Drobečková navigace


Projev prezidenta republiky při tiskové konferenci

10. března 2017

Dámy a pánové,

před rokem jsem slíbil, že na počátku března při čtvrtém výročí své inaugurace oznámím, zda jsem se rozhodl nebo nerozhodl znovu kandidovat na funkci prezidenta republiky. Sliby se mají plnit, a tak jsem tady.

Dobře víte, jak jsem se rozhodl, protože jsem to včera oznámil asi tisícovce svých příznivců se zdůvodněním, že je to malé poděkování za jejich podporu, a proto, že mají právo slyšet moje rozhodnutí jako první. Protože výsledek je zřejmý, dovolte mi na dnešní tiskové konferenci jenom několik málo poznámek k tomuto tématu.

Začnu tím, že posledních několik měsíců jsem si vzpomínal na takzvaný Buridanův paradox. Ten byl formulován ve 14. století a spočívá v tom, že nějaké zvíře, někdy se uvádí mezek a jindy osel, zemře hlady mezi dvěma otýpkami sena, protože se nedokáže rozhodnout pro žádnou z nich. Je varianta smrti žízní mezi dvěma vědry vody, ale to pro nás není podstatné. Abych zabránil této smrti, ať už hladem nebo žízní, stanovil jsem si nepřekročitelnou lhůtu pro své rozhodnutí, i když toto rozhodnutí bylo samozřejmě obtížné. Zvažoval jsem jak argumenty pro, tak argumenty proti kandidatuře, a dovolte mi, abych vás krátce se svojí rozhodovací situací seznámil.

Začnu argumenty proti. Tím prvním argumentem je samozřejmě můj věk. Je mi sedmdesát tři let, tedy za rok mi bude sedmdesát čtyři, a podle statistiků pravděpodobnost dožití průměrného českého muže je sedmdesát pět let. Takže v tomto okamžiku, mám-li věřit statistikům, mně zbývají dva roky života, které bych měl prožít v klidu, míru, pokoji a odpočinku. Jsou samozřejmě výjimky z tohoto pravidla. Osmdesátiletí politici, jako byl Tomáš Masaryk nebo Konrád Adenauer. Zažil jsem v Izraeli Šimona Perese, kterému bylo devadesát, když vykonával prezidentskou funkci, ale, jak říkám, výjimka potvrzuje pravidlo. A i když byste mohli namítnout, že nedávno byl rakouským prezidentem zvolen člověk stejného ročníku narození jako já, můžeme se domnívat, že pravděpodobnost dožití rakouského muže je poněkud vyšší než muže českého. V každém případě, věk je objektivně faktorem hovořícím proti opětovné prezidentské kandidatuře.

Druhým takovým faktorem je únava a touha po odpočinku, která se samozřejmě stupňuje s věkem, a to tím více, čím více máme představu o náplni tohoto aktivního odpočinku. V mém případě je tato představa poměrně jasná. Celý život jsem měl rád knihy. Když jsem byl mladý, četl jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, a postupně se moje knižní záliby vyhranily do čtyř žánrů, a sice literatura faktu, historická literatura, životopisy a science fiction. A jak dobře víte, v každém z těchto žánrů téměř každý den vychází nový a nový titul, a protože při výkonu prezidentské funkce nemáte pochopitelně čas na četbu, tak ztrácíte kontakt s touto literaturou, a je vám to tak trochu líto.

Tím jsem skončil výčet dvou faktorů, které objektivně působily pro rozhodnutí znovu nekandidovat.

Přecházím k třetímu faktoru, který novináře nesmírně zajímá, a jsem jim vděčen za jejich zájem a jsem jím hluboce dojat, a to je můj zdravotní stav. A koneckonců i já bych rád věděl, jak jsem na tom se svým zdravím. Proto jsem se nechal vyšetřit. Absolvoval jsem magnetickou rezonanci, počítačovou tomografii, odběry a ledacos dalšího. A po všech těchto vyšetřeních jsem věděl přesně to, co jsem věděl před nimi. To znamená, že mám dvě, slovy dvě, nemoci.

Jedna se jmenuje neuropatie, polyfunkční neuropatie, která spočívá v tom, že od kotníků dolů máte odumřelé nervy. A jak říká profesor Kolář, pohybujete se na biologických protézách. Mám to už asi deset let, mohutně vrávorám, občas padám ze schodů, nedá se to léčit, dá se to zastavit, což se snad podařilo. Tak jsem si pořídil hůlku, a díky tomu, alespoň na rovině, chodím o něco lépe.

