Drobečková navigace


Rozhovor prezidenta republiky pro pořad TV Barrandov „Týden s prezidentem“

15. února 2018

Dobrý večer, vážení diváci televize Barrandov. Vítejte u pravidelného čtvrtečního Týdne s prezidentem. Po volbě, ve které Miloš Zeman obhájil svůj pětiletý prezidentský mandát, začínáme druhou pětiletku pravidelných rozhovorů a já jsem za to velmi rád. Dobrý den, pane prezidente. 

Dobrý den. 

Pane prezidente, já jsem četl, k první otázce, já jsem četl rozhovor se slovenským spisovatelem Josefem Banášem a ten řekl doslova toto: "Miloš Zeman říká věci, které si západní politici myslí, ale bojí se je říkat." Souhlasíte s tou charakteristikou? 

Ano, naprosto. Já jsem mluvil několikrát mezi čtyřma očima se západními politiky, a aniž bych je jmenoval a uváděl témata našeho rozhovoru, mohu Vám sdělit, že mezi těma čtyřma očima jejich názory byly zcela odlišné, než když se rozsvítily kamery a lidé vyšli na tiskovou konferenci. 

Pojďme trochu provokovat. Jaká jsou tedy ta politická tabu, o kterých se nemá hovořit? Je to Krym, jsou to sankce proti Rusku, rostoucí byrokracie, kvóty na uprchlíky, kritika novinářů možná? 

Všechno nemá být tabuizováno. Jediné, co má být tabuizováno je perverze, například sexuální násilí, sadismus a podobně a podobně. Ale o tom teď asi nemluvíme. Víte, pane Soukupe, jedno z nejkrásnějších děl české literatury je Dobrý voják Švejk. Je to kniha plná vulgarit a já mám vulgarity, jak dobře víte, rád. A bez těchto vulgarit by Švejk nebyl Švejkem, což ostatně Hašek napsal a kritizoval kritiku vulgarit jako pokrytectví. Další takovou krásnou knihou jsou Chevallierovy Zvonokosy, o sexu. A je tam nádherná postava Eulálie Čubíkové, staré panny, frigidní staré panny, která mně upřímně řečeno připomíná některé petentky v českých petičních akcích. Opět nebudu jmenovat, abych nenarazil, ale ty klimakteriální hysterky jsou Eulálii Čubíkové docela podobné. 

No tak zkusme, Vy jste naznačil, že některé korektnosti, které se prostě nenosí, nebo kdy nás doba nutí k tomu, aby některé věci byly tabu, abychom o nich nehovořili v té politice. Pojďme říci něco, co Vám osobně vadí jako tabuizované téma, které rád Vy jako odvážný politik, rétoricky odvážný politik, rád zmiňujete? A není to populární.

Dobře, tak podívejte se, já bych začal právě aktuálním tématem, i když ho nepokládám za extrémně důležité, a to je ten romský tábor v Letech. Víte proč? Když jsem byl premiérem, tak jsem si k tomu musel něco naštudovat. Naštudoval jsem si knihu profesora Rataje, a potom jsem si také naštudoval knihu, která se jmenuje Bouře. A tuto knihu téměř nikdo nezná. A kdybyste si tyto dvě knihy přečetl, tak byste zjistil, že zaprvé ten romský tábor měl opravdu dvě fáze. Fázi pracovní a fázi koncentrační. A zadruhé, a to už je ta Bouře, že po polomu v tamních lesích byli vyžádáni nejdříve Židé, ale ti pracovali málo. A tak byli nasazeni Romové, kteří pracovali víc. A byli určeni k odstraňování škod po polomu. Rozumíte? Jinými slovy nic není černobílé, čili dívejme se na to tak, že tady byly dvě fáze a ne jenom jedna a ti, kdo odmítají mluvit o tom, že tady byly dvě fáze, se mýlí. 

V této věci tu debatu samozřejmě rozpoutal Tomio Okamura svým...

Ano. 

...svými výroky v České televizi. Já jsem si samozřejmě nějaké informace zjišťoval. To, že tam byla nejdřív fáze pracovního tábora a pak koncentračního, to jsem se také dočetl. Nicméně mně to nepřijde až tak důležité. Já jsem velmi osobně, velmi nelibě nesl případnou diskuzi, jestli existoval romský holokaust nebo neexistoval. On prostě existoval a popírání takové věci je za čárou. Diskuze o tom, jestli tam tábor byl nebo nebyl, je samozřejmě legitimní. Nicméně debata o tom, jestli romský holokaust existoval nebo zda to dokonce snad nebylo jenom nějaké převýchovné zařízení, mi přišla prostě za čárou. 

To určitě ne, pane Soukupe. 

To ne. 

Já vycházím z toho,… 

V této věci by totiž... 

…že v tom táboře zahynulo asi dvě stě třicet dětí. A kdyby nic jiného, tak smrt dětí je něco naprosto neomluvitelného. 

Tak, zahynuly tam stovky lidí. 

Ale chtěl jsem právě upozornit na to, že ti, kdo velmi lacinými argumenty hájí to, že od počátku šlo o koncentrák a zapomínají na tu předchozí fázi, ti vlastně svým způsobem škodí té věci, kterou je potřeba odsoudit a kritizovat. 

Fakt je ten, že zahynuly tam stovky lidí a minimálně další stovky byly z tohoto tábora posílány na smrt. 

Přesunuty do Osvětimi. Ale nezapomeňte, že německá nacistická genocida byla založena na vyhubení Romů stejně tak, jako vyhubení Židů. 

