Drobečková navigace


Projev prezidenta republiky při slavnostním ceremoniálu udílení státních vyznamenání České republiky

28. října 2016

Vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Klausová, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo vlády, vážený pane předsedo Ústavního soudu, Excelence, dámy a pánové,

setkáváme se jako každý rok, abychom při příležitosti státního svátku ocenili práci těch, kdo pomohli České republice a jejím občanům. Při takové příležitosti si vždy připomínám slova Johna Kennedyho: „Neptej se, co tvoje země může udělat pro tebe. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zemi.“ A všichni dnes vyznamenaní své zemi různým způsobem a v různých profesích pomohli.

Přesto ale existuje jakýsi společný jmenovatel skupiny vyznamenaných, který je spojuje. Minulý rok byla takovým společným jmenovatele statečnost a odvaha. Jistě si vzpomenete, jak jsme Medailí Za hrdinství ocenili čin šestnáctiletého chlapce Petra Vejvody, který svůj život obětoval, aby zachránil svoji spolužačku. Podobně dnes budeme oceňovat muže, který se dokázal postavit v Uherském Brodě teroristickému útoku.

Ale když jsem přemýšlel nad společným jmenovatelem dnes vyznamenaných, našel jsem jiné téma. Tím tématem je tradice naší společnosti. Chcete-li poetičtější příklad, tak kořeny, protože společnost můžeme do jisté míry připodobnit ke stromu, kde hloubka jeho kořenů dává tomuto stromu životodárnou sílu a naopak strom, který má kořeny slabé nebo vyvrácené, může těžko odolávat vnějším tlakům. Připomínám slova Edvarda Beneše, který po mnichovské zradě použil obdobnou analogii, když řekl: „Koruna našeho stromu je poněkud osekána, ale sestoupíme-li ke kořenům, strom opět po čase vyraší novými ratolestmi.“

Dovolte mi, abych se pokusil o jakési etapy české státnosti, nebo v minulosti československé státnosti, právě na příkladu dnes vyznamenaných. Začnu legionáři. Jsem velmi rád, že mohu odevzdat státní vyznamenání předsedovi Obce legionářské, třebaže je to samozřejmě již příslušník nové generace legionářů. Generace, která bojovala v zahraničních misích proti vnějšímu nepříteli, proti mezinárodnímu islámskému terorismu.

A dovolte mi, abych v této souvislosti připomněl, že to byly právě Československé legie, které bojovaly ve Francii, v Itálii a zejména v Rusku, kde dokonce na konci první světové války ovládaly Transsibiřskou magistrálu. Připomínám to proto, protože Masaryk v Hovorech s Karlem Čapkem připomíná, že právě tyto naše legie v Rusku byly silným argumentem pro uznání nezávislosti Československa. Nezapomeňte, prosím, že původních čtrnáct bodů Woodrowa Wilsona předpokládalo pouze autonomii našich zemí v rámci Rakousko-uherské říše a tento posun do značné míry způsobily, spíše než krásná slova, právě naše legie. Takže z toho vyplývá závěr, že nezávislost a svoboda se vytvářejí a udržují také ozbrojenou silou.

Druhý, či spíše druhá z vyznamenaných zase navazuje na jiný kořen a jinou tradici naší státnosti, a to na sokolské hnutí. Jsem rád, že mohu předat vyznamenání představitelce sokolského hnutí, která se významnou měrou podílela na obnově sokolského hnutí u nás. Sokolové již před první světovou válkou tvořili páteř českých společenských organizací, které pomáhaly k národnímu sebeuvědomění a jejich význam se objevil i v roce 1919, kdy se zbraní v ruce bránili vznikající Československo před maďarskou invazí na Slovensku. Během první republiky pak sokolové nesmírnou měrou přispěli k národní hrdosti, například formou všesokolských sletů.

Nyní mně dovolte, abych přešel ke třetí tradici a tou je tradice boje proti nacismu. Dnes vyznamenávám nejvyšším vojenským řádem, Řádem Bílého lva, I. třídy veterána druhé světové války, který je žijícím účastníkem paradesantního výsadku Platinum v Protektorátě a já obdivuji, že v devadesáti čtyřech letech je stále pln zdraví a životní svěžesti. Pane generále, blahopřeji Vám.

A samozřejmě, že stejně tak jsou vyznamenáni i další, bohužel už in memoriam, kteří bojovali například v britském letectvu Royal Air Force a jeden z nich se dokonce stal maršálem britského letectva.

Pominu teď období, kde jsem formou vyznamenání panu faráři Toufarovi, ale také poslednímu politickému vězni Pavlu Wonkovi, věnoval pozornost v minulosti. Temné období komunistické totality. A zmíním pouze jednoho vyznamenaného, který byl v roce 1968 filozofickým představitelem obrodného reformního procesu Pražského jara, filosofa Karla Kosíka. Mnozí z nás jsme četli jeho skvělou knihu Dialektika konkrétního a Karel Kosík je reprezentantem těch, kdo dokázali spojit osud intelektuála s osudem politika.

Přejdu nyní k roku 1989. Někdy se říká, že revoluce požírá své děti. Je to ještě horší, revoluce na některé své děti prostě zapomíná. A právě proto je mi ctí předat in memoriam vyznamenání Valtrovi Komárkovi, jedné z tváří listopadové revoluce a především nesmírně laskavému, tolerantnímu a moudrému člověku. Byl jsem u něho v nemocnici, když umíral a uvědomil jsem si, jak výrazná osobnost v něm odchází. Nebyl jsem sám, oproti různým fámám, pracovníkem předrevolučního Prognostického ústavu, ale Valtr Komárek v této organizaci dokázal vytvořit tolerantní prostředí jak pro zastánce levicových, tak pravicových názorů. Příkladmo pro Miloslava Ransdorfa i pro zde přítomného Václava Klause. Tolerance a smysl pro humor, jakož i laskavost, nejsou politikům příliš vlastní, a o to více bychom si jich měli vážit.

