Drobečková navigace


Rozhovor prezidenta republiky Miloše Zemana pro internetové vysílání webu Blesk.cz „S prezidentem v Lánech“

12. března 2017

Jsme už po desáté živě S prezidentem v Lánech. Dobré dopoledne.

Dobrý den.

Pane prezidente, třicet pět procent lidí by Vás dnes zvolilo znovu do funkce prezidenta republiky, jste s tímhle výsledkem spokojený?

Všechno je relativní, pane redaktore. V prvním kole prezidentské volby před čtyřmi lety jsem měl dvacet čtyři procent, a uznáte, že třicet pět je více než dvacet čtyři.

Takže se dá říct, že v současné situaci před, při oznámení kandidatury, což je velmi dříve než první kolo, je to spokojenost z Vaší strany?

Ale tak člověk nikdy nesmí být spokojený, protože když je spokojený, tak je mrtvý.

Vy jste řekl, že kromě toho, že nebudete mít kampaň, tak se nebudete účastnit žádných televizních a rozhlasových debat se svými soupeři. Podle Vašeho konkurenta ve volbě Michala Horáčka je to zbabělost, podle některých komentátorů to naopak může být strategie. Jak to vysvětlujete?

Velmi prostě. Řeknu Vám exkluzivní informaci pro Blesk, kterou jsem neřekl na tiskové konferenci, protože jsem na ni zapomněl. Můj dlouholetý přítel a bývalý rakouský prezident Heinz Fischer mně říkal, Miloši, když jsem šel do druhého funkčního období, tak jsem nešel do žádné diskuze, ani televizní ani rozhlasové, a nedělal jsem žádnou kampaň, protože voliči, občané, měli informaci, jak jsem si počínal v tom prvním funkčním období, a podle toho, a ne podle nějaké kampaně, se rozhodovali. A protože mám Heinze Fischera velice rád, vážím si ho a rád se učím od zkušených a dobrých lidí, tak jsem si řekl, že budu následovat tento příklad.

My se k té kampani, nebo nekampani, ještě budeme podrobně vracet. Mě ještě zajímá, zaujalo mě ve Vašem projevu na tiskové konferenci, že jste řekl, že se nepovažujete za favorita, že to za Vás dělají ostatní, například novináři. Proč taková skromnost?

To není skromnost, to je realismus. Kdybyste tu tiskovou konferenci poslouchal...

Poslouchal.

Tak v tom případě nechápu, proč se ptáte, protože tam jsem jasně řekl dokonce dva argumenty, proč nejsem favoritem. Můj přítel Bronisław Komorowski měl sedmdesát procent preferencí, pane redaktore, a přesto prohrál s Andrzejem Dudou. Dobrá, řeknete, že za Dudou stála velmi silná strana Právo a spravedlnost, takže ten měl jakési politické zázemí, ale další můj přítel Robert Fico prohrál s Andrejem Kiskou, za kterým žádná politická strana nestála, a já jsem si z toho vyvodil závěr, který jsem také na té tiskové konferenci říkal, lidé chtějí změnu, a já jim to přeju, pouze jim taktně a tiše říkám, že ne každá změna je změnou k lepšímu.

Mě to překvapilo z toho důvodu, že Vy býváte velmi suverénní, a zajímá mě, jestli jste přesvědčen o tom, že scénáře z ostatních evropských zemí jsou stejné při přemýšlení voličů v České republice?

Znovu opakuji, tak ještě jednou, abyste to pochopil.

Stačí říci ano.

Ne, ne, ne, to by Vám určitě nestačilo.

Ale stačilo.

V každém případě, pochopte, že tady je touha po změně. Může to být změna programu, tedy změna výkonu prezidentské funkce, ale může to být také docela prostá touha, ať je tam někdo mladší, hezčí, energičtější, který nemá tři brady, který nevypadá unaveně. To vše je naprosto legitimní přání části voličů. A voliči si vyberou. Já pouze říkám, že prezidentská kandidatura není módní přehlídka.

Vy, pokud byste neobhájil svůj post, tak byste byl prvním polistopadovým prezidentem, který tuto možnost neproměnil v úspěch. Pane prezidente, není za tím, co teď říkáte, schováno to, že máte strach z prohry, zatímco při prvním souboji o prezidentský post jste ho neměl, byl jste si jistější?

Kdybych měl strach z prohry, tak bych svému strachu vyhověl velmi prostým způsobem, a sice tím, že bych nekandidoval, a v takovém případě by žádná prohra nebyla. Ne, naopak. Zatímco před čtyřmi lety to bylo daleko složitější, nezapomeňte, že tehdy byl Honza Fišer výrazný favorit a já byl někde vzadu, tak dnes je nesmírná výhoda v tom, že nejsem v křeči jako většina kandidátů. A víte proč? A to jsem také na té tiskovce říkal. Já jsem Vám vlastně řekl všechno, takže Vy téměř nemáte na co se ptát. Já mám, chcete-li to nazvat, ústupovou cestu, ale radostnou cestu, odpočinku na Vysočině v houpacím křesle, obklopený knihami, které mám rád a které strašně rád čtu. A když máte tuto ústupovou cestu, tak nejste v křeči. Tak už ani nemusíte bojovat, protože říkáte, tady jsem nějakou práci odvedl, někomu se líbí, někomu se nelíbí, to je v pořádku. Rozhodněte se, přejete-li si, abych pokračoval, velmi rád to udělám. Dáte-li přednost někomu, jak jsem teď před chvílí řekl, mladšímu a energičtějšímu, tak mu stisknu ruku, poblahopřeji a odjedu na tu Vysočinu.

Pane prezidente, při sebereflexi, Vy jste nyní vyjmenoval některé věci, které by, které už nedoženete, s prominutím. Nicméně se chci zeptat, co byste sám na sobě chtěl změnit nebo udělat jinak, tak abyste byl nadále relevantním kandidátem do druhé volby?

Tak samozřejmě si myslím, že na rozdíl od těch, kdo nabízejí změnu, tak já nabízím kontinuitu výkonu prezidentské funkce. A ta kontinuita spočívá především v hájení národních zájmů České republiky, včetně zájmů ekonomických, které se někdy podceňují. Ale to vůbec neznamená, že bych si nepřál doplnit svůj repertoár i jinými tématy, a řeknu Vám alespoň jedno téma, na které ostatně upozorňuji už teď, ale rád bych ho v případě svého vítězství ještě zesílil. A to téma bych nazval aktivní občanství. Víte, co to je?