Židů. 

Konkrétně Sintů, což je romský druh. Chcete-li to tak nazvat. Takže genocida jako genocida. 

Genocida, holokaust Židů i Romů existoval. Na tom se nepochybně shodneme a je potřeba to ctít. Co podle mého názoru v debatě o těch, o táboře v Letech trochu zůstalo stranou, a možná to je ten pravý důvod, zda stát má vydat takřka půl miliardy korun na výkup toho podniku, který tam je. Jaký je Váš názor? Já vím, že už jsme se o tom jednou bavili, ale v kontextu. 

Ale já už jsem tohle řešil jako premiér. Bylo mi líto těch čtyři sta milionů. A mimochodem odhaduje se, že tržní hodnota toho vepřína je kolem sto milionů, ale smlouva je podepsána na čtyři sta padesát, je-li to pravda, tak majitelé vepřína udělali obchod snů, ale to je druhá věc. Já, když jsem si zjišťoval, o co jde, tak mimo jiné se ukázalo, že ten vepřín je jenom částečně na území onoho tábora. A já jsem tam nechal postavit památník. Bylo tam pietní místo. A já bych položil jednoduchou otázku, když ten vepřín zrušíme, bude tam prázdná plocha? Tak tam udělejme nějaké muzeum. Muzeum romské kultury nebo čehokoli dalšího. Ale ne, aby tam byla prázdná plocha. 

Dobře. Další téma, které bývá trochu tabuizované, je rozdělování uprchlíků, uprchlíci v Evropě. No, tabuizované. Lidé to vnímají velmi citlivě. Politici obvykle se snaží býti, myslím v západní Evropě, korektní. Brusel je až ultrakorektní, a na tomto podhoubí vzniká celá řada stran, které získávají politické body na uprchlících, na odporu k uprchlíkům. Odpor k uprchlíkům byl tak trochu také tématem dopisu, který poslali, který poslala část, myslím sto, českých katolíků do Vatikánu, aby papež neprodlužoval Dominiku Dukovi mandát. Četl jste to? 

Samozřejmě, že ano. Mimochodem vidím jistou analogii mezi výzvou, aby kardinál opustil luxusní Arcibiskupský palác, což je v tom dopise, a asi před čtyřmi lety výzvou, abych já opustil Hrad. Ti lidé vůbec nevědí, že na Hradě mám jednu pracovnu, a to je všechno. A v Lánech mám dva pokoje a to je taky všechno. Ale je to takové závistivé. Já těmto lidem, pane Soukupe, říkám pisklouni, protože oni nedokážou nic jiného, než pištět.
Podívejte se, arcibiskup Duka je bývalý politický vězeň. Rád bych věděl, kolik z těch lidí, z těch pisklounů, by mělo odvahu v době těžké státi se politickým vězněm? Téměř nikdo. To jsou zase ti petenti jako Eulálile Čubíková, abych se vrátil na začátek naší debaty. A já Vám něco řeknu, pane Soukupe, já, když jsem si tenhle udavačský dopis přečetl, tak jsem se rozhodl, i když se zásadně do věcí katolické církve nemontuji, že se jako hlava České republiky obrátím na Svatého otce s žádostí, aby prodloužil kardinálu Dukovi jeho mandát. Já ho znám léta, a kéž by katolický klérus měl více tak výrazných osobností jako je kardinál Duka. Ale víte, co je základní problém? Že každá taková výrazná osobnost je obklopena závistivou malostí těch pisklounů. 

Tak to je, jak Vy říkáte, šrapnel. Protože to, že se na Svatého otce obrátí prezident České republiky s výzvou nebo s žádostí, aby byl prodloužen mandát kardinálovi, je skutečně neobvyklé. Ale my jsme o takových věcech už hovořili. Každá silná osobnost má odpůrce i příznivce. Dominik Duka je silnou osobností. A stále se opakuje stejný model v posledních letech. Jeho názory na uprchlíky a větší angažování v politice tedy vyvolaly jaksi nesouhlas jeho odpůrců, a opět je obviňován z nedemokratičnosti a nedemokratických metod. To se stává v politice nyní v podstatě pravidlem. Každý, kdo není přesně podle představ takového mediálního nebo politického mainstreamu reprezentantů liberálního směru, je obviňován z nedemokratičnosti. Není už to moc? 

Víte, já bych Vás trošku korigoval. Je něco jiného, jestliže osobnosti oponuje jiná osobnost. To se také v dějinách často stávalo. A někdy ty diskuze byly velmi, velmi zajímavé. Namátkou vzpomeňte si na debatu mezi Masarykem a Pekařem, historickou debatu. A něco jiného je, jestliže těmi oponenty, chcete-li neosobnostmi, jsou ti pisklouni. Nějaký pan Bierhanzl, který sice se vydává za katolíka, ale publikuje v protestanském, tedy evangelickém měsíčníku nebo týdeníku, to už ani nevím a není to důležité.

To Vám neporadím.

Prosím? 

To Vám neporadím. 

A není to důležité. Takže jinými slovy jsou to bezvýznamní lidé, no names. A já si myslím, že to je strašný rozdíl. Jestliže Vás kritizují osobnosti, může to být zajímavé. Kritika neosobností, to je v podstatě jenom otravování pomocí hlupáků, kteří závidí, trpí komplexem méněcennosti a v životě neudělali nikdy nic užitečného. 

