Rozhovor prezidenta republiky pro pořad Českého rozhlasu Xaver a host

5. února 2020

Naším dnešním hostem je prezident České republiky pan Miloš Zeman. Dobrý den, pane prezidente.

Dobrý den, Xavere, jsem rád, že Vás po delší době vidím.

Já jsem také rád a budu ještě raději, kdybychom mohli ten dnešní rozhovor pojmout nepoliticky. Jste pro?

Samozřejmě.

Naším dnešním hostem pořadu Xaver a host je prezident republiky pan Miloš Zeman. Pane prezidente, je něco za poslední roky, čeho máte opravdu plné zuby, jak se říká hezky česky?

Sociálních sítí, Xavere. Ne kvůli tomu, že by tam byli lidé, kteří vyjadřují svoje názory a tyto názory argumentují. Pokud jde o tuto část uživatelů sociálních sítí, ta mně ne jen nevadí, ale dokonce inspiruje. Ale pak jsou tam zakomplexovaní lidé, kteří místo argumentů dokáží pouze nadávat. A já se někdy divím, kolik těchhle lidi je, a jediné, co mě utěšuje je, že mně někdo říkal, že oni mají třeba deset nicků, takže jedna fyzická osoba vystupuje pod deseti přezdívkami. Tak doufejme, že těch blbců je jedna desetina proti zdánlivě evidentnímu stavu na sociálních sítích.

Mám tomu rozumět tak, pane prezidentovi, že Vy část času trávíte na Facebooku třeba
?

Mimo jiné. Já mám rád internet, dokonce si myslím, že je objektivnější než většina tištěných médií z toho prostého důvodu, že když tam brouzdáte po těch jednotlivých serverech, tak najdete argumenty pro a proti, zatímco v tištěných médiích máte zpravidla jenom zapouzdřené hlasatele jediné poznané pravdy, a to si myslím, že je trochu dětinské.

Máte někdy chuť napsat něco do diskuse na Facebooku?

Ne, já si myslím, že moje vystupování je příspěvkem do diskuse, a nemusí to jít nutně přes Facebooku.

Takže z toho chápu, že si poměrně rozumíte s tou moderní techniko, s těmi moderními IT technologiemi, a když si prezident republiky sedne k internetu, nemá pracovní povinnosti, nemusí se dívat na monitor, co je kde psáno, ale má zábavu, tak se podívá na co na internetu, na jakou stránku?

Zaprvé, já se dívám na internet půl hodiny večer a jím při tom výživný pudink, který mně předepsal můj ošetřující lékař, takže spojuji dvě věci najednou. Pokud jde o to, na co se dívám, tak protože jsem starý narcis, Xavere, tak se samozřejmě díváme na to, co o mně druzí píšou.

Aha, ale nějaké třeba zábavné stránky, anekdoty, knižní novinky, bůh ví, co všechno?

Anekdoty jsou lepší v knižní podobě. Teď mi právě Helena Válková věnovala knihu, která shrnuje anekdoty všech osmadvaceti zemí Evropské unie. Teď už tedy sedmadvaceti, ale Britové tam pořád ještě jsou. A víte, co je zajímavé, když už o tom mluvíme? Že ty anekdoty mají strašně silný průnik bez ohledu na to, z jaké země pocházejí. A víte, co je nejčastější téma? Blondýnky a policisté.

Dobře. Musím to prozradit našim posluchačům, že jsme tady na Pražském hradě teď všichni nábožně poslouchali Evu Olmerovou a Čekej tiše. Prezident Miloš Zeman tvrdí, že Eva Olmerová patří mezi nejoblíbenější zpěvačky. Je to tak, pane prezidente?

Já jsem si dokonce vyžádal, abyste mi tu písničku zahráli, protože Xavere, pokud vím, tak nebyla v původním repertoáru. Je to tak?

Je to tak. Eto prosto tak, jak se říkalo v Rusku.

A teď Vás obviní, že jste ruský agent a Koudelka Vás bude evidovat a vyhostí Vás z České republiky.