Zajímá mě, jak to vysvětlíte.

Aktivní občanství v podstatě znamená, že člověk se má podílet na správě věcí veřejných a že mu má být otevřen širší prostor než v minulosti, aby to mohl dělat. A to má dvě stránky. Zaprvé, a o tom jsem mluvil mnohokrát, že by měl možnost si, podobně jako v komunálních i v krajských a v parlamentních volbách, sestavovat svoji vlastní kandidátku z osobností napříč politickým spektrem. To je to plus. A teď to mínus, protože člověk má říkat i nepopulární věci, to je povinná volební účast, která u nás byla za první republiky a která je teď třeba v Belgii, v Lucembursku, v Austrálii a v dalších zemích. A poslední věta k tomu aktivnímu občanství. To není pouze otázka politické účasti nebo spoluúčasti. To je i otázka ekonomické spoluúčasti. Já jsem vždy věřil, že zaměstnanci by se měli více než dosud podílet na řízení svých firem. Ať už formou zaměstnaneckých akcií nebo podílem na zisku. V Německu existuje zákon, který se jmenuje Mitbestimmungsgesetz, čili zákon o spoluúčasti. Takže ta participace není jenom politická, ale i ekonomická, a to dohromady vytváří aktivní občanství.

Jaké nástroje chcete pro dosažení těchto výrazných změn, o kterých jste mluvil, použít?

Tak samozřejmě, že základním nástrojem, pane redaktore, jsou zákony. Bohužel, prezident nemá zákonodárnou iniciativu, protože ji v roce 1993 sebrali Václavu Havlovi. Takže z toho vyplývá, že prezident by měl mít možnost ovlivnit část poslanců nebo senátorů, aby zákony tohoto typu předkládali za něj.

Takže si je pozvete a budete je přesvědčovat o svých argumentech a budete doufat, že splní Vaše přání? Abyste to potom mohl podepsat.

Přesně tak. Budu doufat. A samozřejmě, že kdyby bylo na mně, tak bych byl velmi rád, kdyby se zákonodárná iniciativa vrátila do rukou prezidenta. To přece neznamená, že ten zákon musí být nutně přijat. Mimochodem, Václavu Havlovi řada zákonů byla odmítnuta, ale alespoň má šanci ty zákony předložit. A Vy jste určitě viděl Přelet nad kukaččím hnízdem, kde Jack Nicholson říká, alespoň jsem to zkusil.

Pane prezidente, ještě mě zajímá, když bych se zaměřil na jeden detail z toho, co jste říkal. Po povinnosti, při nesplnění povinnosti přichází potom nějaký trest, nějaká pokuta. Mě zajímá povinná volební účast, jak by byla potom trestána nebo stíhána, jestli už i to máte promyšlené?

Tak já už jsem o tom sice mluvil mnohokrát...

Třeba se to změnilo s Vaším plánem…

...ale Vy nejste povinen poslouchat každý můj projev.

Takže speciálně pro Vás, pane redaktore. Ten zákon z první republiky, který jsem citoval, obsahuje peněžní pokutu za neúčast ve volbách, která měla hodnotu asi tak jedné lepší rodinné večeře. To znamená, nebylo by to nic zničujícího, nic likvidačního, ale stálo by to alespoň za to, aby se ten člověk rozmyslel, jestli chce večeřet se svojí rodinou a nejít do volební místnosti, anebo obětovat tu hodinu až dvě, jít do volební místnosti a pak se spokojeně navečeřet. Takhle to bylo za první republiky a takhle to fungovalo.

Nebude to narušení základních principů demokracie, když budete nutit lidi chodit k volbám, protože i to rozhodnutí nejít k volbám, byť může být nerozumné, a podporovat potom někoho, koho volit vůbec nechci, je rozhodnutí, je to svobodné rozhodnutí.

V tom případě již citovaná Belgie, Lucembursko, Austrálie a koneckonců první republika, porušovaly základní principy demokracie. Stejně tak, když Winston Churchill použil ten příměr, a on podporoval povinnou volební účast po druhé světové válce, a říkal, měla by tam být pokuta ve výši té jedné dobré večeře, no tak byl bytostný nedemokrat podle Vašeho výkladu. Ne, já si myslím, že je to v naprostém pořádku. Každá politika má svá pravidla a stejně tak byste prohlásil, že třeba semafory na křižovatkách jsou nedemokratické, protože Vás nějakým způsobem regulují. Dojdeme-li k závěru, že je zapotřebí snížit pasivitu asi tak čtyřiceti procent občanů při volbách, někdy víc, někdy méně, tak zákon je jedním z nástrojů snížení této pasivity.

To nebyl můj statement, to byla otázka, pane prezidente. Přejdeme teď krátce k trošku jinému tématu a k Vašemu rozhodnutí jít znovu do volebního klání se vrátíme. Premiér Bohuslav Sobotka, s nímž máte četné spory, Vám v podstatě ke kandidatuře poblahopřál. Řekl, že Vaše kandidatura významně obohatí nabídku pro voliče. V pátek byl počtvrté zvolen do čela ČSSD. Mě zajímá Váš názor, co jeho znovuzvolení vypovídá o současné situaci v ČSSD, a jestli vůbec něco?

Jenom stále cituji tu tiskovou konferenci, která byla velmi nedávno, a z toho vyplývá, že jenom mohu opakovat to, co jsem na ní řekl, protože od roku 2007, tedy deset let, nejsem členem sociální demokracie, tak nemám žádné právo, abych se vyjadřoval k vnitřním otázkám sociální demokracie, jako je například sjezd. Já si samozřejmě přeji, aby sociální demokracie neskončila v poli poražených, a když, tak aby to byla alespoň důstojná porážka. Nepřeji si, aby byla marginální politickou stranou, ale nemá-li tomu tak být, tak platí totéž, jako pro všechny další strany. Je potřeba atraktivní program a je potřeba atraktivní vedení. A volby za asi osm měsíců ukáží, jak na tom sociální demokracie je. Já vím, že prezident nemá právo ovlivňovat sestavování vlády, ale já bych si upřímně přál, aby tady existovala i nadále koalice hnutí ANO a sociální demokracie. Nicméně, to bude záviset nikoli na prezidentově přání, ale na výsledcích parlamentních voleb.

