Drobečková navigace


Rozhovor prezidenta republiky pro pořad TV Barrandov „Týden s prezidentem“

14. června 2018

Dobrý večer, vážení diváci televize Barrandov, vítejte u pravidelného čtvrtečního Týdne s prezidentem, který stejně jako minule natáčíme dnes na Pražském hradě. Dobrý den i Vám, pane prezidente.

Dobrý den.

Pane prezidente, je zhruba jedenáct hodin, čtvrt na dvanáct. Za pár hodin se bude konat Vámi ohlášený tiskový brífink a čeští novináři šílí. Ty spekulace se rojí, od těhotenství Vaší dcery Kateřiny, po Vaši abdikaci nebo nalezení Peroutkova článku a další a další a další teorie. Pane prezidente, musím se Vás zeptat, co se tam bude dít? Upozorňuji, že náš pořad budeme vysílat až ve čtvrt na devět večer, to znamená, bude dávno po brífinku.

Já Vás mám rád, pane Soukupe, a stejně tak mám rád i tým televize Barrandov, ale musíte mi slíbit, že to do odpoledne nikomu neřeknete. Slibujete, vy všichni?

Za sebe slibuji, tým tady, kameramani, zvukaři…


Všichni kývají.

…kývají.

Výborně.

Budu je držet v uzavřené místnosti.


Ale to nemusíte. Já jim věřím. Nuže asi před rokem jsem měl přednášku na opavské univerzitě a řekl jsem studentům, že politická diskuse se má dělat na základě výměny věcných argumentů a nikoli pomocí spodního prádla. Už asi víte, kam přibližně směřuji.

Tuším, červené spodní...

A protože za námi jsou jak parlamentní, tak prezidentské volby, tak už by měli skončit šílenci, kteří pobíhají po ulicích s červenými trenýrkami, a měli by být nahrazeni lidmi, kteří přemýšlejí a diskutují. A abych přispěl k tomuto obratu, rozhodl jsem se dnes odpoledne na zahradě Pražského hradu spálit červené trenýrky, které visely díky akci Ztohoven nějakou dobu na střeše Pražského hradu a které jsme zcela legálně získali. Mimochodem je to něco mezi happeningem a autodafé, to už na Pražském hradě poměrně dlouho nebylo. A je to výzva, aby lidi přestali bláznit, přestali argumentovat tím spodním prádlem a věnovali se něčemu užitečnějšímu.

Tak čekal bych všechno možné, happening tohoto typu bych tedy nečekal, ale usmívám se, přijde mi to sympatické. Ale obecná otázka k tomu, pokud to říkáte. Ta akce Ztohoven byla vyjádřením nesouhlasu s Vaší politikou, s tím, že jste českým prezidentem a tak dále. To všichni víme tu historii. A oni tedy překonali zábrany, které jaksi Vaše ochrana stanovila, poškodili, pokud vím, podle rozhodnutí soudu střechu Pražského hradu a tam to tedy vyvěsili. Odsouzeni, pokud vím, byli především za to, že poškodili majetek Pražského hradu. Kdyby těch Ztohoven takto jaksi s těmi trenýrkami protestovali na veřejném prostranství, třeba na Hradčanském náměstí, vadilo by Vám to?

Podívejte se, to, co mně na této věci nejvíc vadí, je zničení prezidentské standarty. Ztohoven nevynikají vysokou inteligencí, ale i tak by měli vědět, že prezidentská standarta není osobní vlajka nebo prapor jakéhokoli konkrétního prezidenta, že je to jeden ze šesti státních symbolů. No a my proto doporučíme po skončení happeningu novinářům, aby se šli v nedaleké budově Pražského hradu podívat na výstavu Symboly české státnosti, aby se vzdělanost novinářů nepatrně zvýšila.