Tak a já teď, zcela vážně, pane prezidente, já si neumím představit situaci, že Vy sám třeba když máte volno, že si vezmete cédéčko nebo desku nebo kazetu, nevím, sednete si někam do místnosti s dobrou aparaturou a posloucháte jen tak muziku. Máte na to čas?

Tak zaprvé, pokud jde o tu dobrou aparaturu, tak to je trošku snobský názor, protože při standardní výbavě přehrávačů, je každá aparatura dobrá, ale já Vám něco prozradím, Xavere, protože jsme přátelé a přátelé mají na sebe něco prozradit. Já poslouchám cédéčka ráno, v poledne a večer, když jsem v Lánech. Tady na Hradě ne. Poslouchám je k snídani, k obědu a k večeři, protože jíst se musí Xavere, a když už se jí, proč by se u toho neposlouchala hezká hudba.

No, tak to už se musím zeptat, jaká cédéčka?

Já jich mám tolik, že bych je nedokázal ani spočítat. Ale, začněme dneškem ráno, tak dneska ráno, co byl Mozart a Malá noční hudba.

No a jaký je plán k obědu, protože, pokud vím, tak jste ještě neobědval?

Ale jsme na Hradě, kdybyste mě poslouchal,…

Jo, říkal jste v Lánech.

…tak byste pochopil, že na Hradě, tady možná ani přehrávač nemáme.

Tak Vám může někdo
zazpívat na Hradě. Ostatně jste před vysíláním tady vyhrožoval, pane prezidente, že pokud nezahrajeme Evu Olmerovou, že zazpíváte Čekej tiše.

Ano a Vy jste ji zahráli, takže nemusím zpívat.

Naštěstí. No, a když jsme u toho,  nedávno jsem četl, že většina lidí má svůj jakýsi žebříček oblíbených filmů, a zjistil jsem, že ho mám taky, takovou první desítku. A teď se ptám, jestli ho máte Vy? A kdybyste dokázal těch prvních pět, ke kterým se vracíte, pojmenovat.

Tak zcela určitě na prvním místě by byly Bergmanovi Lesní jahody. To je favorit. Za ním dlouho nic. Teď, budete se divit, já jsem dostal k nějakým narozeninám patnáct DVD, kde jsou filmy a semináře Járy da Cimrmana. A protože jsem vyznavač tohoto klasika, daleko inteligentnějšího, než ti, kteří se za klasiky pouze vydávají, tak Vy jste chtěl pět a já jsem Vám nabídnul rovnou patnáct.

Rovnou patnáct. Nedá mi to, na kterém místě je třeba Amadeus? Vešel by se třeba do první dvacítky?

Určitě, Amadeus zcela určitě jo, možná i ten Přelet nad kukaččím hnízdem. Tam je ta krásná věta Nicholsona, aspoň jsem to zkusil. Vzpomínáte si?

Ano. Řekněme Forrest Gump ještě?

Prosím?

Forrest Gump?

Toho jsem sice viděl, ale moc mě to neoslovilo, utíkej Forreste, utíkej. Ale to na mě tak moc nepůsobilo. Samozřejmě z těch mladších let, když jsem byl ještě mladý a naivní, tak to byly Prázdniny v Římě, Gregory Peck a Audrey Hepburn. Dnes už jsem jenom naivní.

Ještě se zeptám na novodobé české filmy, řekněme za posledních pětadvacet, třicet let. Který by byl ten první?

Za pětadvacet, třicet let. Romance pro křídlovku, to určitě ano. Ale mně se líbily třeba i Pelíšky z těch novějších. Samozřejmě Kladivo na čarodějnice, mohl bych pokračovat dál, ale myslím si, že to stačí.

Před několika lety jste mi ještě na Vysočině při rozhovoru říkal dva filmy, Je třeba zabít Sekala a Zapomenuté světlo jste pochválil tenkrát. Nevzpomenete si?

Mám dojem, že jste měl rozhovor s někým jiným.

Na Vysočině.

Já jsem totiž neviděl ani jeden z těchto dvou filmů.

Tak dostanete je na cédéčku, abychom to mohli příště probrat. Pane prezidente, nevadí Vám, když se budeme bavit o jídle?

Proč? To je moje oblíbená zábava.

