Drobečková navigace


Rozhovor prezidenta republiky pro pořad TV Barrandov „Týden s prezidentem“

14. září 2017

Dobrý večer, vážení diváci televize Barrandov. Vítejte u pravidelného čtvrtečního Týdne s prezidentem, který tentokrát natáčíme na Pražském hradě. Dobrý večer i Vám, pane prezidente. 

Dobrý večer. 

Je čtrnáctého září, moje otázka je samozřejmě nabíledni. Dnes uplynulo osmdesát let od úmrtí Tomáše Garrigua Masaryka. V časopise Týden jsme se zamýšleli nad tím, co zbylo z jeho dědictví a jaké to dědictví bylo? Jak byste na tyto dvě otázky odpověděl Vy? 

Víte, já jsem ještě jako mladý člověk přečetl snad všechno, co Masaryk napsal. Takže se cítím oprávněn o tom dědictví mluvit, ale dědictví samozřejmě není jenom v literatuře. Dědictví není jenom v knihách nebo ve článcích. Dědictví je především v činech. A to, co jsem na Masarykovi obdivoval, byla odvaha, protože představte si, že on v šedesáti pěti letech, což byl tehdy značný věk, odešel do exilu. Téměř s jistotou, že bojuje za prohranou věc, protože Rakousko tehdy vypadalo jako stát, který se nerozloží, a přesto, protože byl přesvědčen o správnosti své věci, měl odvahu tohle udělat. Ta další takzvaná tatíčkovská fáze, ta je samozřejmě zajímavá a pozoruhodná. Zejména ty první roky jeho prezidentství, ale často se zapomíná na to, že kromě této odvahy, která se projevila i za hilsneriády nebo za boje kvůli rukopisným falzům. On vůbec nebyl v české společnosti oblíben, ba právě naopak. Pražská populace mu vytloukla okna jeho bytu, pražští vysokoškolští studenti ho vypískali z jeho přednášky, ale to samozřejmě se už dneska neuvádí. Takže právě proto bych to chtěl připomenout. 

Vy jste zmínil odvahu prezidenta Masaryka postavit se většinovým názorům. Sám jste zmínil hilsneriádu, takzvaný případ Hilsner, a pravost rukopisu. Chybí Vám tento typ odvahy v dnešní politice? 

Zcela určitě ano, já si myslím, že naopak naše politika tak trochu připomíná hašteření, trochu boj o funkce a konečně trochu takovou udržovací politiku žít ze dne na den. Dokonce o jedné nejmenované politické straně se říká, že její členové se zdraví slovy dobrý každý den. No a to je strašně málo. To samozřejmě nepotřebuje odvahu. Odvaha znamená říkat i nepopulární věci, jako byla ta hilsneriáda, a byl jste považován za vlastizrádce, když jste zpochybnil rukopisná falza, a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Ono toho v Masarykově životopise bylo víc. On nechtěl být takovým tím ceremoniálním prezidentem, když se vrátil do Československa, tak odmítl návrh Ústavy, který mu předložili, a říkal, tož tohle ne, a vepsal tam pravomoci prezidenta. 

Navádí mě to k takové otázce. Odvoláváme se na Masaryka jako pravého demokrata. Na druhou stranu velmi často za nedemokraty označujeme ty, kteří nezastávají většinový nebo mainstreamový názor, což je přesný opak toho, jak Masaryk žil, co dělal a co říkal. 

Samozřejmě, ale to je přesně to, co jsem teď před chvílí říkal. Dodal bych k tomu ještě to, že v rámci těch změn Ústavy, a vlastně nad dikci původní Ústavy, Masaryk s naprostým klidem ne jenom, že se vyjadřoval k jednotlivým ministrům, ale dokonce jim ukládal úkoly. Psal jim dopisy, co mají a co nemají dělat. Představte si, že by tohle dělal dnešní prezident. 

Já jsem si vybral dvě takové teze Masaryka, na které se chci zeptat. První je teze takové té poctivé každodenní práce, která vede k úspěchu, uznáváte ji? 

Drobná, černá a neviditelná práce. Já si vždycky, pane Soukupe, vzpomenu na závěr Čapkova Krakatitu, kde je věta, chtěl si dělat velké věci a budeš dělat věci malé a tak je to dobře. A touhle větou, pokud si dobře vzpomínám, Krakatit končí. Víte, velké věci nás v životě potkají několikrát, ale jsou nespojité, diskontinuitní. Zatímco naopak život je složen ze zřetězení se malých věcí a kumulativní efekt těchto malých věcí nakonec vydá na víc, než byla jedna izolovaná velká věc. 

