale něco mně v nich chybí, chybí mi v nich jisté odosobnění českých dějin. Malá, téměř nulová závislost dějinného pohybu na jeho skutečných nositelích.

Dovolte mi, abych připomněl jednu větu z Čapkových Hovorů s T.G.M., kde Tomáš Masaryk říká, bez Beneše bychom republiku neměli. Samozřejmě, že to neplatilo jenom o Edvardovi Benešovi. Platilo to o Milanu Rastislavu Štefánikovi a v první řadě o samotném Tomáši Garriguovi Masarykovi. Byli jsme vychováváni v přesvědčení, že dějiny mají jakýsi samopohyb, že jsou neseny železnou nutností přírodního zákona, že existuje to, čemu se říká mainstream, tedy hlavní proud, a že ten, kdo z tohoto mainstreamu vybočí, se nutně utopí.

Dovolte mi, abych se vrátil k Masarykově památce a připomněl Vám, že to byl právě on, kdo narušoval svými myšlenkami a svojí prací onen pomyslný hlavní proud. Člověk, který se postavil proti převládajícímu myšlení, ať už to byla hilsneriáda, rukopisná falza nebo záhřebský proces. Člověk, kterému většinová populace vytloukla okna z jeho bytu a kterého studenti při jeho přednáškách vypískali. Člověk, který v šedesáti pěti letech odešel do exilu. Odešel do exilu se svým snem, se snem samostatnosti Československa. A tento sen se téměř všem takzvaně realistickým politikům zdál jako něco naprosto nesmyslného, přesto tento sen zvítězil.

Nezdá se mi správné, abychom české dějiny chápali jenom jako souboj abstraktních idejí. Zdá se mi správné, abychom těmto dějinám rozuměli jako souboji myšlenek, jejichž nositeli jsou konkrétní lidé, a proto jsem pojal dnešní státní svátek nikoli jako filozofickou disputaci o smyslu českých dějin, ale jako příběhy konkrétních lidských bytostí, kterým jsem tento den udělil státní vyznamenání. Jsou mezi nimi lidé různých profesí, ale jedno je spojuje. Zanechali za sebou dílo, za kterým pokud se ohlédnou něco zůstává jako vyrytá stopa v dějinách, nikoli jako stopa v písku. Jsou mezi nimi umělci, kteří rozdávali radost a úsměv. V době, kde v českém skeptickém národu často přežívá deprese, mnohdy málo odůvodněná, je právě radost a úsměv tím nesmírně cenným, co můžeme lidem dát. Jsou mezi nimi lidé, kteří dali práci svým zaměstnancům, či řečeno baťovskou terminologií, svým spolupracovníkům. Podnikatel, který třebaže zaměstnává 8 000 zaměstnanců, dokázal ze zisků své firmy vybudovat ve svém městě nádherné kulturní zařízení, aniž by ho k tomu kdokoli nutil. Další podnikatel, který zdvihnul z prachu svůj podnik a vrátil mu zašlou slávu. Jsou mezi nimi sportovci. Žena, jejíž světový rekord v atletice je již třicet let nepřekonán, ale také člověk, který ve svém motocyklovém sportu utrpěl četná zranění a četné, v tomto případě doslovné, pády. Vždy se dokázal zdvihnout a vždy dokázal bojovat dál.

Skláním se s úctou před těmito lidmi. Zákon o státních vyznamenáních mi umožňuje udělit Medaili Za zásluhy I., II. a III. třídy. Kdo jsem já, abych o tom měl právo rozhodovat? Kromě toho se domnívám, že by to bylo ponižující i pro samotné vyznamenané a proto jsem se rozhodl všem těmto dvaceti devíti lidem, což je o sedm více, než v loňském roce, udělit Medaili Za zásluhy I. třídy a dvěma z nich, kteří tuto medaili již získali v minulosti, udělit Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Přál bych si, aby naše setkání bylo projevem úcty vůči vyznamenaným. Jsou to mimo jiné tři intelektuálové, kteří v prvním kole prezidentské volby hlasovali pro mého protikandidáta a jejich myšlenky mě vždy rozzuřovaly. ale není nic cennějšího než názor oponenta, který Vás nutí k přemýšlení. Jak říkal Masaryk: „Myšlení bolí. Ale pokud jsme v zajetí svých vlastních myšlenek a nenasloucháme názorům svých oponentů, pak zákonitě degeneruje a stáváme se spíše fosilií než aktivně uvažujícím a aktivně myslícím člověkem.“