Já jsem se ptal zejména na to, víte, mně se samozřejmě zničení prezidentské standarty, ničení majetku Pražského hradu a znevážení tedy jednoho ze státních symbolů samozřejmě nelíbilo. V tom se naprosto shodujeme. Na druhou stranu chci bránit právo protestovat, byť proti Vám, ale způsobem, který je přijatelný a neodporuje zákonu. Na to jsem se ptal a ten Váš happening, mně to je sympatické.

Kdyby někdo vyloupal drahokamy ze Svatováclavské koruny, tak by asi dostal poněkud tvrdší trest než v tomto případě, ale přitom ten trestný čin je svoji povahou totožný.

Samozřejmě, jsou to symboly státnosti, které jaksi jsou nadčasové. Daleko přesahují čas vymezený konkrétnímu prezidentovi k tomu, aby úřad spravoval. V tom se shodujeme.


Já si vzpomínám, že před pěti lety jeden rozhlasový moderátor zkoušel kandidáty ze symbolů české státnosti. Ono jich je šest. Tak já jsem říkal, že znám pět, a divil jsem se, který je ten šestý. Tak Vám prozradím, že jsou to státní barvy. Já jsem namítal, že státní barvy jsou na vlajce a vlajku jsem uvedl.

Vlajka a trikolora jsou dva, ano.

Takže by to bylo dvakrát, ale ne. Koneckonců odhadnout z šesti pět symbolů zase není tak špatný výsledek.

Máme na to dokonce speciální zákon, který to stanovuje. Myslím, že je to ústavní zákon dokonce. No, pane prezidente, děkuji Vám za tu informaci. V době, kdy budeme vysílat, a náš štáb, tedy ano, na Vaši přímluvu nebude držen v zavřené místnosti, ale od nás žádná informace neunikne, v době, kdy to vysíláme, už veřejnost i novináři předpokládám, novináři budou rozčíleni a veřejnost, doufám, se bude bavit.

Novináři budou rozčíleni, protože zaprvé, nikdo na to nepřišel, i když těch scénářů je hodně, což svědčí o jejich malé fantazii. No a zadruhé, někteří budou zklamáni, že neoznámím, že jsem umřel, nebo že jsem těžce nemocný, nebo že rezignuji.

No, mně je to sympatické, uvidíme na reakce, uvidíme na reakce, tak.

Pane prezidente, pojďme k vážnějším věcem, nebo k vážnějším. Záleží na tom, jak je pojmeme. Já jsem si na začátek připravil takovou otázku. Letos to bude sto let od vzniku Československé republiky. Padesát let od událostí pražského jara, osmdesát let od podpisu Mnichovské dohody a sedmdesát roků od, jaksi v uvozovkách, Vítězného února. Pokud byste si mezi těmito osmičkovými událostmi, případně nějaké jiné, měl vybrat nejdůležitější, která je pro český národ nejsymboličtější nebo nejvýznamnější, která by to byla?

Tak nesporně je to rok 1918, protože nezávislost jakéhokoli státu a tím pádem i svoboda jeho národa je jenom jedna. A i když je ohrožena dalšími osmičkovými výročími, tak přežívá v paměti lidí a občas se obnovuje. Já jsem byl, pane Soukupe, poněkud kritizován, že jsem toto datum nezmínil ve svém inauguračním projevu. Tak jsem se usmál, protože 8. března 1918 německá vojska pochodovala Francií. Po uzavření Brestlitevského míru to byla opět válka na jednu frontu a téměř nikdo nečekal, že se ta fronta zhroutí, a že to Německo prohraje. Takže opravdu máme to oslavovat v době, kdy je to aktuální, což je říjen 1918 a tedy stoleté výročí 2018.

Zásadní událost české státnosti. Víte, co v průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění uvedli Češi, co považují za nejdůležitější událost našich dějin? Sametovou revoluci v roce 1989. To je mínění většiny Čechů podle toho průzkumu CVVM. Mimo jiné v téhle souvislosti, pane prezidente, poslouchal jste včerejší projev slovenského prezidenta Andreje Kisky?


Ne.