Vy jste už v předchozích rozhovorech, pokud jsem je četl pozorně, řekl, že byste neměl problém jmenovat vládu, ve které by byla KSČM, že byste nejmenoval pouze vládu s Dělnickou stranou. Mě teď zajímá jeden drobný detail, který se nakonec ani na ten sjezd nedostal, a to opětovná diskuze o bohumínském usnesení, tedy usnesení o tom, že ČSSD nebude vládnout s komunisty. Premiér o tom hovořil před sjezdem, na sjezdu se ale o tom vůbec nemluvilo ani nehlasovalo. Je to nějaká předvolební taktika?

To já nevím, to se musíte zeptat jiných. Ale já jsem, ač neprávník, vyjádřil celkem jednoduchý názor, který jsem s právníky konzultoval. A říkal jsem, dobře, tedy sjezd přijal takzvané bohumínské usnesení, chcete-li ho zrušit, pak by ho měl zrušit stejný orgán, stejná instituce, která toto usnesení přijala. To je přece naprosto jasné, o tom nemusíme dlouho diskutovat. A když se sjezd tímto usnesením nezabýval, tak je dosud platné. Já sám ho pokládám za zastaralé, v tom docela souzním s Bohuslavem Sobotkou, ale na rozdíl od něj, i když on, a ne já, je právník, tak si myslím přesně to, co jsem Vám teď řekl, tak nechť se navrhne zrušení tohoto usnesení, a buď to v demokratické politické straně projde, nebo neprojde.      

Pane prezidente, kolik Vám je let?

Sedmdesát tři mně bude v září tohoto roku, ale protože věk se zaokrouhluje na celé roky, tak mi de facto už teď je sedmdesát tři.

Já jsem v tomhle měl trošku nepořádek, když jsem slyšel, že říkáte sedmdesát tři na tiskové konferenci, a zároveň jste zmínil, že už Vám tedy v uvozovkách zbývají jenom dva roky života, když jste zmiňoval průměrný věk mužů v České republice. Máme pro Vás dobrou zprávu, pokud se budeme řídit podle Vašeho aktuálního věku a aktuálních čísel, tak v Česku je průměrný věk dožití sedmdesát šest, takže máte ještě o dva roky více, než jste uvedl.

Jak vidíte, tak se životní úroveň zlepšuje, protože jsem vycházel z čísel, která jsou stará ani ne dva roky. Tam to bylo sedmdesát pět let. A samozřejmě díky moudré vládě, kdo by o tom pochyboval, a moudrému prezidentovi...

Teď jste ironický, pane prezidente?

…to bych rád, Vy jste si toho všimnul, no to je obdivuhodné. Tak díky moudré vládě a moudrému prezidentovi se průměrný věk u nás prodloužil o jeden rok.

Kdybyste nebyl podruhé zvolen, tak jste hovořil o tom, že i tato možnost by byla, cituji, přitažlivá. Co je přitažlivé na prohře, pomineme-li ty dvě věci, které jste zmínil, a to je ten odpočinek a čtení knih, což pochopíme. Co je ještě přitažlivé na tom nebýt prezidentem?

Já se Vám pokusím, abyste to pochopil, jak říkal Vlasta Burian, při Vašem vzdělání...

Pane prezidente, bez těch urážek budete mít více času na odpovědi, pojďme se na tom domluvit.

Vydržte, když mi nebudete skákat do řeči, tak Vám rád odpovím. Tak tedy, Vy jste použil termínu prohra. Pokuste se na to podívat z opačného hlediska. Kdybych náhodou vyhrál znovu prezidentskou volbu, tak prohraju možnost odpočívat, je to tak?

Ale neprohrajete prezidentskou volbu.

Neprohraji prezidentskou volbu a prohraji...

A já se ptám na prohru prezidentské volby.

Já se Vám snažím přiblížit, že každá mince má dvě strany. Že i měsíc má odvrácenou stranu a že pojem prohra má dvě dimenze. Buď prohráváte šanci dále pracovat jako prezident. Ano, je to prohra. Nebo prohráváte šanci odpočívat, a tím si možná zkracujete ten život. V obou případech jde o prohry. A Vy pouze volíte mezi jednou a druhou možností prohry. Už jste to pochopil?

Pochopil a nebudu Vás dál už doptávat, protože bych dostal, předpokládám, stejnou odpověď. Nicméně zůstanu ještě u toho Vašeho váhání. Když jsme se o tom bavili minule, Vy jste říkal, že býváte rozpolcený a debatujete sám se sebou o tom, jestli do toho jít, nebo ne? Mě zajímá, jestli je nějaký okamžik, nebo byl nějaký okamžik a moment, který to rozhodl. Kdy jste si řekl, ano, teď převážilo to pozitivní, to je ta poslední věc, kvůli které oznámím, že do toho jdu podruhé.

Byly dva takové momenty. Ten první byl poměrně nedávno. Já jsem si vyjel na chalupu na Vysočinu s tím, že budu týden na běžkách, a najednou jsem zjistil, ono taky přišlo tání mimochodem, ale to není hlavní důvod. Najednou jsem zjistil, že už mám tak bolavé nohy, že to, co jsem na těch běžkách zvládal dříve, tak to už teď nezvládnu. Bylo mně z toho trochu smutno, ale říkal jsem si, je to věk. A tím samozřejmě ta atraktivita Vysočiny, alespoň pokud jde o zimní rekreaci, poněkud poklesla. A druhý a poslední, nebo možná první moment. Já jsem se setkal s celou řadou mediálních útoků, a to už jsem také říkal na tiskové konferenci, mě mediální útoky pobízejí k tomu, abych znovu kandidoval. Kdyby novináři, kteří mně nepřejí, byli moudří, což nejsou, tak by před vyhlášením nebo nevyhlášením kandidatury chvíli mlčeli, a já bych pak spokojeně říkal, nikdo proti mně neútočí, nemám tedy proč se bránit, a nemám tedy ani proč bych kandidoval.