Jsou mezi námi lidé, kteří desítky a desítky let rozdávali lidem to nejcennější – úsměv. Jsou zde vynikající umělci světového jména. Jsou zde lékaři a já bych u jednoho ze dvou vyznamenaných lékařů rád citoval jeho krásný výrok: „Budu léčit prezidenta stejně tak, jako bych léčil bezdomovce“. Každý, kdo vrací lidem zdraví a život je hoden naší nesmírné úcty. Jsou zde lidé, kteří pozdvihli český průmysl, opomíjenou oblast naší ekonomické politiky. Jsou zde lidé, kteří byli válečnými veterány v Tobruku nebo Royal Air Force. Je zde, bohužel in memoriam i poslední politický vězeň, který zemřel ve vězení. A mohl bych tak pokračovat dál a dál.

Nerad bych na kohokoli zapomněl, ale protože by můj projev měl být co nejkratší, dovolte mi, abych skončil jednou vyznamenanou, která bohužel rovněž není mezi námi, protože zemřela den před listopadovou revolucí. Je to autorka nejkrásnějšího a nejsmutnějšího pomníku, který jsem v životě viděl. Sousoší lidických dětí. Tato sochařka se za svého života nedožila instalace tohoto pomníku, ale její dílo nám připomíná ony temné stránky naší minulosti, na které bychom nikdy neměli zapomenout. Mezi vyznamenanými je i symbol Pražského jara, onoho krásného vzepětí národa, které skončilo pod pásy sovětských tanků. Tak bych mohl pokračovat dál a věřím, že v příštích čtyřech letech bude počet takto vyznamenaných dále narůstat a bude rezonovat s tím, jak tyto lidi zná veřejnost.

V minulosti jsme byli svědky četby dlouhých životopisů. Myslím si, že lidé, které jsem vybral, žádný dlouhý životopis nepotřebují, protože svým dílem prokázali, že souzní s naší společností a jsou jí známy. Dovolte mi, abych svůj projev zakončil ještě jednou poznámkou. U žádného z vyznamenaných nebyla strmá kontinuální cesta na vrchol. Byly zde vzestupy a pády, byla zde zranění a byly chyby, vždyť i Tomáš Baťa ve svém životě třikrát zbankrotoval, než se stal tím, čím byl. Nevěřím příliš těm, kdo ve svém životě neutrpí žádný šrám, protože i šrámy patří k životu. Ale jsou šrámy, které si zasazujeme svými vlastními chybami, a jsou rány, které nám zasazují druzí. Mnoho z vyznamenaných muselo čelit nejrůznějším druhům závistivých pomluv. Pomluv těch, kterým říkám komentátoři. Komentátor je člověk, který s hněvem a nenávistí popisuje dílo druhých, aby zakryl, že za ním samotným žádné dílo není. Právě proto pokládám za svoji čest, že se mohu s úctou sklonit před lidmi, kteří těmto pomluvám odolali.

Dovolte mi, abych jménem Vás všech blahopřál vyznamenaným ke státnímu svátku České republiky, neboť jsou to právě oni, kdo tvořili a dodnes tvoří dějiny naší společnosti.

Děkuji Vám za Vaši pozornost.

 

Miloš Zeman, prezident České republiky, Pražský hrad, 28. října 2013

zpět na seznam zpráv