Tou druhou tezí, kterou jsem si vybral, je Masarykova vize, určitě ji znáte, Spojených států evropských. Zkuste ji srovnat s Evropskou unií a odpovědět mi na otázku, jste eurofederalistou pořád ještě? 

Já jsem pořád eurofedelaristou a vždy jsem dodával, že právě eurofederalisté jsou největšími nepřáteli ideje evropského unitárního státu a Masarykova vize Spojených států evropských byla federalistická, nikoliv unitární. 

Pojďme od Masaryka k domácím aktuálním událostem. V posledních týdnech slyšitelně odtikávají poslední dny a týdny vlády ve Strakově akademii. Proti tomu se zvyšuje počet slibů, které vláda činí. Naposledy jsem zaregistroval, že chtějí od prvního ledna přidat hejtmanům, starostům a primátorům a rozdává se na všechny strany. Neměla by takovéto kroky, které zavazují tu další vládu činit, až ta další vláda, nemělo by se toto slibování zarazit? Nemělo by to být nějakým způsobem regulováno? 

Já Vám uvedu příklad, který byl, myslím, v roce 2006. Pokud mě paměť neklame. Ano, asi v roce 2006. Tehdy bylo také před volbami, pane Soukupe, a tehdy, mám dojem, že část stran, politických stran, začala prosazovat navýšení sociálních dávek, inu proč ne. Ale ostatní strany zjistily, že to nese politické body, a tak toto navýšení daly do svého programu také. Z ekonomického hlediska bylo výsledkem zvýšení státních výdajů o sedmdesát miliard korun. Z politického hlediska nula, a víte proč? Protože když to slibovaly všechny strany ve svých programech, tak je to nijak nediferencovalo. 

No, tak nabízí se otázka, že nyní ministerstva, které spravují určité strany, tak slibují věci, aby pomohly své straně, a vypisují různé veřejné zakázky a tak dále. Rozjíždějí stavby a jejich konec je v nedohledu, respektive financování na té další vládě. S tím souvisí i zvyšující se počet veřejných zakázek. 

Rozumím, ale nezapomeňte, že stejně populistický slib je například i snížení daní. Když snížíte daňový výnos a snížíte rozpočtové příjmy, tak z čeho budete krýt výdaje na zdravotnictví nebo na školství, a to je zase předvolební slib v opačném gardu, než ty sliby zvýšení sociálních dávek. 

Pane prezidente, tento týden jste přijal německého prezidenta Steinmeiera. Mluvili jste o migrantech, na tuto věc máte odlišné názory. Dokázali jste se na něčem shodnout? 

Myslím, že ano. Myslím si, že shoda spočívala alespoň v tom, a to jsme samozřejmě nemluvili jenom o migrantech, že migrantům je třeba pomáhat na území, kde se nacházejí, že je tam potřeba, dejme tomu, jim pomoci s nemocnicemi, školami a podobně. A zatímco Steinmeier se domníval, že je to také, tak já jsem říkal jenom. To znamená jenom na území, na kterém se migranti zatím nacházejí, nikoliv u nás. 

Mimo jiné, já jsem se snažil v německých médiích najít zprávy o návštěvě německého prezidenta, a bylo jich velmi málo. Jedinou ucelenou jsem našel na serveru Deutsche Welle, a ta říkala, že nás německý prezident vyzval k dodržování rozhodnutí Evropského soudního dvora týkající se migrantů a limitů. Je to jediné, co jste řešili? 

Samozřejmě, že ne. My jsme se mimo jiné velmi podrobně zabývali otázkou bilaterálních vztahů především s důrazem na rozvoj železniční dopravy Praha-Drážďany-Berlín anebo Mnichov-Praha, vysokorychlostní železnice, a diskutovali jsme také o sankcích proti Ruské federaci, a tam jsem říkal německého prezidentovi, podívejte se, tady je absurdní situace, kdy Evropská unie proti Ruské federaci propaguje určité sankce, prosím, a nyní sankce proti Ruské federaci vyhlásily Spojené státy, a Vy jste si jistě všiml, pane Soukupe, že Evropská unie ostře protestovala proti americkým sankcím vůči Rusku, protože by to narušilo její ekonomické zájmy. Uznejte, že je to poněkud bizarní situace. 