Pane prezidente, já si to vyložím, že ten novinářský plebs, jak o nás mluvíte, a ta lůza ovlivňuje Vaše rozhodování, takže nejsme tak nedůležití, jak říkáte?

Ano, ale ovlivňujete ho přesně v opačném směru, než byste sami chtěli, jak jsem se Vám teď pokusil dokázat.

Nechal jste do toho rozhodnutí hovořit i rodinu?

To víte, že ano.

Zeptal jste se Ivany Zemanové, Vaší dcery Kateřiny nebo Vašeho syna? Co na to říkali?

Všichni to podporují. A moje žena mi už před časem řekla jednu pozoruhodnou větu, přece jim to nenecháš. Tak jsem přemýšlel, co má básník na mysli slovy jim, a aniž bych se své ženy ptal, tak jsem si tam dosadil, asi správně, pražskou kavárnu, přece jim to nenecháš.

Co spolupracovníci? Na straně jedné Vám prý všichni doporučili pokračovat, na straně druhé bychom si to mohli vykládat také jako jejich sobecké tlačení na Vás, protože samozřejmě z toho čerpají jisté profesní výhody.

Máte naprostou pravdu, nicméně všichni spolupracovníci byli požádáni, aby řekli nejenom argumenty pro, ale také argumenty proti. Takže já jsem si jen mohl vybrat něco, co by mě inspirovalo. A co kdyby mě inspirovaly ty argumenty proti.

Prozradíte nám některé ty argumenty?

Které?

Vyberte ty, které zaznívaly nejčastěji jako pro, a ty, které zaznívaly jako proti od poradců. Mě zajímají citace poradců.

Milý pane redaktore, ty jsem řekl. Argumenty pro a argumenty proti, mluvil jsem o tom téměř půl hodiny na tiskové konferenci. Já Vám to klidně zopakuji, pokud si to přejete.

Ale Vy jste hovořil o svých. Já se ptám na to, co Vám říkali poradci.

Ale to bylo totéž. Čili, mluvili jsme o zdraví, mluvili jsme o touze odpočinout si, touze číst knihy, mluvili jsme o únavě, to byly všechno argumenty proti. A mluvili jsme také o tom, že část veřejnosti, víte, já nevěřím těm padesáti čtyřem procentům z předchozího výzkumu, protože já vůbec nevěřím průzkumům veřejného mínění, dlouhodobě nevěřím, že část veřejnosti, ať už jakkoli veliká, si přeje, abych pokračoval, a že je to práce, kde ještě mohu něco udělat, zejména teď, protože tento rok pojedu do Spojených států, do Číny, do Ruska, a je vždycky dobré, když Česká republika má dobré vztahy minimálně s těmito třemi zeměmi. To byly zase argumenty, které padaly na tu opačnou stranu. Ale to všechno jsem už říkal, pane redaktore.

Já jsem Vás poslouchal, ale Vy jste mluvil za sebe. Mě zajímalo, jestli nepadly jiné argumenty od Vašich poradců, to je všechno.

Poradci jsou lidé inteligentní, já jsem také relativně inteligentní, a tak jsme se ve svých názorech pro i proti, v obou těchto názorech, poměrně shodovali.

Vy jste sám hovořil i na tiskové konferenci obsáhle o svém zdravotním stavu. Zmínil jste, že se teď vlastně pohybujete na biologických protézách...

To je citace profesora Koláře, ano.

Přesně tak, tedy nohy necítíte a pomáháte si hůlkou při pohybu. Pane prezidente, jste připraven i na horší variantu, kdy už ta hůlka přestane stačit? Bylo by toto, ne že bych Vám to samozřejmě přál, ale bylo by toto třeba důvodem k rezignaci uprostřed Vašeho funkčního období, kdyby ten zdravotní stav Vám to nedovoloval?

Vy milý cyniku.

To nebylo cynické.

Když se podíváte na historii, tak Franklin Roosevelt se pohyboval na invalidním vozíku a byl to dlouhá léta prezident Spojených států. Na invalidním vozíku je i německý ministr financí Wolfgang Schäuble, ale chtěl bych Vás ujistit, že zatím se ta neuropatie, díky bohu, zastavila, zaklepeme na dřevo. A vznikají spíše jakési falešné zprávy. Já Vám řeknu jenom jednu jedinou. Týdeník Reflex, nic moc, pokud jde o jeho inteligenci, nedávno publikoval článek, v jehož úvodu stálo, že jsem při oficiální návštěvě Portugalska zkolaboval. Ve skutečnosti tento článek byl založen na základě fotografie, kde mně ochranka pomáhá z velmi příkrých schodů v Lisabonu, to bylo všechno. Čili moje hůlka je naprosto dostačující při pohybu na rovině. Když lezu do schodů nebo ze schodů, tak mně občas někdo musí pomoct. Podat mně ruku nebo mě podržet, ano, ale to je něco úplně jiného, než zkolabování.

Vy býváte také občas kritizován za to, že si některé věci, snad možná i záměrně, nepamatujete. Teď uvedu jeden konkrétní příklad. Profesí lékař a stíhaný exhejtman Středočeského kraje David Rath popsal jeden takový konkrétní příklad, a poslechněme si ho. Poprosím režii o příspěvek.

„Vážený pane prezidente, milý Miloši, dovoluji si Tě oslovit i milý Miloši, protože jsi mi před lety u sebe doma v Novém Veselí nabídl tykání, a od té doby si tykáme. Z médií jsem se sice dozvěděl, že si na naše setkání nepamatuješ, konečně, co mám zrovna já Tobě vysvětlovat, máš s novináři nesčetně negativních zkušeností. Pokud bych bral média vážně, musel bych mít strach o Tvé zdraví, protože by šlo o rozsáhlou ztrátu paměti, a to není legrace.“

Jak to je, tykáte si s Davidem Rathem, nebo netykáte?