Druhá nemoc se jmenuje cukrovka. Cukrovku má u nás téměř milion lidí a další milion ji má taky, ale ještě o tom neví. Pokud jde o hodnoty cukrovky, tak krátkodobá glykémie 6,9, dlouhodobá glykémie klesla z 57 na 48, ale to jsou oscilace, protože kdykoli mně ta míra cukru v krvi klesne, tak se najím sladkého, pak to vzroste, já nasadím dietu a situace se opakuje. Takže co k těmto věcem říci ještě? Teplota, tlak, rosný bod, okluzní fronta, no tak, tlak 120-130/80 a teplotu jsem si sám už patnáct let neměřil, takže předpokládám, že je stále stejná a normální. To je vše, pokud jde o téma, které tak zajímá novináře, tedy o můj zdravotní stav. Protože můj zdravotní stav se ani nezlepšuje, ani nezhoršuje, je tento faktor při rozhodování o prezidentské kandidatuře neutrální.

Přecházím ke skupině faktorů, které ovlivnily mé rozhodování opačným směrem. Jsou rovněž dva. Prvním faktorem je podpora veřejnosti. Já samozřejmě jsem skeptický vůči průzkumům veřejného mínění, zejména vůči těm, které tuto podporu uvádějí nad hranicí padesáti procent. Nicméně rád připouštím, že množství těch, kdo mě podporují v mé kandidatuře, je větší než malé, a já bych pokládal za zbabělé, kdybych se na ně vykašlal a kdybych je zklamal. To je tedy první faktor.

Druhý faktor spočívá v tom, že práci, kterou dělám, dělám rád. Je to krásná práce, je to nádherná práce. Dává možnost sloužit České republice, hájit její národní zájmy, včetně zájmů ekonomických. Jestli tuto práci dělám dobře nebo špatně, to musí posoudit jiní. Často cituji Jean-Paul Sartra: „Pravda o tobě se stane skutečnou pravdou teprve tehdy, projde-li druhými.“ To je tedy druhý faktor.

A když jsem porovnal tyto faktory, rozhodl jsem se tak, jak jsem včera oznámil. Chtěl bych vám říci, že i když jsem vyhlásil svoji kandidaturu, rozhodně se, na rozdíl od některých politiků či novinářů, nepovažuji za favorita prezidentské volby. Mám k tomu minimálně dva argumenty.

První pochází z Polska a druhý ze Slovenska. Můj přítel Bronisław Komorowski měl sedmdesát procent preferencí, a přesto prohrál s málo známým Andrzejem Dudou. Další můj přítel Robert Fico zase prohrál rovněž s méně známým Andrejem Kiskou. Uvědomme si, že minimálně část voličů, naprosto logicky, si přeje kandidáta mladšího, možná i zdravějšího, možná i energičtějšího, a v každém případě si přeje změnu. Není zneužívanější pojem v politice, než je pojem změny. A to z toho důvodu, že změna může být jak k lepšímu, tak k horšímu. Vzpomínám si na heslo Labour party: „ It's time for a change“. Ano, ale musíte říci, jakou změnu chcete, ne jenom, že chcete změnu. Ale věřím, že po čtyřech letech výkonu, nebo pěti letech výkonu prezidentské funkce si řada našich občanů bude přát změnu, a i to je demokracie a i to je třeba respektovat.

Závěrem bych vám chtěl říci, že jsem se rozhodl při další kandidatuře nevést žádnou osobní prezidentskou kampaň. Budu až do poslední chvíle plnit všechny své prezidentské povinnosti, ale nebudu se setkávat s představou, jak mám prezidentskou funkci vykonávat. Proč? Všichni ostatní kandidáti zcela logicky tuto svoji představu formulují. Já bych si připadal jako blázen, kdybych říkal, jakou já mám představu o výkonu prezidentské funkce. To jsem říkal před čtyřmi lety, a snažil jsem se od té doby tuto představu naplnit. Voliči tedy budou porovnávat představu jednotlivých kandidátů s reálným výkonem prezidentské funkce, a rozhodnou se, jak se rozhodnou.

Zavazuji se, že nebudu útočit na žádného ze svých protikandidátů, a pokud on bude útočit na mě, nebudu na tyto útoky odpovídat. Zavazuji se, že i když i moji oponenti považovali televizní diskuse za moji nejsilnější zbraň, nebudu se účastnit z důvodu, který jsem teď právě uvedl, žádných rozhlasových ani televizních diskusí. Jinými slovy, s pokorou, která mně jinak vůbec není vlastní, vložím svůj osud do rukou občanů této země a samozřejmě, že se plně podřídím jejich rozhodnutí.

Obě dvě volby jsou svým způsobem přitažlivé, ale bohužel nejsou slučitelné. Práci prezidenta republiky musíte vykonávat s plným nasazením, a v tomto nasazení není žádný čas pro odpočinek.

Takže, dovolte mi, abych skončil slovy básníka. Staniž se, osude.

Děkuji vám za vaši pozornost.

 

Miloš Zeman, prezident republiky, Pražský hrad, 10. března 2017

zpět na seznam zpráv