Drobečková navigace


Projev prezidenta republiky při slavnostním ceremoniálu udílení státních vyznamenání České republiky

28. října 2017

Vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Klausová, vážená paní Havlová, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo Ústavního soudu, excelence, dámy a pánové,

jako každý rok se i dnes setkáváme, abychom se seznámili s různorodými životními příběhy lidí, kteří obdrží státní vyznamenání. Za každým z těchto příběhů je i kus naší historie, kus historie našeho státu a naší společnosti.

Dovolte mi, abych především mezi námi uvítal tři významné zahraniční hosty, prezidenta Slovinské republiky Boruta Pahora, starostu Vídně Michaela Häupla, pane starosto, blahopřeji k pětatřiceti procentům Vaší strany ve Vídni, a konečně mi dovolte, abych uvítal svého přítele, bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera.

Milý Borute, dnešní oslava ve Vladislavském sále bude tak trochu i slovinským svátkem, protože vedle Tebe bude oceněn i významný slovinský architekt, jehož práce se podepsala v závěrečné konstrukci či rekonstrukci Pražského hradu.

Velmi rád jsem rovněž vyhověl přání naší armády a snad poprvé v historii prezident republiky vyznamenává i nevděčnou funkci náčelníka Generálního štábu, a to dokonce hned dvou. Jednak toho, kdo velel Generálnímu štábu za první republiky a výrazně přispěl ke zvýšení bojeschopnosti tehdejší československé armády, a jednak i toho, který po listopadové revoluci se zasloužil, pane generále, o demokratizaci této armády. Vojákům samozřejmě patří i ocenění našeho odboje a jsem rád, že mohu napravit jeden dluh. Generál Kutlvašr, velitel Pražského povstání, byl neoprávněně perzekvován, místo abychom ocenili jeho zásluhy. Proto bude dnes vyznamenán nejvyšším českým řádem vojenské třídy.

K vojákům svého druhu patří i člověk, který je také mezi námi ve svěžím věku devadesáti let, je to bývalý osvětimský vězeň, který v sedmnácti letech uprchl z Osvětimi, vzal do ruky zbraň a bojoval za svobodu své vlasti.

Když ale vzpomínáme na minulost, dovolte mi ještě jednu hlubší sondu. Před dvěma lety jsem v New Yorku navštívil potomky Američana, který pomohl Tomáši Masarykovi v době, kdy ještě zdaleka nebyl naším prezidentem, a dohodl jsem se s těmito potomky, že jejich předchůdci udělím rovněž významné vyznamenání za zásluhy o náš stát.

Mohl bych samozřejmě uvádět i další a další jména, je jich letos hodně a jsem tomu rád, protože to svědčí o tom, že Česká republika má celou řadu opravdu významných osobností. Mezi těmito jmény je naše krajanka, která dlouhá léta pracovala v americké prezidentské administrativě, je tam nonkonformní historik a nonkonformní žurnalista, kteří oba plynou proti mainstreamu. Mainstreamu, jenž je podle mého názoru často podbízivý a tupý.

Samozřejmě, že nemohu zapomenout na vynikající rychlobruslařku, nebo mnohonásobného vítěze Rallye Paříž-Dakar, a tak bych mohl mluvit dál a dál, ale dovolte mi, abych se pokusil, tak jako každý rok, zobecnit některý společný jmenovatel vyznamenaných.

Před mnoha a mnoha lety C. P. Snow napsal knihu o dvou kulturách, o kultuře umělecké a o kultuře vědecké, a od té doby se rozproudily polemiky, která z nich je lepší, a zda tyto dvě kultury jsou symbiotické, nebo naopak antagonistické. Chtěl bych říci z vlastní zkušenosti, že zatímco ten rozdíl mezi fyziky a lyriky, o kterém se často na této úrovni mluvilo, je nepopiratelný, umění nám přináší radost a úsměv, a konec konců Pascal kdysi napsal, že srdce má své důvody, které rozum nechápe, ale na druhé straně věda nám přináší stejně tak jako umění ne jenom mezinárodní prestiž v osobách takových lidí, jako byl Heyrovský, Wichterle a další, profesor Holý například, ale na druhé straně se podle mého názoru mohou vhodně doplňovat. A rád bych to argumentoval alespoň jedním jediným příkladem ze svého vlastního bývalého oboru, prognostiky, a doufám, že mi prominete tuto neskromnost, protože za chvíli pochopíte, že je to vlastně pokorná sebekritika.

Derek Solla Price napsal knihu - science of science. V této knize velmi provokativně rozdělil vědní obory do dvou skupin, na takzvanou tvrdou vědu, což jsou v podstatě přírodovědné a technické obory, zahrňme tam samozřejmě biologii a další disciplíny, a na takzvanou měkkou vědu, což jsou v zásadě všechny společenské vědy.