Nevím. Nepamatuji si, protože jsem ho léta a léta neviděl. Možné to je, mě na chalupě navštívilo mnoho a mnoho lidí, a kdybych si měl pamatovat každého člověka, který tam byl, tak, jak říkal Jiří Suchý, má hlava je včelín. A jinak k té ztrátě paměti, víte, já nemám rád lékaře, kteří diagnostikují své pacienty, dokonce nevyžádané pacienty, na dálku. Takoví jsou šarlatáni, protože poctivý lékař nejdříve zjistí, jestli ten pacient má, nebo nemá ztrátu paměti, a nestřílí to takhle od boku. Takže odpověď na Vaši otázku je docela poctivá. Nevím, nepamatuji si, protože jsem Davida Ratha léta a léta neviděl. Je to klidně možné.

My jsme to pustili záměrně i proto, abychom se přes tuto konkrétní věc zeptali, jestli jste i tuhle oblast, a to se týká svěžesti Vaší paměti, řešil s Vašimi lékaři, kteří Vás vyšetřovali.

Víte, mně se někdy říká, nebo o mně se někdy říká, že mám sloní paměť, a mohu Vás ujistit, že už to dávno není pravda. Mám zhruba stejnou kapacitu paměti jako každý normální člověk.

Vy jste Vaši kandidaturu poprvé oficiálně oznámil před zhruba tisícovkou Vašich příznivců. Prozradíte mi, kolik lidí vědělo, že řeknete ano, a kdo to konkrétně byl? Ještě před tím, než jste to oznámil?

Ano. Věděl to jeden člověk. Jmenoval se Miloš Zeman.

Nikdo další?

Nikdo další.

Ani Vaše žena.

Ani moje žena.

Je to krásná práce, je to nádherná práce, to jsme slyšeli, jak říkáte o povinnostech prezidenta. Každá práce je ale v něčem taky odporná. A teď řekněte, v čem ta Vaše, a buďte tak laskav, a vynechte z toho novináře, o kterých jsme tady v předchozích minutách slyšeli mnoho.

Ano, že novináři jsou odporní, to je axiom, takže axiom se nedokazuje. V  čem je ta práce odporná, protože může být krásná a odporná současně. Je odporná v tom, že jste někdy zavalen papíry, dokumenty, a máte se vyjadřovat ke každé blbosti, ke každému detailu. A zase by bylo sprosté, když Vám lidi píšou, abyste třeba se přimluvil u nějakého ministra a podobně, tak abyste těmto lidem nevyhověl a abyste jejich dopis hodil do koše. A samozřejmě, že těchto papírů, a nejde jenom o žádosti, ale jde o vyjádření, které od Vás chtějí mimo jiné ti novináři, takže novináře nemohu úplně vynechat. No a díky tomu si beru tady do Lán kufr dokumentů, a to, co nestihnu vyřídit na Hradě, tak to vyřizuji tady. A pak si lehnu do postele a mám přesně půl hodiny na knihu, půl hodiny. Mimochodem, chtěl bych Vaším prostřednictvím pozdravit pana Vlastimila Vondrušku, protože právě dočítám jeho Breviář pozitivní anarchie, a je to jedna z nejzajímavějších knih, které jsem v poslední době četl.

Zmínil jste tu administrativní zátěž, pane prezidente. Vy skutečně čtete každý jeden dopis, který Vám občané pošlou, nebo máte nějaký předfiltr?

Samozřejmě, že ne. Proboha, to bych nedělal nic jiného a ještě by mně ten čas nestačil. Já jsem si nechal hned na začátku udělat takzvané svodky, to znamená, každý dopis, který ke mně přijde, je v té svodce popsán jednou, maximálně dvěma větami, a občas, když je to téma, o kterém si myslím, že bych mohl nějak trochu pomoci, nezapomeňte, že prezident nemá příliš velké kompetence, ale trochu pomoci, tak si pak ten dopis vytáhnu a přečtu si ho celý.

Pane prezidente, přišlo zhruba sedmdesát příspěvků, ne všechny ale byly otázkami. Zhruba osmdesát procent z nich byly gratulace. Takže tímto Vám vzkazuji, že čtenáři Blesku Vám poslali mnoho gratulací. Já jsem tedy vybral ty, které končily otázkou. Jdeme na první od Martina Jirků z Brna.

„Pokud se znovu stanete prezidentem, což já a většina příznivců věříme, že se stanete, pozvete po Trumpovi na Hrad i Vladimíra Putina? Určitě bychom to rádi přivítali, Rusko je náš, hned po Číně, velký obchodní partner.“

Já už jsem dostal několik námětů na setkání Donalda Trumpa a Vladimíra Putina, případně i čínského prezidenta. Já jsem na to skromně odpověděl, že Česká republika není pupek světa, že maximum, co mohu udělat, je říci těmto prezidentům při svých setkáních s nimi, podívejte se, kdybyste se chtěli setkat se svým protějškem, Praha je krásné město, nabízím vám kromě toho i zámek v Lánech, kde budete mít pro takové jednání klidnou atmosféru. Ale to je přesně to maximum, co můžu udělat. Víte, že se připravuje setkání Trump - Putin někde na Islandu, a já nemám zaprvé ani právo, ani drzost vynucovat takové setkání zrovna v Praze, ale nabídnout to samozřejmě můžu.

A nabídl jste už?

Vždyť jsem s nimi ještě nemluvil. S Trumpem bych měl mluvit zhruba za měsíc, s čínským prezidentem v květnu a s prezidentem Putinem v listopadu.

Další dotaz od Vašeho jmenovce Petra Zemana.

„Prezident řekl, že nebude útočit na žádného z jeho protikandidátů. Týká se toto prohlášení i jeho nižšího státního úředníka Ovčáčka?“ Konec citace.

Tazateli chybí elementární logika, Jiří Ovčáček není můj protikandidát. Pokud náhodou vyhlásí prezidentskou kandidaturu, pak se i jeho samozřejmě…

Ta otázka je myšlena tak, jestli za Vás nebude útočit Jiří Ovčáček.

Přečtěte mně prosím Vás ještě jednou tu otázku.

„Prezident řekl, že nebude útočit na žádného z jeho protikandidátů. Týká se toto prohlášení i jeho nižšího státního úředníka Ovčáčka?“ Já to chápu tak, že tazatel se ptá, jestli za Vás nebude…

Dá se to opravdu vyložit dvěma způsoby. Buď, že Ovčáček je můj protikandidát, anebo…

Proč byste útočil na svého tiskového mluvčího? To nedává logiku.