A nyní mi dovolte, abych zmínil tradici, která je vlastně nejhlubší a nejdelší, Jak Masaryk říkával, sub specie aeternitatis, z hlediska věčnosti, a je to tradice křesťanství a křesťanských hodnot. Tradice, která spojuje evropské národy, a která je tedy vlastní i českému národu. Moji předchůdci vyznamenávali české kardinály. Jsem rád, že v této tradici mohu pokračovat a že dnes mohu odevzdat nejvyšší státní vyznamenání arcibiskupovi pražskému a primasi českému.

Dovolte mi v této souvislosti jen jednu poznámku, protože jak jste si zajisté všimli, ve svém projevu se často vracím k Masarykovi jako k inspiraci našich dějin. I velký politik se někdy může mýlit. Vzpomeňte na polemiku Tomáše Masaryka s Josefem Pekařem. Masaryk doufal, že se podaří vytvořit jakýsi oblouk mezi českobratrstvím a novou evangelickou církví založenou na ideji osobního Boha a Pekař ve své polemice s ním byl daleko blíže skutečnosti. Když jsem se nedávno setkal s papežem Františkem, řekl mi krásnou větu, církev je služba. A já bych si nesmírně přál, aby ve společnosti, kde je stále mnoho nemocných, mnoho trpících a mnoho umírajících, aby v této společnosti byla i církev takovou významnou službou úzce spolupracující se státem.

Blížím se k závěru, protože předposlední tradicí je naopak malý a slabý kořínek, který vlastně vzniknul v roce 2004 naším vstupem do Evropské unie, ale který v této společnosti se pomalu zapouští. A zde bych chtěl za spolupráci při tomto vstupu velmi poděkovat bývalému evropskému komisaři Günteru Verheugenovi, který odvedl obrovskou práci pro Českou republiku, nehledě na jeho pomoc při řešení rakousko-českého konfliktu ohledně nukleární energetiky. Lieber Günter, lieber Freund, herzlich willkommen in Prag und mein herzlichsten Dank für Ihre Mitarbeit und Ihre Freundschaft.

Pokud jde o Evropskou unii, narážíme na kontrapozici snu a skutečnosti. Evropský sen, tak jak byl předveden například Jeanem Monnetem nebo Jacquesem Delorsem, je hoden pozornosti. Je to sen Evropy zahrnující nezávislé, suverénní, národní státy, které hledají svoje společné zájmy například v oblasti zahraniční nebo obranné politiky. Není to sen přebyrokratizované Evropské unie. Není to sen Evropské unie, která svým demokratickým deficitem je stále více a více vzdalována občanům. A já pevně věřím, že někdo v nové generaci evropských i naších politiků myšlenku tohoto velkého snu zdvihne a oprostí ji od chyb, které se v budování Evropské unie v minulosti odehrály.

A nyní už se blížím k závěru. Tímto závěrem je tradice, o které se téměř nemluví. Je to tradice baťovského podnikání. Politici se mě často ptají, proč uděluji tak často vyznamenání úspěšným podnikatelům. A já to dělám právě proto, protože základem našeho hospodářského růstu je práce těchto podnikatelů. Nikoli práce tunelářů. Jeden z vyznamenaných vybudoval svoji rodinnou firmu z nuly a nyní má pět tisíc pět set zaměstnanců. Jaký je to kontrast proti firmě, která zkrachovala s dvanácti tisíci zaměstnanci, protože její tehdejší vlastník byl buď totálně neschopný, nebo naopak všehoschopný.

Myslím si, že bych mohl pokračovat, zmínil bych například to, že Baťa nikdy nenazýval své zaměstnance zaměstnanci, ale vždy spolupracovníky. A to je také jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl udělit státní vyznamenání i úspěšnému odborovému předákovi ve Škodě Auto Mladá Boleslav, který dokázal spolu s dalšími prosadit, že průměrná mzda v tomto podniku je čtyřicet tisíc korun měsíčně. Abych zchladil vaše případné nadšení, chtěl bych upozornit, že je to minimální mzda v sousedním Německu. Takže máme ještě co dohánět.

Samozřejmě, že bych mohl probrat i další vyznamenané, a omlouvám se, že pro nedostatek času k tomu dojde až při předávání vyznamenání. Ale přesto bych rád závěrem řekl, že mezi nimi je rozličná struktura profesí. Někdo zpívá, někdo rodí děti, někdo hraje, někdo podniká, jak už jsem řekl. Máme tam tři vynikající diplomaty a málokdy se stává, že diplomati bývají oceňováni, že pane ministře zahraničí. Stejně tak tam máme snad poprvé dva úspěšné komunální politiky, starosty Plzně a Vsetína z první republiky. A tak bych mohl pokračovat dál a dál, ale to už by byl příliš dlouhý výčet.

Na závěr, protože jsem zmínil Tomáše Baťu, mi dovolte, abych vám ocitoval jedno jeho heslo, které se příliš často necituje, neboť je velmi kruté a někteří by řekli, až urážlivé. To heslo zní, neříkej, že to nejde, řekni, že to neumíš. A já bych chtěl poděkovat všem dnes vyznamenaným, že svým životem prokázali, že to umějí.

Děkuji vám za vaši pozornost.

 

Miloš Zeman, prezident republiky, Pražský hrad, 28. října 2016

zpět na seznam zpráv