Pane prezidente, teď se chci ptát, jak to chodí tady na Pražském hradě nebo když jste v Lánech. A začnu od jídla. Můžete si Vy jako prezident republiky poručit, co chcete uvařit, na co máte chuť, anebo je tady nějaká nabídka, nechci říkat závodka, a musíte jíst, co Vám dají?

Je tady nabídka, ale ta nabídka obsahuje několik jídel a já mám právo vybrat si z té množiny jídel, které mně nabízejí, ale nemůžu si samozřejmě vybrat jiné jídlo, které v té nabídce není.

Každý člověk má občas na něco chuť třeba několik dnů, když se Vám toto přihodí, Vy nebudete výjimka v tomto určitě.

No.

Tak komu Vy to jako svěříte? Já mám chuť na krupicovou kaši už několik dnů.

Fuj.

Dobře, tak zkusím něco jiného, na rýžový nákyp třeba.

Fuj.

Plíčka na smetaně?

No, částečně fuj.

Koprovka?

Ano.

Tak.

Koprovku já rád.

Napočtvrté.

Napočtvrté, ale podívejte se, já jsem v době, když jsem měl cukrovku, začal jíst sladká jídla, a samozřejmě pár hlupáků se mně posmívalo, že léčím cukrovku požíváním sladkých jídel. Mohu Vám sdělit výsledek. Poslední měření cukru 5,3. Jestli víte, co to je, tak hranice mezi cukrovkou a ne cukrovkou je 6 bodů. Cokoli je pod ní, znamená, že nemáte cukrovku.

Gratulujeme, dobrá zpráva. A teď mi řekněte, pane prezidente, jsou věci, na které jste si zvykal těžko v okamžiku, kdy jste se stal prezidentem? Protože třeba ten život s ochrankou. Já si říkám, že to mnohdy musí být strašná obtíž.

Vůbec ne, já si, když jsem v Lánech, zase odlišuji Lány a Hrad. Hrad je takový studeně oficiální a Lány, tam jsem doma, tam můžu studovat, přemýšlet a tak dále. Takže v Lánech si vždycky večer sednu s ochrankou a zhodnotíme uplynulý den. Já jim říkám, co jsem všechno přečetl, co mě zaujalo a co mě naopak naštvalo. Jsou to chytří kluci, takže je mi s nimi dobře.

Máte právo být úplně sám, když chcete?

Samozřejmě.

Řeknete, buďte za dveřmi, nebo…

Ne, ne, ne, ne. Tak já je pozvu, když je ta sklenička vína na závěr, a před tím jsou patrně na chodbě. Já ochrance nevelím. Ochranka prezidenta má spoustu lidí, ale já nemohu jmenovat jediného člověka, se kterým bych si nesednul. Mohu říci, že ve všech případech mých ochrankářů jsou to nefalšovaně přátelské vztahy.

Kolik je lidí, pane prezidente, kteří k Vám mohou, kdykoli si vzpomenou? Kromě rodiny.

Vždycky je dobré, když alespoň zdvihnou telefon a řeknou, že chtějí přijít. Potom je tu ten nejužší tým, a ti ostatní musí chvíli čekat, než se dostanou do programu.

Což znamená, že třeba Vaše paní a dcera mohou kdykoli za Vámi přijít, aniž by se ptaly ochranky, je to tak, doufám?

Je to samozřejmě tak. Dokonce i můj pes za mnou může kdykoli přijít.

No, a když Vás někdo má ráno třeba vzbudit, protože potřebujete brzy vstát kvůli nějakým povinnostem?

Tak

Kdo to je? Ten, kdo přijde a s Vámi zatřepe.

Já mám, netřepe mnou nikdo, ale já mám dvě velmi hodné paní, dámy, které se střídají, a vždycky, když je potřeba, tak mě jedna vzbudí. Ale netřepe mnou.

A jak Vás budí? Vůní kávy chcete říct, pan prezidente, nebo jak?

Klepáním na dveře. Velmi prozaickým způsobem.

Funguje to?

Ano funguje.

Já si to neumím představit, že by mě někdo vzbudil klepáním na dveře, víte?