Já jsem ty otázky vedl k tomu, že mně osobně vadí představa, že pokud někdo nezastává ten mainstreamový názor, tak je okamžitě obviněn z nedemokratičnosti, což většinou prostě pravda není a případ Dominika Duky je typický. Je to statečný člověk, který svoji demokratičnost a statečnost už prokázal.

Dominik Duka má jednu vlastnost, pane Soukupe, jednu vlastnost, která není u katolického kléru zrovna obvyklá. Dominik Duka je vlastenec a nejsem si zcela jist, že u všech vysoce postavených kněží by vlastenectví bylo vlastností, kterou bychom jim přisoudili. 

Pane prezidente, další událostí minulého týdne, která hýbala veřejností, a opět vyvstala otázka demokratičnosti a nedemokratičnosti, která se v této souvislosti velmi hojně propírala, bylo rozhodnutí bratislavského soudu o tom, že Andrej Babiš je zapsán na seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti. To znamená definitivní zamítnutí jeho žaloby na vymazání z toho seznamu. Zkomplikuje tu situaci vládní, a jaký je Váš názor na to rozhodnutí? 

Tak já respektuji vůli voličů a voliči o této události samozřejmě věděli. To není nic nového. Stejně tak jako věděli o kauze Čapí hnízdo nebo o kauze korunových dluhopisů a tak dále a tak dále. Pane Soukupe, podceňovat voliče se nevyplácí. 

Ono těch problémů Andreje Babiše se jaksi kupí více a zdá se, že jeden po druhém postupně vylučují jednotlivé strany ze spolupráce s Andrejem Babišem. Ať to je ODS, která nejdříve říkala, že je problém, že je trestně stíhán, nyní, že je agentem Státní bezpečnosti nebo zapsán jako agent Státní bezpečnosti, a další strany se přidávají. Není už to na jednoho člověka hodně? Není už to příliš limitující tahle ta minulost? 

Dneska máme opravdu den přátelské polemiky. Já už jsem jednou citoval Jana Wericha, když tu není ta, kterou mám rád, mám rád tu, která tady je. Vy říkáte, že se postupně vylučují jednotlivé strany. 

Ano. 

Není to pravda, pane Soukupe. Pořád Vám zůstávají jenom tři z těch devíti a nikdo jiný, až na paní Udženiji, která jednou omylem dala rozhovor a ten se pak musel dementovat panem Fialou a stáhnout z webové stránky ODS. Ale s touto jedinou výjimkou jsou zde jenom tři strany, o kterých se dá uvažovat jako o partnerech hnutí ANO. 

Tak v této souvislosti ještě jedna otázka. Ty seznamy StB, pro mladé lidi už je to opravdu retro. Většinou neví, co to znamenalo, nebo neví, trochu ví, ale důsledky a jak to v osmdesátých, sedmdesátých letech v naší společnosti fungovalo, prostě neví. Už je jim to příliš vzdálené. Není už dnešní doba opravdu taková, abychom na toto zapomněli? 

Já bych to řekl jinak. Tam se díky lustračnímu zákonu začali honit agenti, přičemž často to byli lidé, kteří byli vydíráni, kterým hrozila ztráta zaměstnání nebo že nedostanou děti na školu. Prostě něco, co se dá pochopit. A daleko méně, pokud vůbec, se honili vysocí důstojníci Státní bezpečnosti. Ale kdo organizoval to zlo, pane Soukupe? To nebyli agenti, to byli ti důstojníci. 

To určitě, to je stará debata. Nicméně stále se operuje s těmi seznamy těch agentů, spolupracovníků, důvěrníků a tak dále. Ale je to už takřka třicet let po revoluci. To znamená, že v aktivním věku jsou nyní lidé, kterým bylo v průběhu revoluce maximálně třicet, třicet pět roků. Větší význam už to nemá. Každopádně jste na to odpověděl.

Pane prezidente, ještě tak trochu zpátky k prezidentské volbě. V minulém týdnu Pavel Fischer, jeden z neúspěšných kandidátů, ale neúspěšných, on nevyhrál, ale měl poměrně slušnou podporu veřejnosti, ohlásil, že Vám bude dělat stínového prezidenta. Četl jste to? 

Zaregistroval jsem to jako nějaký pošetilý titulek a vzpomněl jsem si na krásný výrok, koho chce bůh potrestat, toho zbaví rozumu. Já jsem respektoval, že pan Fischer skončil asi, teď nevím, třetí, čtvrtý. Proč ne, to je docela úctyhodné umístění. Ale když teď najednou vykřikuje cosi o stínovém prezidentovi, a Vy dobře víte, že náš ústavní pořádek nic takového nezná, tak si říkám, ten člověk se zbláznil, ten člověk se pomátl. Ten člověk je zklamán z toho, že neuspěl. A kdyby tohle neříkal, tak si ho budu docela vážit. Ale tím, že tohle plácá, se naprosto znemožnil. 

To ano. Nicméně to asi souvisí s naší debatou o médiích, o zaměření médií. Tím, že bude dělat, já se na to ptám, to jeho rozhodnutí, že bude dělat stínového prezidenta, samozřejmě není příliš významné. Nicméně zdá se mi poměrně chytré. Z jeho pohledu chytré. S tím, že bude kritizovat každý Váš krok a vymezovat se stále vůči Vám, bude znamenat to, že u dost velké části mainstreamových médií se mu prostě dostane sluchu a budou mu dávat prostor, což bude znamenat přítomnost v médiích a docela dobrou šanci ať už do Senátu nebo do něčeho podobného. 