Pojďme domů, včera jste přijal, nebo předevčírem, ministra spravedlnosti Pelikána. Pokud jsem dobře informován z médií, dnes Vás má odpoledne navštívit Andrej Babiš. Je nějaký posun ve vyšetřování poslance Babiše a Faltýnka v kauze Čapí hnízdo a o čem budete s Andrejem Babišem hovořit? 

Tak já určitě nevím, jestli je posun ve vyšetřování, a ani se na to neptám, protože toto není role prezidenta. Pokud jde o pana ministra Pelikána, je to bezesporu erudovaný právník, notabene z právnické rodiny, a tak mě samozřejmě, protože sám jsem právní laik, zajímal jeho názor na tuto kauzu. A pokud jde o pana ministra Babiše, chci si samozřejmě poslechnout jeho stanovisko a až se vrátím z New Yorku, tak si chci poslechnout stanovisko pana ministra Chovance, protože ono se říká audiotur ed altera pars neboli vyslechněte druhou stranu, a já si myslím, že mojí přirozenou povinností je slyšet obě strany sporu. 

Zajímavostí je, že na přednášky obou rodičů ministra Pelikána jsem já osobně chodil na Pražské Právnické fakultě. 

No tak vidíte. 

Nicméně když jsme u ministra Pelikána, hovořili jsme o rozhazování peněz a slibech, slibech navýšení platů a podobně Sobotkovou vládou. Jaké největší legislativní resty byste vyčetl Sobotkově vládě? To, co nedotáhli v legislativní oblasti. 

Tak zcela určitě zákon o obecném referendu, protože tento zákon už předpokládá Ústava přijatá v roce 1953, a to je zatraceně dávno. Zadruhé chybí nám zákon o sociálním bydlení. Z těch právních záležitostí chybí zákon o státním zastupitelství, ale z hlediska dopravní infrastruktury třeba chybí zákon o liniových stavbách, a takhle bych mohl pokračovat dál a dál a seděli bychom tady do rána. Já už jsem upozorňoval na to, že v šuplících poslanců leží neprojednaných nebo jenom velmi částečně projednaných dvě stě, slovy dvě stě zákonů, to je mizerná práce, a přitom titíž poslanci diskutují osm hodin o kauze Čapí hnízdo. 

Pokud byste z těch oblastí, které jste jmenoval, měl vybrat jeden, ten nejdůležitější rest jako vzkaz této vládě? 

Já jsem zastánce přímé demokracie a já zastávám názor, že občané právě proto, že nemají různé klientelistické vazby jako někteří politici mohou v referendech často rozhodovat méně zaujatě, a tedy kvalifikovaněji než tito politici. Takže právě proto ten zákon o obecném referendu, který jsem ještě v Parlamentě obhajoval, ale který beznadějně leží v těch šuplících. 

A důvod, proč tam leží beznadějně tolik let? 

Jako kdybyste to nevěděl, pane Soukupe. Politické strany se bojí svých občanů, ale protože tito občané jsou současně jejich voliči, tak těsně před volbami politické strany své voliče milují, ale v okamžiku, kdy skončí volby, se občanům říká, nepleťte se do toho, tady rozhodujeme my, a to je ten problém. 

Pane prezidente, když jsme u občanů a situace občanů, mě zaujal server Exekutorské komory, kde se píše, že přes osm set tisíc lidí je v exekuci a na více než čtyři sta šedesát tisíc lidí je vyhlášeno čtyři a více exekucí. Navíc je tam vymáhaná částka tři sta dvacet sedm miliard korun, což je čtvrtina státního rozpočtu celé České republiky. Nejde už o systémové selhání? Je vůbec možné, aby to, aby se to zvládlo, aby to ti lidé zvládli? 

Podívejte se, pane Soukupe, teď zase řeknu něco, co bude velmi, velmi nepopulární, takže potvrdím ten masarykovský teorém, o kterém jsme mluvili na začátku. Jestliže někdo je zadlužený, a v důsledku tohoto zadlužení je na něm exekuce, nebo dokonce několik exekucí, jestliže si bere nesmyslné spotřebitelské úvěry, notabene na zboží, které často vůbec nepotřebuje, jestliže nedokáže vyjít se svými penězi, vím, že to zní krutě, ale upřímně řečeno, dluhy ujídají z mísy, to nás učila naše babička, a tito lidé ve velké většině případů, neříkám ve všech, ve velké většině případů si za to mohou sami. 