….že bude útočit místo mě. Ne, podívejte se, to že na mé protikandidáty budou útočit mnozí lidé, a to zpravidla další protikandidáti, protože kandidáti mezi sebou se nebudou příliš milovat, je pravděpodobné. Pokud Jiří Ovčáček sám nebude kandidovat na funkci prezidenta České republiky, což bych mu ani nedoporučoval, tak v takovém případě nevidím důvod, proč by se tohoto souboje měl zúčastnit.

„Vážený pane prezidente, rád bych se zeptal, zda byste se neúčastnil televizních debat ani v případě postupu do druhého kola prezidentské volby?“ Ptá se Petr.

Já už jsem Vám vysvětlil, že jsem se nechal inspirovat svým přítelem Heinzem Fischerem.

Ano, takže ano, nebo ne ve druhém kole?

Z toho naprosto jasně vyplývá odpověď, že ne.

„Nevážený pane Zemane,“ cituji přesně Vláďu Resla, „mohl byste národu sdělit, co v průběhu svého života jste vykonal tak fantastického, že jste získal přesvědčení o své vlastní genialitě, a tím také přesvědčení, že jedině Vaše názory jsou ty jediné správné a názory všech ostatních jsou převážně, cituji „debilní“, a jejich nositelé jsou převážně debilové.“ Vláďa Resl.

Tak já si myslím, že názor, který jsme teď právě slyšeli, je debilní proto, protože uvádí nepravdy. Nikdy jsem nebyl přesvědčen o své genialitě. To zaprvé. A jestli pan Resl poslouchal tento pořad, tak ví, že jsem po celou dobu pochyboval o sobě samém. Zadruhé, uváděl jsem důvody pro, uváděl jsem důvody proti, a jsem tak trochu váhající člověk, který se ale nakonec musel rozhodnout. Čili, nejsem geniální, nejsem přesvědčen o své neomylnosti, ale nemám rád lidi, které pokládám za hlupáky, protože tvrdí něco, co nemohou sami doložit. A to je příklad pana Resla.

Denis se ptá. „Pane prezidente, mám zcela přímý neprovokativní dotaz. Jaké sci-fi knihy jsou ve Vaší top trojce?“

Prosím?

Jaké jsou tři Vaše nejoblíbenější sci-fi knihy?

Zcela určitě na prvním místě to bude Stanislaw Lem, ať už je to Futurologický kongres, ať už je to Pánův hlas, nebo cokoli dalšího. V podstatě všechny Lemovy práce, deníky Ijona Tichého, tím jsem vlastně, protože otázka se týkala tří sci-fi knih, vyčerpal celou produkci. Ale kromě těchto tří knih bezesporu Arthur C. Clarke, Isaac Asimov, Ray Bradbury, z českých autorů samozřejmě Karel Čapek, František Nesvadba a mnozí další.

Pane prezidente, dotaz od Vojtěcha Červenky. „Budete v době prezidentské kampaně dál pořád setkání s občany? Oni by to jistě ocenili třeba ve formě hlasu pro Vás.“

Ale já setkání s občany pořádám čtyři roky, a nevidím důvod, proč bych to nedělal i pátý rok, ale bude to debata s občany o jejich problémech, o jejich starostech, a nebude to mít žádný rys volební kampaně. Víte, kdybych byl zavřený za zdmi lánského zámku nebo hradbami Pražského hradu, tak dostanu ponorkovou nemoc. Vy jistě víte, co to je.

Nemám ji, ale vím, co to je.

Není důležité, abyste ji měl. Stačí vědět, co to je. A právě proto já si nesmírně vážím těchto setkání, ale mohu každého občana ujistit, že nikde ani větou, ani slovem nebudu propagovat sama sebe, nebudu hanit své protikandidáty. Budu se tak jako dosud bavit s občany o problémech, které je zajímají.

Díky za odpovědi na čtenářské dotazy. Jdeme dál. V úvodu jsme zmínili, že v bleskovém průzkumu Phoenix research by prezident Zeman získal třicet pět procent hlasů v tomto období. Blesk vyzval některé jeho protikandidáty s možností položení jednoho dotazu. Jak to dopadlo?

Ne všichni, kteří nabídku Blesku obdrželi, ji využili. Tady jsou nakonec tři, kteří tu odvahu měli. A začnu místopředsedou Senátu Jaroslavem Kuberou z ODS. Ten, pokud by kandidoval, má podle průzkumu čtyřprocentní podporu.

„Miloši, já Tě zdravím a mám teorii. Svým přátelům na setkání na Hradě oznámíš, že budeš kandidovat. To oznámíš potom na tiskové konferenci svým konkurentům, volby vyhraješ v prvním kole, a to tak, že kampaň už ani nepotřebuješ dělat, protože už ji máš za sebou. Poté se ujmeš funkce a za jistý čas, nevím, jestli rok nebo dva, slavnostně oznámíš, že rezignuješ na tuto funkci a z Vysočiny se budeš dívat, jak ostatní kandidáti se perou o ohlodanou kost zvanou prezident republiky. Je moje teorie správná?“

Milý Jardo, Tvoje teorie není správná, ale je elegantní a je půvabná, takže má jisté estetické přednosti. Nemá pouze pravdivostní hodnotu. To znamená, samozřejmě každému z nás, a vím, že ty mně to nepřeješ, se může stát například to, že dostane infarkt, nebo že s ním spadne letadlo. Tak to je vis maior, ale předpokládám, že pokud bych vyhrál prezidentské volby, budu kandidovat tak, abych mohl tuto funkci vykonávat celých pět let.

Jen jedno procento od respondentů dostal také lékař a aktivista Marek Hilšer, který oznámil kandidaturu v červenci 2016 a ptá se prezidenta republiky takto.