Podívejte se, kdyby tohle dělal pan Drahoš, tak to jakžtakž pochopím. Ale proč by to měl dělat člověk, který skončil až za panem Drahošem? Co ho opravňuje, aby zrovna on byl tím stínovým prezidentem? 

No, samozřejmě, že ho neopravňuje nic, on chce být v těch médiích, to si myslím. 

Ano, a i když média většinou pokládám za dosti hloupá, přece jenom chci věřit, že nejsou tak hloupá, aby panu Fischerovi naletěla. 

No, tentokrát s Vámi nesouhlasím, pane prezidente.

Tak uvidíme, necháme se překvapit

Myslím si, že většina těch mainstreamových médii je dostatečně hloupá na to, aby tuto hru hrála. 


I hloupost má určité stupňování. A je hloupost Pepka Vyskoče z Putimi a je hloupost standardního českého novináře. 

Mimo jiné to je další věc, která bývá tabuizována, kritika novinářů. Víte, pokud... 

Tak to mně nemůžete vyčítat ani náhodou, že bych já tohle to tabuizoval. 

Já si, a teď budu věren tomu, že skutečně si většinou dělám věci tak, jak chci a mnohdy mě těší jít proti proudu. Jste jeden z mála politiků, který si to dovolí, a podle mého názoru je to dobře. Protože pokud se začínají kritizovat novináři ze strany politiků, a teď si srovnejme to, že politik má tedy povinnost, v uvozovkách, vydržet jakoukoliv kritiku. Novináři se to aspoň domnívají. Pokud politik začne kritizovat novináře, je okamžitě obviněn z toho, že chce bránit svobodě slova. Já na to říkám, že svobodě slova, té zabraňuje až tehdy, pokud bych tomu novináři zakazoval činnost, ale kritizovat jeho názory, to je podle mě v pořádku. 

Jistě, ale svoboda slova není totožná se svobodou lži. Dám Vám naprosto konkrétní příklad. Server Seznam.cz před dvěma nebo třemi dny zveřejnil rozhovor, dělala to Renata Kalenská, s psychologem jménem Sláma, který prohlásil, že mám narušenou oční sítnici. Inu psycholog, ten umí všechno, tedy umí být i očař. Tento dobrý muž neví, že docházím pravidelně k panu primáři Madunickému, který pečuje mimo jiné o moji oční sítnici, takže je v naprostém pořádku. A kde ten člověk bere drzost v televizní, byť nepříliš důležité relaci, vystoupit a aniž by zaprvé měl profesi, aniž by mě diagnostikoval, tvrdil, že mám narušenou oční sítnici. Pane Soukupe, já mám jedno krásné heslo, které zní, žádný učený z nebe nespadl, ale blbce jako by shazovali. Pan psycholog Sláma seskočil na naši zem a nyní dělá diagnostiku mé oční sítnice. 

No, já jsem se chtěl postavit za to, že právo kritizovat novináře samozřejmě politici mají, pokud jim nechtějí zakazovat činnost. To by v pořádku nebylo. Samozřejmě mají. Narážím i na to, že Váš seznam blbců v médiích, který jste řekl v minulém Týdnu s prezidentem, byl poměrně dlouhý a vyvolal obrovskou bouři. Upřímně řečeno, já jsem ji příliš nechápal, proč byste to nemohl říci, pokud novinář, tedy který si říká novinář, řekne, že ten kdo volil Zemana, je pouze obyvatel, zatímco ten, kdo volil Drahoše, je občan. Tak větší aktivismus už si představit nedovedu. 

To zaprvé, a za druhé, onen Pehe, vzpomínáte si na Miroslava Šimka, na debatu se Zuzanou Bubílkovou, ‚to Pche zase něco napsalo‘. Tak to Pche napsalo, že se těší na to, až zemře v této republice pět set tisíc lidí. No, tak to je genocidium, to je vlastně trestný čin. 

Tak já jsem touhle debatou nebo těmi otázkami chtěl uvést to, že podle mého názoru novináři musí a mají právo kritizovat politiky. Ale pokud politik kritizuje jejich práci, tak je to v pořádku také. To je vše, co jsem chtěl říct. 

Má to být symetrické. A jak víte, já jsem často kritizován novináři například, že mně nefunguje oční sítnice. 

Pane prezidente, podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění za rok 2017 považuje většina obyvatel politickou situaci za nejhorší za poslední léta. Ta důvěra v politiky se podle toho výzkumu klesla. 

Dobře, podle výzkumu ano. 

A proti tomu je, že se nám ekonomicky daří nejlépe, domácnostem se daří a tak dále. Tyhle dvě věci v podstatě nesouvisí. Lidem se daří dobře, a přesto veřejnou situaci, politickou situaci považují za nejhorší. O čem to svědčí? 

Víte, to je možná právě proto, že se lidi nudí, a když už se nudí a nemohou nadávat na ekonomickou situaci, tak nadávají alespoň na politickou situaci. Mezi námi, oni v některých případech najdou politické zjevy, nad kterými zůstává rozum stát. Ale já bych neztotožňoval kritiku jednotlivých politiků s kritikou politické situace. 

V tom výzkumu je napsáno, že mimo jiné obecně výrokům politiků lidé věří pouze v šestnácti procentech. Oni novináři na tom tedy nedopadli o mnoho lépe. Ale to je poměrně alarmující. 

Já nevím, já jsem se snažil za asi půl hodinu našeho rozhovoru říci několik třaskavých výroků. No, tak uvidíme, z kolika procent lidé budou těmto výrokům věřit a kolik ne. 