Stávající právní systém a ochranu považujete za dostatečnou? 

Rozhodně, protože nikdo nikomu nebrání, aby si nepořídil zázračné hrnce za padesát tisíc korun a pak těžko splácel jejich předraženou cenu. 

Zůstaňme ještě chvíli u spravedlnosti nebo justice. Meziročně důvěra v soudy vzrostla o šest procent. Je tedy teď na úrovni padesát čtyři procent. To se dá vyslovit dvěma způsoby, nadpoloviční většina občanů důvěřuje a skoro polovina nedůvěřuje, jak to interpretujete Vy? 

Důležitý byl pro mě vždycky trend. A pokud je ten trend rostoucí důvěra, tak jsem velmi, velmi rád, a mnohokrát jsem říkal, pane Soukupe, že Češi jsou nejskeptičtější národ v Evropě, takže mají-li soudci důvěru více než padesát procent, je to obdivuhodné. 

V uvedeném výzkumu je za nejdůvěryhodnější instituci uváděna policie, hned po ní armáda a potom soudy.

A ještě jedno temné téma. Je to taková neradostná statistika, vlastní rukou zemřou čtyři občané České republiky denně, a ten trend je jasný. Počet sebevražd stoupá, dokonce u dívek mladého věku mezi patnácti a devatenácti lety je to nejčastější způsob úmrtí. O čem to svědčí a co s tím dělat? Lidé, zdá se, jsou nespokojení. 

Ne, to si myslím, že není způsobeno nespokojeností. 

Tak čím? 

Já ten osud těch dívek nechci přehánět ve směru k modré velrybě. Nikdo neví, jestli modrá velryba reálně existuje, nebo jestli si to někdo vymyslel, a jestli skutečně u téhle skupiny osob generuje ty sebevraždy mladistvých, ale všiml jsem si, když se popisovaly jednotlivé sebevraždy, že tam byla velmi těsná souvislost s užíváním drog. Jinými slovy jste zfetovaný, jmou se vás chmury, deprese. Říkáte si, že všechno stojí za houby. No a pak v takovém náhlém hnutí mysli se jdete zabít. Mimochodem všiml jsem si toho i u docela nadějných fotbalistů, kde nebyl dostatečný důvod pro jejich sebevraždu. Jinými slovy, chceme-li snížit počet sebevražd, a opět víme, že první knižní práce Masaryka byla o sebevraždě, že, tak bychom měli odstraňovat nejrůznější příčiny těch sebevražd, a jednou z těchto příčin může být právě drogová závislost. 

V této souvislosti, hovoříme o mladých lidech, před asi měsícem nebo několika týdny byl zapálen dvěma mladíky kostel v Gutech. Ty důvody zatím neznáme. Co si o podobných případech neúcty k historickému dědictví, kulturnímu dědictví, myslíte?

Moje žena se na to spáleniště byla podívat, byla otřesená a říkala, že je obdivuhodné, že se zachoval alespoň kříž, i když i ten je ohořelý. A samozřejmě si vážím všech, kdo přispěli na obnovu, na repliku této stavby. Těžko říct, protože když neznám anamnézu těch dvou, respektive tří mladých lidí, ten třetí zřejmě pomáhal, tak bych byl příliš sebevědomý, kdybych vynášel nějaké kategorické soudy, ale zase nemyslím si, že je tady na místě jakýkoliv přehnaný soucit. Já znám ty ufňukánky, kteří budou říkat, ale buďte na ně shovívaví, oni v rodině občas dostali facku. Rodiče se na ně málo usmívali. No a tak šli a zapálili kostelík. No jestli v rodině dostali občas facku, tak jich dostali málo. 

Tak to asi není důvod pro to, aby ničili kostely. Pane prezidente, já jsem zaregistroval v posledních dnech v médiích opět diskuse o Vašem zdravotním stavu. Jak jste na tom se zdravím a jak se cítíte? 