„Pane prezidente, často odkazujete na křesťanské hodnoty, na kterých má stát naše civilizace. Také za Vás byla sloužena mše panem kardinálem Dukou. Prosím, mohl byste nám říci, co pro Vás tyto hodnoty znamenají a jak konkrétně je ve Vašem životě naplňujete?“

Já děkuji jednoprocentnímu kandidátovi, a myslím si, že otázka po křesťanských hodnotách by zasluhovala hlubší odpověď, než se vejde do jedné minuty. Já pokládám Bibli za nejkrásnější a nejzajímavější knihu, která kdy byla napsána, jak Starý, tak Nový zákon, ale mám-li mluvit o křesťanských hodnotách, tak bych mluvil pouze o hodnotách obsažených v Novém zákonu, protože tam je deklarována láska k bližnímu. Můžete namítnout, že je i u Starého zákona, například u proroka Izaiáše, ale tam se bližním rozumí jenom Žid, jenom příslušník vyvoleného národa, zatímco u Nového zákona se bližní rozumí každý člověk, který je kolem nás. A abychom to promítli do rodinného života, tak je to například láska k našim dětem, k naší ženě, k našim rodičům, pokud ještě žijí, ale samozřejmě i k našim přátelům, úcta k přátelství, jako k něčemu, co sice zrovna v politice moc neplatí, ale já jsem právě mluvil o tom, že i politik by měl mít i na základě křesťanských hodnot svoje přátele.

A na druhém místě průzkumu skončil Michal Horáček, exmajitel Fortuny a člověk, který ohlásil kandidaturu v loňském říjnu. Dostal jedenáct procent. Dosud s prezidentem republiky nechtěl jít do konfrontace. Položením dotazu pro tento pořad po oznámení Miloše Zemana, že chce kandidovat podruhé, udělal výjimku.

„Dobrý den, vážený pane prezidente, mezi námi sportovci se chci zeptat, jakými vosky mažete ty své běžky, když trénujete na Vysočině, a proč k tomu používáte trekingové hůlky? Předpokládám, že si to všechno chcete ztížit.“

Tak nevím, jestli Vy jste sportovec, pane Horáčku, ale já sportovec určitě nejsem. Pokud jde o běžky, mám v komoře troje. Jasanové poloběžky, a ty jsem mazal takovou hnusnou, páchnoucí hmotou, která se pak rozžehlovala žehličkou, pak mám v komoře Fischerky, které, jak dobře víte, se mazat nemusí, a teď mně žena asi před deseti lety koupila Sporteny, a k těm právě tyto hůlky. Bohužel, zřejmě Vám neslouží zrak, protože kdybyste se podíval pořádně, tak zjistíte, že ty hůlky nejsou trekingové, ale že jsou běžecké.

Tým Miloš Zemana si za uplynulé čtyři roky…

Pardon, vzpomněl jsem si na název toho hnusu. Jmenovalo se to Skare. To se mazalo na ty jasanové poloběžky, Skare.

Díky za doplnění.

Vizitku prezidenta republiky netvoří jen jeden muž, jen prezident republiky, ale celý jeho tým. Zde je krátký komentář europoslance Jiřího Pospíšila.

„Bylo jasné, že Zeman a jeho okolí nebudou chtít Hrad opustit. Souboj o směrování země pokračuje, spojme síly. Nikdo není neporazitelný.“

Podobně to viděl před časem i exministr dopravy Zbyněk Stanjura z ODS. Poprosím režii i o jeho krátkou poznámku z Twitteru.

„Bez překvapení, Miloš Zeman, Mynář, Nejedlý, Ovčáček a spol. chtějí působit na Hradě dalších pět let. Škoda. Jednou to úplně stačilo.“

Chcete na to nějak reagovat, nebo jdeme rovnou k další otázce?

Já pokládám za zbabělost například u pana Pospíšila, když jste říkal, že všichni kandidáti dostali možnost, aby se vyjádřili.

Ne, pan Pospíšil Vám pokládal dotaz v minulém díle, toho jsme neoslovovali.

Dobře, tak strefovat se do mých spolupracovníků pokládám za zbabělost. Ať se tito lidé strefují rovnou do mě.

Nicméně takovéto kritiky, takovéto argumenty Vám tady pouštíme už opakovaně. Není, pane prezidente, na čase, když budeme hovořit o Vašich spolupracovnících, vyřešit některé administrativní záležitosti. Teď konkrétně mám na mysli roli Vašeho ekonomického poradce Martina Nejedlého, který na straně jedné užívá na Hradě kancelář, na straně druhé nemá ani písemnou smlouvu, pokud se situace nezměnila. Vy jste v kampani navíc hovořil o tom, že ani poradce mít nebudete. Nakonec je tedy máte, v roli Martina Nejedlého. To byla přímá citace, například z Mladé fronty Dnes.

Poradce mám. Na rozdíl od premiéra, který jich má třicet, já jich mám patnáct, a Martin Nejedlý je jeden z těchto patnácti lidí. Ponechte na mně, abych věděl, kdo například zná problémy energetiky, což je případ Martina Nejedlého, a kdo je nezná.

Já jsem jenom zmínil, že jste sám říkal, že poradce nebudete využívat, teď je využíváte. To je jenom taková poznámka.

Nevím o tom, kdy bych říkal, že nebudu využívat žádné poradce. Já nevím o politikovi, v jakékoli zemi, který by neměl poradce. To bych byl opravdu jediná výjimka na světě.

Já Vám ten článek z Mladé fronty Dnes, kde jste citován, dám po vysílání.

Dobře, přineste mi ho, já se na něj rád s nostalgií podívám.

Byla to debata prezidentských kandidátů v Mladé frontě Dnes, a tam jste byl v této citaci. Bylo to 22. ledna v roce 2013.

Dobře, já Vám to věřím, v tom případě jsem se ale mýlil. Máte-li pravdu, pak jsem se já mýlil, protože, znovu opakuji, každý politik na světě má poradce.

Dobře. A teď tedy k tomu Vašemu poradci Nejedlému. Proč mu, pane prezidente, už nedáte smlouvu a neuděláte jeho roli transparentnější? To může působit teď zahaleno v různých otaznících.

Odpověď je velice prostá. Všichni poradci u mě dělají zadarmo a žádný nemá smlouvu. Tečka.

Ale málokterý má svoji vlastní kancelář a třeba hradní email.

To je samozřejmě pravda, ale ostatní poradci můžou využívat jiných kanceláří. Na Hradě je místa dost.