Teď Vám dám poměrně slušnou šanci, jak Vám věří.

No. 

Ve stejném výzkumu je důvěra v instituce, ústavní instituce. Nejvíce lidé věří prezidentu republiku, padesát pět procent, poté Senátu, třicet pět procent a Poslanecké sněmovně jen třicet jedna. 

Zase nemáte pravdu. Pane Soukupe, dneska jste se špatně připravoval. 

Já jsem si to četl. 

Protože nejvíce lidé věří nikoli prezidentu republiky, ale starostům, kteří mají šedesát dva procent. 

Ano, ale já jsem hovořil o ústavních institucích. 

Dobře, tak buďme trochu tolerantní a velkorysý a i starostové jsou lidé. Takže já trochu starostům závidím. Mimochodem hnutí Starostové a nezávislí si tenhle výzkum ukradlo a tvrdili, že se to týká jich a jejich pěti procentní straničky, ale není to pravda. 

Já jsem tuhle tu otázku mimo jiné v Aréně Jaromíra Soukupa v úterý říkal. Hostem byl pan Pospíšil, paní Valachová a paní Udženija a ptal jsem se na to pana Pospíšila, jestli to dobré jméno starostů, starostů s malým ‚s‘ myslím, důvěru lidí si ta strana Starostové tak trochu neukradla, nebo neukradla, trochu nezneužila. Protože, když jsem se koukal, pouze zhruba dvacet procent starostů s malým ‚s‘ je organizováno ve starostech s velkým ‚S‘. 

Ani ne. Já už jsem to říkal, že se chlubí cizím peřím, že vlastně kradou těm starostům, kteří jsou buď nezávislí nebo jsou na kandidátkách jiných politických stran, jejich dobré jméno. Ostatně výsledky, těch pět procent, s bídou pět procent, prokázaly, že se opravdu chlubili jenom cizím peřím. 

Mimo jiné v tom pořadu Aréna Jaromíra Soukupa jsme se tak trochu pohádali s panem Pospíšilem, předsedou TOP 09, který říkal, že příliš často jezdíte na východ a málo jezdíte na západ. O tom jsme vedli polemiku. Pak z toho tak trochu ustoupil a řekl, že tedy málo vysvětlujete výhody členství v Evropské unii a NATO občanům a příliš vysvětluje výhody obchodu s východem. Já jsem mu na to říkal, že možná se málo kouká na Týden s prezidentem.

Ale teď Vás poprosím k těm výhodám našeho členství v Evropské unii a NATO. Co byste tedy panu Pospíšilovi odpověděl, myslím tím de facto, co byste řekl divákům? 

Tak já myslím, že i pan Pospíšil se občas pohybuje ve veřejném prostoru. A je mi líto, že neslyšel za poslední roky, ne týdny nebo měsíce, že jsem opakoval jednak cynický argument, když jsem vyčísloval objem dotací, které dostáváme z Evropské unie, ale také volný pohyb osob, Schengen, neexistující bariéry na hranicích a tak dále a tak dále. Pane bože, kolikrát já jsem tohle říkal a nějaký Pospíšil si toho nevšiml. Tak mám to kvůli němu opakovat ještě po desáté? 

Pane prezidente, pojďme k tématu sestavování vlády. Po Vašem obědě nebo večeři v Lánech s Andrejem Babišem média interpretovala výsledky Vaší schůzky tak, že jste mu dal neomezený časový prostor k sestavování druhé vlády. Já jsem ale přímé vyjádření Vaše k tomu neviděl. Jak to tedy bylo? Měla média pravdu, nebo jak jste to přesně řekl? 

Rád to řeknu, podívejte se, já jsem četl potom reakce některých poslanců například pana Jurečky nebo pana, jak se jmenuje od Pirátů, Bartoš? 

Bartoš. Pan Jurečka řekl, že jste povečeřeli ústavu. 

To také, ale on především říkal o té neomezené sto jedničce, kterou vlastně pan Babiš nedostal. Takže u pana Jurečky se ani nedivím. U pana Bartoše jsem čekal, že bude trochu inteligentnější, ale rád to zopakuji. Podívejte se, pane Soukupe, dal jsem panu Babišovi dvě podmínky. Ta neomezená lhůta platí pouze v případě, že bude trvale vyjednávat. Ne, že bude vládnout, ale na jednání se vykašle. To téměř nikdo neřekl. On to řekl na tiskovce, ale nikdo další. Tak to je podmínka číslo jedna.

A podmínka dvě, a tady to Bartošové a tak dále, si prostě nepřečetli ústavu, protože jinak by věděli, že vláda dostává důvěru na základě většiny přítomných. Opakuji ještě jednou přítomných, pane Jurečko, přítomných. A z toho vyplývá, že se může stát, a stalo se to také například v roce 96 nebo 98, že součástí sněmovní taktiky je, že jedna strana odejde ze Sněmovny, tím sníží kvórum, a v tom případě žádných sto jedna nepotřebujete. 

To je běžná parlamentní taktika nepochybně v rámci demokratických zvyklostí.

Ano, ale někteří poslanci, které jsem jmenoval, ji nedokáží pochopit. 

No, ono spíš platí, že kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde. No, ale s Andrejem Babišem, pokud jsem tedy z médií to datum našel správně, máte další schůzku v neděli 18. února, což je těsně po skončení sjezdu ČSSD. Má to přímou souvislost? Budete vlastně debatovat o tom, co znamená výsledek sjezdu ČSSD pro sestavování vlády? 