Já už jsem se rozhodl požádat ošetřující lékaře, aby sepsali všechny mé nemoci, dali je na papír a publikovali, respektive nabídli k publikaci. Bude to prázdný papír, pane Soukupe. Včera jsem byl, jako obvykle každý rok, na preventivní prohlídce na takzvaném cétéčku, tedy počítačové tomografii, která Vám měří úplně všechno, mozek, srdce, játra, ledviny. No prostě na co si vzpomenete. Nic, nic a zase nic. Takže tlak v pořádku, oči v pořádku, jediné a to bude ta jedna řádka na tom bílém papíru, je polyfunkční neuropatie. A protože se rozmáhá před volbami taková kampaň části našich médií, nevolte ho, on je to invalida, tak já na to odpovím, když říkáte, že jsem těžce nemocný, tak buďte tak hodní a řekněte mi alespoň jednu moji nemoc kromě té neuropatie. Já si vážím starostí ministra zdravotnictví, který se nedávno od těchto zdrojů dozvěděl, že mám údajně rakovinu slinivky. Tak hned volal a ptal se, co je na tom pravdy. Tak jsme mu samozřejmě vysvětlili, že si to zase nějaký blázen vymyslel, ale je to špinavá kampaň, protože podívejte se, já jsem nic neukradl, ani sexuální delikty, bohužel, nemám, takže jediné, z čeho mohu být obviňován, je moje zdraví. No a bohužel to zdraví jsou bolavé nohy, k nim se přiznávám, a lékaři, odborníci, nikoliv naivní novináři, říkají, že mi jinak nic není. Já se tomu divím, ale vzal jsem to jako fakt. 

Tak to jsou dobré zprávy a přeji pevné zdraví nadále. 

Já Vám děkuji. 

Pojďme k ekonomickým otázkám. Ekonomická oblast je vždycky rezervoárem špatných zpráv, ale důvěra v ekonomiku stoupá a za poslední roky je nejvyšší. Já jsem se na tom ekonomickém serveru, kde jsem se na to díval, koukal na trend minulých let a před deseti lety důvěra v ekonomiku byla ve zhruba stejné výši jako dnes a hned poté následovala globální krize. Jak tuto situaci čtete Vy a jestli nás něco podobného nemůže potkat v příštích měsících nebo roce. 

Tak zaprvé, důvěra v ekonomiku má dvě formy. Je to důvěra spotřebitelů a důvěra podnikatelů. Když se na ty dvě křivky v časové řadě podíváte, tak sice nejsou stejné, ale mají stejný trend, že. Myslím si, že ta vlna optimismu, která byla před rokem 2008, není totožná s vlnou optimismu, který je teď. Proč? Nezapomeňte, že tehdy naše ekonomická situace byla poněkud horší. Dnes máme nejnižší míru nezaměstnanosti v Evropské unii. Nejnižší míru relativní chudoby. To jsme tenkrát neměli, že? A kromě toho máme i nejvyšší růst hrubého domácího produktu za dlouhou dobu, čtyři a půl procenta ve druhém čtvrtletí. Takže, když to všechno dám dohromady, myslím si, že důvody k optimismu jsou pevnější a stabilnější, než byly v roce 2008. Jinak bych snad dodal ještě jednu věc. V tom roce 2008 nebo spíše před ním, jsme se mohutně zadlužovali, zatímco teď máme přebytkový rozpočet, a to je také důvod k jisté opatrné důvěře ve stabilitu naší ekonomiky. 

No, ale Vy jste řekl, že máme nejvyšší růst. Máme, ale také nejvyšší růst cen nemovitostí. Já se vrátím k tomu roku 2008, kdy globální finanční krizi odstartovalo prasknutí hypoteční bubliny. To znamená toho, že ceny nemovitostí byly tak vysoko, že lidé hypotéky, za které si je pořizovali, prostě nebyli schopni splácet. 

Nesouhlasím s Vámi, nesouhlasím s Vámi, pane Soukupe, protože ta bublina spočívala v něčem úplně jiném, než byly vysoké ceny nemovitostí. Ta bublina spočívala v takzvaných amerických hypotékách. Vy víte, co to je, že. Americké hypotéky, pro naše diváky, jsou hypotéky, kdy si můžete vzít úvěr na 100 procent ceny nemovitosti. A v čem byla ta bublina? Ne v ceně, ale v tom, že když zase pro změnu šla ta cena nemovitosti dolů, protože to se pohybuje po takové sinusoidě, tak banky byly v situaci, kdy vlastně měly zástavu, která byla asi tak z poloviny, někdy dokonce ze třetiny hodnotná. V tom je podstata hypoteční krize. 