No a teď ještě z těch zakázaných věcí existuje vůbec jedna jediná věc, kterou byste rád jako prezident, ale nemůžete? Třeba kvůli ochrance, třeba kvůli povinnostem. Něco, co…

Já si nedovedu takovou věc představit. Kdybych něco chtěl, a nebyl by to samozřejmě kriminální počin, o tom se vůbec nebavím, Xavere.

Jasně.

No tak se rozhodnu, že to udělám, a taky to udělám.

Mám třeba na mysli takové to slavné utíkání Václava Havla, kdy utekl ochrance do restaurace. Něco takového Vás…

Ne. V tomto případě, když bych chtěl utéci do restaurace, tak ochranka půjde se mnou a já ji pozvu na pivo.

Smírčí cestou. Dobře.
Nevadí Vám, pane prezidente, když pohovoříme chvíli o velmi vážných věcech?

No prosím.

Těch nejvážnějších?

Jistě.

Bojíte se koronaviru?

Kdybych se bál každé epidemie, která se objeví, tak bych se musel bát SARS, musel bych se bát Eboly, a přitom by bylo daleko logičtější v českých podmínkách, kdybych se bál chřipky. Protože ta zabije ročně asi dva tisíce lidí.

Takže v tomto punktu.

Na druhé straně, já si vážím těch, kdo, když ta epidemie v Číně vypukla, tak spontánně posílají pomoc. Dojala mě třeba Třebíč, což je partnerské město jednoho čínského města, Kraj Vysočina, ale i některé firmy, které dobrovolně tam pomoc posílají. A ocenil jsem i pana ministra Petříčka, že navrhl vládě alespoň, alespoň tu deseti milionovou pomoc.

Přemýšlíte, pane prezidente, někdy o smrti?


Ale to víte, že ano. V mém věku už je to normální a pochopitelně každý z nás si přeje, aby když umře, jako že umře, tak aby umřel ve spánku a aby ho nic nebolelo. Neznám masochistu, který by si přál být zabit třeba při dopravní nehodě.

Jak je člověku, nebo jaký má pocit někdo, kdo si o sobě čte na internetu nebo dokonce i v médiích, že mu někdo přeje smrt, což se Vám několikrát přihodilo. Je to věc, o které si říkáte, patří to k mojí profesi, nedá se nic dělat, anebo to opravdu zamrzí?

Ani nezamrzí. Částečně to patří k mojí profesi a nejsem v tom zdaleka sám. Takový Donald Trump by mohl vyprávět, kolik Američanů mu přeje smrt, ale o to nejde. Já si spíš myslím, že ti různí  Šarapatkové, Polčákové nebo Hřebejkové, kteří přesně toto mi přáli, tak jsou svým způsobem hodni soucitu, protože nenávist, která z nich prýští, jim kazí nejenom zažívání, ale kazí jim i charakter.

Patříte, pane prezidente, mezi lidi, kteří umějí odpouštět? Co myslíte?

Několika lidem jsem odpustil, ale zdaleka ne všem.

No a není to nedostatek nějaké velkorysosti?

Nedostatek čeho?

Velkorysosti, že byste tak jako odpustil všem.

Kdybych byl Žid, chtěl byste ode mě, abych odpustil Adolfu Eichmannovi?

Ne, to bych nechtěl.


No tak vidíte. Takže to není…

Ale to je úplně jiná kategorie.

Ale ne, v malém, Xavere, je to něco podobného, ne totožného, ale podobného. Jsou lidé, kterým neodpustím, protože si myslím, že si odpuštění nezaslouží, ale jak jsem Vám už řekl, je celá řada lidí, kterým jsem odpustil.

Když mluvíme o té smrti, přemýšlíte někdy dokonce i o tom, jak byste chtěl, aby vypadalo rozloučení s Milošem Zemanem.

Představte si, že podle protokolu, který já neovlivňuji, mě asi bude čekat státní pohřeb, a já budu z výšky kontrolovat, jestli rakev na lafetě je správně umístěna, jestli koně, kteří tu lafetu táhnou, jsou dostatečně vyživováni, aby to nebyly nějaké herky, a jestli generálové, podle protokolu, jsou seřazeni za lafetou a pochodují.