Zcela určitě se toto téma objeví během naší večeře. Ale jinak je to večeře, na kterou mě už kdysi dávno pozval Andrej Babiš, protože on má v Průhonicích nějakou restauraci. A když mě pozval a moje žena si prohlédla jídelní lístek této restaurace na internetu, tak jsem zjistil, že tam mají holoubátka, a já holoubátka rád. 

Já myslím, že tam polévka stojí pět set korun. 

No, tak nebudu ji platit já. 

No, a když jsme u té, to byla samozřejmě poznámka úsměvná, když jsme u té ústavy a čtení ústavy. Já tak se zájmem sleduji ústavního právníka, který se jmenuje Kysela. Ten pravděpodobně už v České televizi nocuje a evidentně Vás nemá rád. A nemá rád pana Babiše. A stále dokola opakuje, že všechny Vaše kroky jsou v rozporu s ústavou, že neomezený čas nebo příliš dlouhý čas je v rozporu s ústavou. Že i vládnutí Andreje Babiše je v rozporu s ústavou. To říká ten pan Kysela stále dokola, ve všech možných pořadech České televize se stále objevuje jako ústavní expert. No, tyhle věci jsou trochu nebezpečné, protože lidé, pokud je tam napsáno ústavní právník, ústavní expert, tak mají tendenci samozřejmě k takovým lidem přistupovat s velkou vážností. Zmínili jsme pana Jurečku, který říkal, že jste povečeřeli ústavu a ducha ústavy. To mě zaujalo. Duch ústavy, to je pramen práva? Duch ústavy. 

Vraťme se k panu Kyselovi. Já jsem mu nedávno podepsal profesorský dekret a doufám, že když je profesor, takže konečně napíše nějakou knihu místo toho, aby jenom poskytoval rozhovory pro deník Právo, což se samozřejmě knize nevyrovná. Víte, já nechci nikoho urazit, ale já opravdu nemám rád takové ty žvanílky, kteří dávají přednost rozhovorům pro deníky před tím napsat odborně fundovanou knihu. 

No, a k těm, ono se hodně hovoří…

A jo, k duchu ústavy. 

Duch ústavy. 

Máte pravdu. 

Ústavní zvyklosti. 

Ano, poltergeist neexistuje, a pokud existuje, je to pověra. V Lánech se říká, že tam straší duch Emila Háchy, a stejně tak se mluví o duchu ústavy. Ústava buď je nebo není. A duch ústavy je zase něco, co je používáno jako záminka těmi, kdo nedokáží ústavu vykládat. 

No, já jsem tohle téma chtěl vysvětlit zejména divákům. Pramenem práva jsou písemné předpisy ústavního práva, ústava a ostatní ústavní zákony. 

Někdy i zvyková ústava v Británii, že? 

Ano. I ústavní zvyklosti samozřejmě jsou pramenem práva i v České republice, u nás. Ale to přeci nemůže znamenat, že Vy musíte dělat jenom to, co dělali prezidenti před Vámi. Máte pocit, že existuje riziko, že některé Vaše kroky by ústavní soud, který má právo ústavu vykládat, mohl korigovat, a které pokud? 

No, já bych trochu parafrázoval výrok Olivera Cromwella, který říkal, zasedá-li parlament, nikdo si nemůže být jist životem ani majetkem. A ta parafráze by spočívala v tom, že bych řekl, zasedá-li ústavní soud, nikdo si nemůže být jist. Tak životem snad ano, majetkem částečně a pozicí už vůbec ne. Ale zcela vážně. Nevidím zatím žádný důvod, proč bych například, když jsem jmenoval vládu Jiřího Rusnoka, porušil ústavu, protože v ústavě se jasně říká, že prezident má právo jmenovat premiérem kohokoli. Takže o co jde? 

No, tak pokud se to někomu nelíbí. Tam jde o to, jestli je to v rámci ústavy. Vaše pravomoci v rámci ústavy rozhodovat přece nikdo nemůže zpochybnit. Teď jde o to, abyste nerozhodoval mimo její rámec. Proto jsem se ptal, jestli se svými poradci nebo odborníky na ústavní právo diskutujete, že by některý krok mohl být ústavním soudem zpochybněn. 

No, a jaký například? 

No, to já nevím, proto se ptám. 

Podívejte se, já Vám dám zase v rámci naší přátelské diskuze jeden příklad. Ústava v podstatě zná především dvě lhůty. Jednak je to třicetidenní lhůta, po které, když jmenuji vládu, tak ona musí předstoupit před Sněmovnu a požádat o důvěru. A druhá taková lhůta je, že když neuspěje třetí pokus se jmenováním vlády s důvěrou, tak prezident může, nikoli musí, rozpustit Sněmovnu a vypsat do šedesáti dnů předčasné volby.

Tak to jsou dva konkrétní příklady. Ale ústavní právníci, znáte to, když se sejdou dva ústavní právníci, mají tři různé názory. Někteří říkají, že když v ústavě není uvedena lhůta, tak se tím myslí bez zbytečného odkladu. Na druhé straně dá se tvrdit, že když se něco děje, například když se vyjednává, tak se neválčí. Takže tam ta lhůta prostě znamená, že se musí pracovat, jednat a dokonce i ten Vámi citovaný Kysela jednou docela rozumně napsal, že proč by, když se vyjednává, se to mělo nějak zkracovat, spěchat a podobně. Vidíte, vyšel jsem mu, captatio benevolentiae, vyšel jsem mu do jisté míry vstříc. 