A toho se neobáváte, ale v Americe to bylo ještě tak, že lidé kupovali nemovitosti na druhé, třetí hypotéky, a pokud ceny klesaly, tak… 

To taky, samozřejmě, toho se neobávám, protože Česká národní banka se chová poněkud rozumnějším způsobem, odmítla americké hypotéky a prosazuje omezení na těch 80 procent. Já bych šel ještě níž, tak na 60, ale já nejsem guvernér Národní banky. 

To mě přivádí na jednu otázku, možná nesmyslnou, možná zvláštní. Já jsem zarytý zastánce svobodného byznysu a volného obchodu, a není to tedy tak, aby trh mohl fungovat svobodně, tak ho musíme tedy regulovat? 

Aby nebylo příliš mnoho dopravních nehod, tak potřebujeme semafory. A když nemáme semafory, tak počet dopravních nehod zákonitě vzroste. Jsou semafory omezením svobody dopravy? Záleží na tom, jak si tu svobodu dopravy představujete. Jestli jako piráty silnic, kteří Vás mohou vytěsnit z dálnice, anebo jako regulovanou, ale přesto svobodnou dopravu. 

Ceny bytů v Praze meziročně vzrostly o 25 procent. Dostávají se opravdu do výše, kterou si běžně vydělávající rodina třeba mladých lidí obtížně může dovolit, a to nemluvíme jenom o cenách bytů v centru Prahy. Kde vidíte hlavní problém? Já vím, že se to týká jen Prahy, ale celorepublikově ceny bytů stouply o 13 procent. 

Já tomu rozumím, i když jsou výjimky, lokality, jako je Ostrava, Ústní nad Labem a podobně. No a ty lokality zmiňuji proto, protože právě v nich, v těchto dvou krajích, je stále ještě relativně vysoká nezaměstnanost a také mírně podprůměrná průměrná mzda ve srovnání se zbytkem republiky, a tím se dostávám k odpovědi na Vaši otázku. Takže růst ceny je dán jednak poměrem mezi nabídkou a poptávkou a jednak kupní silou obyvatelstva, která je opět určená tou měrou nezaměstnanosti, tou průměrnou mzdou a tak dále a tak dále. Konec konců i možnostmi úvěru. A já bych tady spíše řekl, že naši milí developeři, kteří představují nabídkovou stranu této rovnice, poněkud zaspali, že staví daleko méně bytů, ať už tedy nájemních, nebo jiných vlastnických, než by mohli stavět, a že tím vlastně uměle ženou ty ceny nahoru. 

Oni se uvádí dva, dva důvody. Jeden je složitost, ti developeři se zase brání, že stavební předpisy v Praze konkrétně jsou tak složité a je to na tolik let, že defacto jim blokují výstavbu, že by byli rádi stavěli, ale prostě protože byrokracie je příliš vysoká, tak to nejde, a druhý důvod, který se stále častěji uvádí, jsou ty moderní internetové služby, jako Airbnb a podobně. Ta sdílená ekonomika, kdy lidem se vyplatí držet byt prázdný a pronajímat ho nárazově turistům, než aby ho prodali a pustili zpátky na trh a tak dále. 

Víte, já sdílené ekonomice jako starý skeptik moc nevěřím. Mimochodem, jel jste někdy UBEREM? 

Já ne. 

No tak vidíte, člověk si bere normální taxík, protože když se posadíte do tohoto taxíku, tak nikdy nevíte, jak to dopadne. Doufám, že teď nebudu nařčen z útoku na toto sdílené podnikání, ale jak už jsem říkal, jsem starý skeptik a některé moderní formy mně připadají jako krátkodobé bubliny. 

Pojďme temné stránky ekonomiky opustit. Mám jenom takový jeden, jedna zpráva, která mě zaujala. Hovoří se o tom, že budoucnost je v autech bez řidiče, to znamená samo řiditelných vozech. Někteří vědci upozorňují na to, že to povede k nekontrolovanému růstu alkoholismu a spotřebě alkoholu. Mě to zaujalo, tak jsem si řekl, že na závěr ekonomické části temných událostí a temných zpráv to stojí za zmínku. 