Když jsme se naposledy viděli, bavili jsme se také o kauze Jindřich Forejta. Vy jste to kompromitující video neviděl. Zmíním jenom, že to video, pokud je tedy stoprocentně pravdivé, tak tam došlo i na užívání drog. Vy jste ho označil za svinstvo. Také jste ale zmínil, že pokud se v tomto případě nestalo nic nezákonného, tak je to jenom prostě každého věc. Mě zajímá, jestli jste se na Hradě zabývali jedním detailem, a to, že na těch záběrech figuruje kreditní karta psaná na Kancelář prezidenta republiky, a podle všeho se dostala do cizích rukou. Prošetřoval se tento jeden detail, a případně s jakým závěrem?

Zaprvé, nejsem vyšetřovatel. Zadruhé, pokud jste Vy toto video viděl, tak jste klesl v mých očích, protože…

Neviděl, viděl jsem fotky, které byly vytípané konkrétně z toho videa.

Dobře, protože podle Občanského zákoníku natáčet v soukromém bytě videa tohoto typu je trestný čin. Nicméně, respektuji, že Jindřich Forejt sám a z vlastní vůle rezignoval na funkci ředitele protokolu. Já si vážím práce, kterou vykonal. Asi před měsícem jsem předal za přítomnosti ředitele Kmoníčka ministru zahraničí dopis, kde potvrzuji svůj souhlas s jeho jmenováním do funkce velvyslance ve Vatikánu. Jak víte, tento souhlas dala již vláda Petra Nečase. To je poměrně dávno. A teď už záleží jenom na ministru zahraničí, co s tím udělá.

Zpět k mé otázce, pane prezidente. Zajímá Vás vůbec, že na těch záběrech byla karta, kreditní karta, na níž jsou finanční prostředky Hradu? Zajímá Vás, jestli došlo k nějakému zneužití?

To by mělo zajímat kancléře, ale rozhodně ne prezidenta republiky. Vy si pletete funkci kancléře, který se samozřejmě má o tyto věci starat, a funkci prezidenta, který nezkoumá kreditní karty.

Dobře. Zmínil jste kancléře. Budeme se teď držet Vratislava Mynáře. Dovolím si ho označit za Vaši další 13. komnatu, jakkoli mě za to budete peskovat. Prověrku na stupeň přísně tajné stále nemá. Odvolává se, a prodlužuje si tím čas ve funkci kancléře. Není teď, před Vaší druhou kandidaturou, na čase říci, Vráťo, mám Tě rád, seženu Ti tady na Hradě jiné místo, ale promiň, tohle už dělat nemůžeš, protože mi to škodí?

Ano, až budete jednou prezidentem, i když doufám, že se to nikdy nestane, a budete zacházet se svými přáteli a spolupracovníky takovým způsobem, tak pokrčím rameny a řeknu, každý svého štěstí strůjcem. Nicméně pokusím se věcně odpovědět na předpoklad, ze kterého Vy vycházíte. Víte Vy vůbec, pane redaktore, že kancléř ze zákona nemusí mít vůbec žádnou prověrku? Víte to, nebo ne?

Nemusí mít prověrku na přísně tajné, o kterou žádal. To samozřejmě vím.

Že žádal o prověrku je jedna věc, ale důležité je, co zákon ukládá.

Ale vy jste, pane prezidente, řekl, že když ji nezíská, tak se s ním rozloučíte.

Ano. A pokud to nevíte, tak Vám sděluji, že zákon neukládá žádnou prověrku. Žádnou prověrku. To zaprvé. Zadruhé, teď bych reagoval na Vaši otázku. Ano, zbytečně frajeřil, chtěl prověrku na přísně tajné, kterou vůbec nepotřebuje, a já jsem mu říkal, když ji nedostaneš, tak se s Tebou rozloučím, ale samozřejmě jako každý občan má svaté právo využít i opravných prostředků. To znamená, obrátit se na soud, což také učinil. Výsledek dosud neznáme.

Dobře, pane prezidente, mě tedy zajímá, když tenhle výsledek nebudeme dále znát, a oba dva víme, že Vratislav Mynář to může udělat tak, že to bude prodlužovat ještě dalších klidně pět let, Vám to vadit nebude?

Pokud bude vykonávat dobře svoji práci a z důvodu soudní pomalosti, nikoli tedy jeho vinou, nebudou známy výsledky jeho odvolání, tak proč by mi to mělo vadit?

Blížíme se k závěru, a nemohu zde tedy vynechat Vašeho dalšího spolupracovníka Jiřího Ovčáčka. Už jsme o něm mluvili. Všimli jsme si, že jeho twitterový účet, jak už zaznělo i v médiích, je soukromý, přesto tam dává stanoviska Hradu i pro novináře a tlumočí názory Hradu. Už to, pane prezidente, někdy přehnal?

Myslím si, že ne. Něco jiného jsou jeho soukromá stanoviska, a na ty má právo jako každý občan, dokonce i jako Vy, pane redaktore. A něco jiného jsou stanoviska prezidenta republiky, která tlumočí na pravidelných tiskových konferencích. Je to opravdu dobrý novinář, a takových je velmi, velmi málo.

Proč ho tedy před časem, a my novináři jsme to nazvali tak, že ho umravňoval kancléř, kancléř řekl, že ho neumravňoval, nicméně od té doby, kdy se tato informace objevila, tak jeho Twitter výrazně zmírnil a objevují se tam spíše citace, než nějaké komentáře.

Tak zaprvé, já Twitter Jirky Ovčáčka nesleduji. Akorát vím, že byl jednou publikován v nějakých novinách, tak jsem si to v Monitoru přečetl, a zadruhé, kancléř mně popřel, že by Jirku Ovčáčka jakkoli umravňoval, takže to je jedna z mnoha věcí, kterou si zase naši milovaní novináři vymysleli.

Pane prezidente, děkuji Vám za Váš čas a končíme. Děkuji za Váš čas.

Kdyby Vás náhodou vyhodili z funkce moderátora, hodil byste se docela dobře jako policejní vyšetřovatel. Budete-li si to přát, já Vám to rád zprostředkuji.

Dobře. Já přijdu a budu žádat o Vaše doporučení, děkuji, pane prezidente.

Na shledanou.

Na shledanou.

 

Miloš Zeman, prezident republiky, Blesk.cz, 12. března 2017

zpět na seznam zpráv