Co by se muselo stát, abyste Andreji Babišovi ten druhý pokus nedal? Já už jsem se na jeden, na jednu věc, která mě zajímala, ptal, což je ten seznam Státní bezpečnosti. Na to tedy jste řekl, voliči to věděli, to není důvod. Dovedete si představit nějaký další důvod? 

Já si myslím, že to už by bylo velmi, velmi násilné. Tak zaprvé, a to bych mu opravdu nepřál, že by lékaři mu diagnostikovali nějakou těžkou nemoc, a že by se on sám vzdal tohoto pokusu. Tak to je první varianta. Druhá varianta, že by spáchal dopravní nehodu, při které by zabil dítě. Ale i to se může stát, protože pokud by to bylo neúmyslné, a já si nedovedu představit, že dítě zabíjíte úmyslně, tak i tady by se dala jakási tolerance vidět. 

Ale pan Babiš asi neřídí, je předsedou vlády. Předpokládám, že má řidiče. 

Co Vy víte, občas i tito lidé dostanou chuť sednout za volant a právě tyto okamžiky, pane Soukupe, jsou jako nejriskovanější. Ale ne, vraťme se k té Vaší otázce. Za reálných možností, ne za nějakých simulovaných možností, si myslím, že to projde velmi pravděpodobně tím druhým pokusem, protože Andrej Babiš má tři možnosti a stačí mu dvě.

Dobře. 

Jinými slovy dojde k tomu, že buď uzavře spolupráci se sociální demokracií a dejme tomu s komunisty, nebo s komunisty a se stranou přímé demokracie, anebo se všemi třemi. 

No, tak tím jsme se dostali k poslednímu tématu, to je sjezd ČSSD. Budou tedy opravdu ty následující tři dny nebo tedy neděle, ale do ní zbývají tři dny, kdy sjezd v Hradci Králové proběhne, tak zásadní pro sestavování vlády? Očekáváte to? 

No, tak…

Že bez ČSSD to prostě nepůjde? 

Andrej Babiš sám prohlásil, že má jakýsi únikový východ nebo zadní dvířka, jak tomu říká, právě v dohodě s panem Okamurou. Já jsem slíbil jak panu Okamurovi tak panu Filipovi, že je přijmu po sjezdu ČSSD. Budou-li si to přát, tak samozřejmě přijmu, asi v Lánech, i nové vedení ČSSD. Pak dojde k tomu, že se zde vytvoří jedna z těchto kombinatorik, a budeme mít vládu. 

Mezi kandidáty na předsedu se to začalo trochu mydlit. Jeden z kandidátů, pan Chovanec, ten řekl, že strana hledá krizového manažera v tuto chvíli. Mně to přišlo trochu úsměvné, protože, pokud vím, před půl rokem, když se řízení strany po panu Sobotkovi pan Chovanec ujal ještě s panem Zaorálkem, tak říkali, že jsou krizoví manažeři. Teď hledají dalšího krizového manažera. Co tam tedy toho půl roku dělali? To je jedna otázka. A druhá samozřejmě, potřebuje ČSSD tedy krizového manažera, tak jak říká pan Chovanec? 

Víte, ve skutečnosti, a tady bych s Vámi do značné míry souhlasil, tahle strana potřebuje přestat se vymlouvat na to, že její neúspěchy byly způsobeny vnějším okolím. Například zlým prezidentem. Teď jsem četl nějakého popleteného, psychopatického poradce bývalých předsedů sociální demokracie, který to svádí na mě. Ale vezměte si…

Pan Novotný, myslím. Byl to pan Novotný? 

Říkal jsem popletený a psychopatický, takže tím jsem Vám dal jasný návod. Ale vezměte si i trošku kultivovanější formu. Pane Soukupe, jestliže někdo prohlásí, že voliči nepochopili dobré úmysly sociální demokracie, tak tím jinými slovy říká, že sociální demokracie je naprosto neschopná, protože první úkol politika je, přinutit voliče, aby pochopili dobré úmysly. 

Chápu, tak sociální demokracie s tím má problémy, protože jednou si dávali na billboardy ‚myslím to upřímně‘ a lidé to také nepochopili, no. Pak si pan Zaorálek dokonce stěžoval, že ten volební program lidé nečtou, a že by ho tedy číst měli, aby to potom pochopili. 

Ano a budeme psát volební programy pro léto, pro podzim, pro zimu, pro jaro. Tak proč ne. 

To je spíše nepochopení odpovědnosti, odpovědnosti za to, že pokud to lidé nepochopili, tak ten politik je za to odpovědný. Já jsem v pořadu Aréna Jaromíra Soukupa měl Kateřinu Valachovou, místopředsedkyni ČSSD, která říkala, že strana nepotřebuje ani tak krizového manažera, ale spíše vizionáře, silného lídra a do určité míry sjednotitele. Doufám, že jsem její slova řekl přesně, a řekla svoji jasnou preferenci, pan Jan Hamáček. Je to sjednotitel a silný lídr? 

Neočekávejte ode mě, že budu zasahovat do sjezdu sociální demokracie a ukazovat prstem na kohokoli, kdo by měl být předsedou. To si musí delegáti vybrat sami. 

Dobře, tak už nechám jednotlivé kandidáty. 

Ale jinak s tou výhradou, že by to měl být silný lídr, že by to měl být vizionář, že by to měl být, no, sjednotitel. Ale víte možná, že i to. Já, když jsem byl zvolen v roce 93 předsedou sociální demokracie, tak právě na té hradecké střelnici první, co jsem udělal, bylo, že jsem nabídnul svému protikandidátovi Pavlu Novákovi funkci prvního místopředsedy, takže, ano, bylo to sjednocující gesto. 