A teď minimálně ekonomové mezi námi, že Václave Klausi, vzplanou svatým rozhořčením, že Solla Price do skupiny měkkých věd zahrnul i ekonomii, protože je to věda o lidském chování, a zřejmě se nedá tak úplně spoutat různými rovnicemi a různými jednoduchými algoritmy.

Jsem velmi rád, že mezi vyznamenanými jsou více méně rovnoměrně zastoupeny dvě skupiny, vědci a umělci, ale každá z nich z jiného důvodu.

Jak už jsem řekl, ta umělecká skupina rozdává radost a úsměv, a občas naráží na nepochopení krasoduchů, kteří zejména ty umělce, kteří získávají velkou posluchačskou odezvu, označují za reprezentanty komerční kultury. Dovedeno ad absurdum, nekomerční kultura by byla ta, na kterou nikdo nechodí, a nekomerční divadlo by bylo to, kde počet herců je vyšší než počet diváků.

Ale vrátil bych se teď k té vědecké obci. Myslím si, že ony takzvané měkké, tedy společenskovědní disciplíny, v minulosti trpěly na jakousi přehnanou pýchu, a rád bych to dokumentoval na tom pokorném sebekritickém příkladu.

V minulosti jsem se zabýval simulačními modely systémové dynamiky. Byl to nádherný směr, který vznikl v Massachusettském technologickém institutu, jeho hlavní představitel byl Jay Forrester a jeho hlavní produkt byla kniha Meze růstu Dennise a Donelly Meadowsových. A na základě této knihy vznikl i Římský klub. A byla otázka, jestli Římským klubem je společenství vědců, nebo společenství snobů. Abychom mezi tím mohli rozlišit, je zapotřebí s odstupem času se podívat, zda kniha Meze růstu byla nebo nebyla úspěšná.

Když si ji přečtete, zjistíte, že predikuje vyčerpání přírodních zdrojů, predikuje hladomory, predikuje populační explozi i znečištění životního prostředí. Nic z toho se, přátelé, naštěstí nesplnilo. A my se musíme ptát, zda tato pýcha vědy, kde jsme se snažili přenést matematické metody do oblasti, která těmto oblastem příliš nevyhovuje, nakonec nezprofanovala onu vědu samotnou, myslím tím společenskou vědu. A tak mě docela potěšilo, když jsem se ve svém bývalém oboru dočetl, že prognostika začíná preferovat, co? Psaní scénářů. A tady je ona symbióza oněch dvou větví naší národní kultury. Vždyť scénář je přece nástroj umělecký, nikoli nástroj primárně vědecký, takže skloňme se s pokorou a přemýšlejme o neúspěchu matematických modelů, možná proto, protože nezachytily inovativní prvky ve společnosti, a že předpokládaly rigidní struktury tam, kde tyto struktury jsou ve skutečnosti dynamické a flexibilní, a snažme se spolu s jedním francouzským futurologem, který se jmenoval Bertrand de Jouvenel, mluvit o L´art de la conjecture, o umění předvídat, nikoli o pyšné vědě, která o sobě tvrdí, že umí předvídat.

Omlouvám se za tuto odbočku, ale inspirovalo mě k ní zejména, když tady vidím autora, který se matematickými modely velmi a velmi zabýval, inspirovala mě k ní vlastní životní zkušenost a člověk se má vyznat i ze svých chyb a neomlouvá ho, když tyto chyby sdíleli i jiní, a když ve své době byly dokonce předmětem onoho mainstreamu, o němž jsem tady před chvílí hovořil.

Dámy a pánové, jsem velmi rád, že nyní mohu udělit státní vyznamenání lidem, kteří si to zaslouží. Jsem si plně vědom toho, že je bude pronásledovat závist. Že několik ušlápnutých lidiček, kteří sami v životě nic nedokázali, napíší kritické komentáře o tom, že ten či onen si ono vyznamenání nezaslouží nebo naopak, že by ho měl dostat někdo úplně jiný. A říkám vyznamenaným, kteří to vědí i beze mě, závist, která vás bude provázet, je něčím, co musíte překonat. I závist je lidským citem, a i když s ním nemůžeme a nesmíme souhlasit, musíme chápat, že ani ocenění není procházka růžovou zahradou, a že každý, kdo bude vyznamenán, bude, jako se to už několikrát stalo, trpět právě tím, že jeho vyznamenání bude znehodnocováno. Ale za vámi je obrovská práce, za umělci, kteří dnes budou vyznamenáni, jsou často desítky let, kdy dávali radost a úsměv možná statisícům, možná dokonce milionům lidí. A tento úsměv je daleko větší odměnou než jakékoli vyznamenání, proto mně dovolte, abych vám závěrem svého vystoupení rovněž popřál radost a úsměv.

Děkuji vám za vaši pozornost. 

 

Miloš Zeman, prezident republiky, Pražský hrad, 28. října 2017

zpět na seznam zpráv