To už žertujete, pane prezidente, to už žertujete.

Vy jste si toho všiml, Xavere?

Já to chci vrátit do té vážné polohy.

No tak dobře.

Protože mě opravdu zajímá, jestli byste o to stát, teď za života, kdy jste v plné službě a přemýšlíte o těch věcech. Je to důležité, státní pohřeb?

Já o tom vůbec nepřemýšlím.

Je Vám to jedno.

Kdybyste se mě nezeptal, tak bych o tom také nepřemýšlel. Ale myslím si, že důležité je žít tak, aby se ten život určitým způsobem naplnil a aby měl výsledky, a budete první, komu řeknu, jakého výsledku si nejvíc vážím. Nebude to to, že jsem byl předsedou sněmovny, nebo předsedou vlády, nebo dvakrát prezidentem, i když všechna čest, výsledky to jsou. Za svůj největší úspěšný výsledek totiž pokládám to, že se mi podařilo, samozřejmě spolu s dalšími, zdvihnout sociální demokracii ze sedmi na třicet dva procent voličské přízně, a to během pěti let. Bohužel pak přišli další, kteří to postupně snížili na těch sedm procent.

A to už jsme u té nechtěné politiky. Ale člověk by řekl, že ten největší úspěch je to, že jste prezidentem podruhé.

Podívejte se, řeknu Vám, že v okamžiku, když jsem tu sociální demokracii jako předseda převzal, tak opět na různých sociálních sítích zaznělo, že ji povedu k záhubě. A opak stal se pravdou. Takže bylo to těžší než být prezidentem, protože jste vycházel z jakéhosi politického suterénu.

Dobře.

A z toho suterénu následoval vstup do Strakovy akademie hlavním vchodem.

Pane prezidente, Vaše maminka byla učitelka, jestli se nemýlím. Znamená to tedy, že Vy jste spadal jako dítě do takové té zvláštní kategorie učitelských dětí, takových těch protekčních mírně?

Ježišmarja.

Jak to bylo?

Moje maminka mě učila a byla na mě daleko přísnější, než na jiné děti. A mimochodem, já jsem nejenom učitelské dítě, Xavere, já jsem taky jedináček. Víte, kdo je nejprotivnější? Učitelský jedináček!

Smrtelná kombinace se tomu říká, odborně. No, a že Vás maminka učila v tom smyslu, že Vy jste byl ve třídě, kde učila, nebo že Vás učila doma? Jak tomu mám rozumět?

Ne, ne, ne. Já upřímně řečeno jsem zásadní odpůrce domácího vzdělávání, protože si říkám, že občas ti rodiče mají tak malý objem znalostí, čest výjimkám, že nemůžou naučit všechno, co v té škole se děti naučit mají. Ale abych se dostal k tomu základnímu, měla vařečku. Velkou vařečku, kterou se pralo prádlo v takovém kotli nebo v neckách, to už si ani nepamatuju, v hrnci, řekněme, že ve velkém hrnci. A tou vařečkou jsem občas dostal na zadek. A protože zastávám názor, že ti, kdo bojují proti fyzickému trestání dětí, jsou přemrštění, tak měl jsem maminku hrozně rád, a mnoho pro mě udělala, tak v každém případě, že jsem občas dostal na zadek, a vždycky jsem si to zasloužil, mně spíš pomohlo, než uškodilo.

Dobře, ale to se dneska, jak oba víme, nenosí, takové to dání na zadek dítěti. Co si o tom myslíte, jak to chodí dnes, taková ta moderní výchova, kdy děti mohou všechno, nechává se rozvíjet ten jejich talent a ruka se na ně vztahovat nesmí, a to ani ve škole ani doma.