No, já si myslím, že paní Valachová to myslela, z té debaty, co jsem s ní vedl, trochu takto. Ona se ta strana ČSSD tak sjednocovala, ale pod Sobotkovým vedením se sjednocovala tak, že se zbavovala těch, kteří nesouhlasili s panem Sobotkou, což tedy sjednocování bylo takové prazvláštní, protože de facto vedlo k rozdělení. Ale třeba sociální demokracie v Německu má v podstatě institucionalizované tři názorové proudy, které se nijak netají tím, že zastávají různé názory na to nebo ono, a v rámci stranického boje spolu běžně soupeří. Nikomu to divné nepřijde. Akorát se musí shodnout na svém vedení, což se jim vždycky zatím dařilo. Je to tedy ten směr, kterým by sociální demokracie měla jít? 

Určitě. 

Že různorodé názorové proudy jsou v pořádku a nemají se umlčovat. 

Určitě. Určitě ano, ale já bych to trošku rozšířil. Všude v západoevropských sociálně demokratických stranách máte názorové frakce, které se promítají třeba i do poslaneckého klubu. A mimochodem tady je zajímavé, že Lenin a ne jenom Lenin, bolševici obecně, tvrdě popírali takzvané frakcionářství. Žulová, monolitní jednota. Já mám takovou obavu a například, když Sobotka se pokusil zničit Zimolu, tak to byla ta žulová monolitní jednota, že oni se uválčí tím úsilím v boji proti frakcím, až nakonec žádné frakce nebudou, ale nebude ani členská základna a nebudou ani voliči. 

Jeden z bývalých předsedů ČSSD se mi zdá, že trochu zešílel. Jmenuje se Jiří Paroubek. V minulém týdnu řekl spoustu zajímavých věcí. Například, že chce být prezidentem, že je mezi veřejností oblíbený, a že potřebuje pořádnou funkci, aby se zase dostal mezi vrcholové politiky, a pak že se stane prezidentem. Poté zase říkal, pokud jsem to dobře pochopil, že ví o spoustě straníků ČSSD, kteří čekají na to, že až bude zvolen do vedení někdo ze Sobotkova křídla, tak odejdou a založí si myslím další stranu, nebo tak nějak to myslel. Co ten Jiří Paroubek, zešílel? 

Ale tak nezešílel. Podívejte se, všechno je relativní. Když si srovnáte tu šeď, hrůzu a děs, vedení Špidly, Grosse nebo Sobotky, tak ve srovnání a pouze, pouze ve srovnání s těmito třemi předsedy sociální demokracie, ten Paroubek měl alespoň nějaký drive, nějaký tah na branku. Kromě toho se zachoval jako chlap, když dostal dvaadvacet procent, tak rezignoval, což Sobotka nikdy neudělal, a i když ho chtěli vykopnout, to je to slavné usnesení předsednictva dvacet ku třinácti, tak se ani nenechal vykopnout. Takže ne, já bych toho Paroubka zase tak dramaticky nekritizoval. Ale samozřejmě, že představa, že by byl zvolen prezidentem, je málo pravděpodobná. A víte, chcete-li přijít mezi lidi, jsou daleko jednodušší cesty, než kandidovat na prezidenta. 

Poslední otázka našeho rozhovoru i ČSSD. Ten sjezd má trvat pouze jeden den a má vyřešit tedy volbu vedení, mimo jiné i financování strany a další věci. Pouze za jeden jediný den. Dá se to stihnout? 

Já jsem původně myslel, že po svém projevu si ještě na tom sjezdu vyslechnu kandidátské projevy alespoň těch nejzajímavějších nebo nejvíce známých kandidátů, abych nikoho neurazil. Ale oni to úplně popletli, protože nejdřív se bude diskutovat o tom, jestli má jít sociální demokracie do opozice anebo do vlády a teprve potom mají být kandidátské projevy. Vždyť to je na hlavu, pane Soukupe. Co to je za kandidáta na předsedu, který nedokáže jasně říct, jsem proto, aby za A, se šlo do opozice, za B, se šlo do nějaké vládní konfigurace. Ale čekat, čekat zmatenou diskuzi a teprve potom promluvit, je hloupé. 

Chápu. No, mimo jiné, kdo by to byl čekal, že po volebním výbuchu v podzimních parlamentních volbách s pouhými patnácti poslanci ČSSD bude hrát takhle zásadní roli ve vládním angažmá a povolebním uspořádání. 

Ale hraje ji? To je pouze iluze, kterou dramatis personae pečlivě vytvářejí, aby vydírali jeden druhého. To znamená, řekl jsem Vám, máte tady tři hráče a stačí vám dva. Takže ten třetí musí z kola ven. A teď jde o to, kdo to bude. 

Hra na Černého Petra. Pane prezidente, náš čas vypršel. Velmi Vám děkuji za náš živý a zajímavý rozhovor. 

Odcházím do Ústřední vojenské nemocnice nechat si spravit svoji poškozenou sítnici, kterou mně diagnostikoval na dálku nikoli očař, ale psycholog Sláma. 

Sláma společně s paní Kalenskou. No, dobře, tak ať to dobře dopadne. 

Také. 

Děkuji i vám vážení diváci televize Barrandov za vaši pozornost a těším se zase příští čtvrtek na Týden s prezidentem. 

Miloš Zeman, prezident republiky, TV Barrandov, 15. února 2018

zpět na seznam zpráv