Tak upřímně řečeno podobně jako za volantem, i když je to zakázáno, můžete používat mobilní telefon. Můžete si dát i skleničku, že. Ale já jsem se rozesmál i proto, protože v roce 1960 jsem četl studii o tom, že do deseti let tady budou samo řiditelné automobily. Tenkrát to mělo být řešeno tím, že kolem těch velkých silnic bude natažený nějaký kabel a ten ty automobily povede no budiž. Takže to máme 40 a 17, to je 57. Uplynulo 57 let a defacto jsou samo řiditelné automobily ve stejné reálné fázi svého vývoje jako před těmi šedesáti lety. 

Pojďme k vážnějším věcem a poslední blok mých otázek se týká zahraničí. V úterý pronesl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker svůj projev k Evropskému parlamentu. Mimo jiné tam řekl, že Evropa se nesmí stát uzavřenou pevností. Jak tento jeho výrok a projev hodnotíte? 

Přesně obráceně. Já jsem ten projev pečlivě studoval, protože jsem doufal, že přinese nějaké nové myšlenky. Ve skutečnosti bych ho popsal spíše jako útěk dopředu, což ovšem není zrovna řešení. Podívejte se, zaprvé Evropa se má podle mého názoru stát alespoň dočasně uzavřenou pevností, a to do doby, než dokáže zajistit efektivní ochranu svých vnějších hranic a Vy víte, před kým. Takže to je první nesoulad. A druhý nesoulad v tom projevu, Jean-Claude Juncker považoval euro za jakýsi tmel budoucí Evropské unie. Vezměte si, pane Soukupe, jenom dvě fakta. Dánsko a Švédsko, nejúspěšnější země Evropské unie, vůbec nejsou v eurozóně. A fakt číslo dvě, ale ještě bych se vrátil k tomu faktu číslo jedna. Někdo by mohl namítnout, že Dánsko je navázáno na euro, i když má vlastní měnu. No, ale budiž, takže fakt číslo dvě, když sledujete statistiku eurozóny ve srovnání s průměrem Evropské unie, tak zjistíte, že eurozóna je na tom hůř. Například z hlediska míry nezaměstnanosti. Dánsko a Švédsko euro nemají. Řecko euro má, je snad kvůli tomu Řecko lepší než Dánsko nebo Švédsko? Je to trošku zkratkovitá argumentace, uznávám, ale není možné sešroubovat Evropskou unii na bázi společné měny, která má zatím jeden základní nedostatek. Umožňuje, aby daňový poplatníci v dobře hospodařících zemích platili dluhy zemím, které hospodaří špatně, jako je právě to zmíněné Řecko. Dokud se tenhle systémový defekt neodstraní, tak euro tu integrující funkci nemůže mít. 

Máte pravdu, že Jean-Claude Juncker jasně řekl a vyzval členské státy, aby euro přijaly, a zastával se eurozóny. Mě tam zaujala v tom projevu ještě jedna věc. Česko bylo zmíněno jen jednou a to v souvislosti s čokoládou. 

Kakao. 

Málo čokolády, dvouúrovňovou kvalitou potravin. Mimo jiné v této věci byl poměrně dost slyšet slovenský premiér Fico a Česko příliš ne. A trochu symptomaticky Jean-Claude Juncker zmínil stoleté výročí založení pobaltských států, ale nějak zapomněl na rok 1918 a založení Československa. Proč je o Česku v Evropské unii tak málo slyšet? 

Tak pokud jde o ty pobaltské státy, tak když studujete jejich historii, tak zjistíte, že to vlastně původně byla hansovní města, a z těch měst to všechno ostatní difundovalo mimo ně, ale to je jenom poznámka okrajová, a říkám jí proto, protože samozřejmě to byla německá kultura, hansa je německá kultura. Proč o nás není slyšet? Kdy o nás bylo slyšet? V roce 1938 v Mnichově, v roce 1948 v době komunistického puče. Pak o nás bylo slyšet v roce 1968 v době sovětské okupace. Opravdu si přejete, aby o nás bylo slyšet? 

V této souvislosti určitě ne. 

No, tak vidíte. 

Pane prezidente, to byla poslední otázka. Náš čas vypršel, děkuji Vám za tuto diskusi. Nazývám to diskusí a nikoliv odpověďmi na otázky. 

A já si této diskuse docela upřímně vážím. 

Děkuji Vám, děkuji i vám, vážení diváci televize Barrandov, a těším se zase příští čtvrtek na pravidelný Týden s prezidentem. 

 

Miloš Zeman, prezident republiky, TV Barrandov, 14. září 2017

zpět na seznam zpráv