Vzpomínáte si na jeden klasický výrok, který zní – Doba se vymkla ze svých kloubů a šílí. Pro mě je to vymknutí z kloubů a šílenství charakterizováno Gretou Thunbergovou. Naštěstí je to naživo, náš pořad, takže to nikdo nemůže vystřihnout, ale samozřejmě i například tímhle rádoby volnomyšlenkářstvím, které ve skutečnosti znamená jenom to, že oznámíte dítěti, že se učí plavat, ale že nepotřebuje záchranný kruh. Občas se nějaké dítě utopí a vy zůstáváte i nadále zastáncem, jak jste sám říkal, jeho svobodného rozhodování, Víte, já si opravdu myslím, že ta Greta je hysterka. A myslím si, že i naši středoškoláci, kteří manifestují proti klimatické změně, tedy proti pohybům zeměkoule, abychom si rozuměli, takže jsou poněkud nedospělí a že místo demonstrací by měli chodit do školy. Ale na druhé straně tak po dvaceti letech plus minus, kdy už jste opravdu dospělí a odpovědní za svůj osud, tak pak může následovat opačný extrém, to znamená, že se spoléháte na svoje rodiče, že dokonce od nich chcete, aby vám dávali peníze. Já jsem projel, Xavere, mnoho domovů důchodců, a ředitelky nebo ředitelé mně říkali, že když se berou důchody, přijedou potomci, odvezou důchod a jako protihodnotu nabídnout lacinou malou bonboniéru. Takže to máte ten druhý extrém, to znamená být mazánek a na druhé straně být egoista.

Já se vrátím ještě s jednou otázkou do té školy Vaší. O Vás se obecně říká, že patříte mezi dobré rétory a že umíte hovořit spatra. Bylo to už vidět v okamžiku, kdy jste chodil na, podotýkám, základní školu?

Ne.

Že jste se uměl třeba z některých věcí tak trošku vysmeknout, vylhat?

Ne, ne, myslím si, že tohle se objevilo na střední škole, ale na základní určitě ne.

Trénujete to někdy, to hovoření spatra? Ono to má jisté techniky, jsem četl v literatuře.

Já jsem o literatuře na toto téma neslyšel. Ale to je též, jako kdybyste se zeptal Martiny Sáblíkové, jestli trénuje. Dobře, tak já to trénuji tím, že to dělám. To znamená, že mám každý rok Vánoční poselství, které říkám spatra. Protože já si říkám, že lidé, kteří čtou svoje projevy, buď dokazují, že umějí číst, což je chvályhodné, ale je tam riziko, že jim ty projevy napsali jejich poradci. A to není dobré. Takže když mluvíte spatra, tak jste tohoto rizika zbaven.


Pane prezidente, máme tady za chvilku čtrnáctou hodinu, jak bude vypadat ještě zbytek dnešního dne? Co stíháte, co děláte?

Kromě vyřízení celé řady administrativních věcí dnes odpoledne na jeho žádost přijímám předsedu statistiky, statistického úřadu, a jsem hrozně zvědavý, jestli už bude mít hotový rychlý odhad GDPR za minulý rok, protože jsem se vsadil s Vláďou Dlouhým, že to bude pod 2,5. On tvrdil, že nad. A teď ke mně nedávno Vláďa přišel a říkal, Miloši, ať to dopadne jakkoli, ten rozdíl bude na druhém desetinném místě, takže doufám, že od pana předsedy se to dnes odpoledne dozvím.

Co bude k večeru a večer?

Večer odjíždím do vily, abych pozdravil svoji milovanou ženu, a zítra mě čeká závěrečné vyšetření v nemocnici, protože se zdá, že jsem zdravotně v pořádku, ale že se mně ještě musí podívat na to, že špatně slyším.

Ať to dobře dopadne, pane prezidente.


Držte mně palce, protože špatné vyšetření by znamenalo, že budete mít hluchého prezidenta.

Přejeme pevné zdraví, děkujeme za to, že jste nás přijal a já s dovolením řeknu, že se těším na příště.

Nejenom to, já Vám přeju, abyste uspěl v soutěži, do které jste se přihlásil jako profesionál proti několika amatérům. A já Vás můžu ujistit z vlastní zkušenosti, že není nic nebezpečnějšího, než sebevědomý amatér, který se chybně pokládá za profesionála.

Děkuju, pane prezidente, mějte se hezky a na shledanou

Na shledanou.


Miloš Zeman, prezident republiky, Český rozhlas, 5. února 2020

zpět na seznam zpráv