Ve slovenském parlamentu. Já jsem ho poslouchal, já nemůžu být obviňován z toho, že jsem nějakým zvláštním podporovatelem světa Andreje Kisky. Ale zaujala mě tam jedna věta. On řekl doslova toto: „Gauneři prosperující z kontaktů na veřejnou moc jsou produktem světa, který vrcholní političtí představitelé léta nechali růst a roztahovat se po Slovensku. Světa, z něhož profitovali a opírali o něj vlastní moc. Až se vymknul kontrole a nyní je drží v hrsti.“

Nepřijde Vám to moudré?

Ale ano, já si myslím, že je to velmi reálný popis situace, který se bohužel netýká jenom Slovenska.

To jsem se chtěl zeptat, jestli ho můžeme vztáhnout i k nám?

Snad bych jenom doplnil to, že politici někdy tyto gaunery ne jenom tolerují, ale sami si je vytvářejí, což je pokud možno ještě horší.

Ještě horší situace je, pokud tito gauneři si vytváří politiky.

Politiky.

Víte, já se vracím k naší debatě, velmi obecné debatě, o vlivu těch různých mocných průmyslových a finančních skupin a vlivu na stát, jeho rozhodování, ekonomické rozhodování v přirozených monopolech. Hovořili jsme tady o tom několikrát. Tak jsem tu citaci Andreje Kisky chtěl zmínit, byť s mnoha částmi jeho projevu ne úplně souhlasím. Zdá se mi velmi politizující, ale tohle bylo zajímavé.

Pane Soukupe, někdy by stálo za zpracování, a já bych tomu ani tak neříkal gauneři a politici, i když to není daleko, ale spíš politik a jeho podržtaška, což je jedna možná interpretace, ale druhá interpretace je politik a jeho loutkovodič. My bychom asi našli několik příkladů, Topolánek, Dalík, že.

Což byly spíše podržtašky. Touto terminologií, ty Dalíkové a podobně.

Já si dovedu představit i některé loutkovodiče, ale protože nechci riskovat další žaloby, zatím, zdůrazňuji zatím, jejich jména neuvedu. Ostatně já si myslím, že je každý, kdo se zajímá o politiku, zná sám.

Pane prezidente, Češi hodnotili ve stejném výzkum CVVM i nejvýznamnější osobnosti našich novodobých dějin a uvedli, že za nejvýznamnější osobnosti považují Tomáše Gariggua Masaryka, Jana Palacha a Václava Havla. To byla první trojice. Koho si ceníte nejvíce Vy?

Nebyl zmíněn Karel IV., třebaže v nějaké soutěži uspěl a byl označen za Největšího Čecha.

Myslím, že ten výzkum se týkal ale jenom té novodobé historie.

Co je ta novodobá historie, historie je jenom jedna a je kontinuální, tak kdybych chtěl být puntičkář, tak řeknu, že Karel IV. byl napůl Francouz, ale prosím, v zásadě je to pořád pravda. A na druhém místě bych dal skutečně Tomáše Masaryka.

A tři nejhorší osobnosti, kterých si lidé váží nejméně, tak uvedli Klementa Gottwalda, Gustáva Husáka a Vasila Biľaka. Z Vašeho pohledu?


Zase vedle, ale já nechci lidem vnucovat svoji vůli. My se někdy vyhýbáme nepříjemným situacím a zapomínáme na naše dějiny. Takže z mého hlediska je nejodpornější bytostí naprosto jednoznačně Emanuel Moravec.

Emanuel Moravec a protektorátní vláda, chápu.

Pane prezidente, pojďme dál, abychom témat stihli co nejvíce. Respektive znali Vaše odpovědi na různá témata, která přenáší poslední dny. Dnes má narozeniny, sedmdesáté druhé narozeniny Donald Trump, americký prezident. No, většinou se přeje takovéto, hlavně zůstaň, jaký jsi. Co byste Vy popřál v uvozovkách Donaldu Trumpovi, nebo jeho krátké hodnocení?

Tak především, aby se nenechal otrávit svými kritiky. Každý prezident, nikoho nevyjímaje, má kritiky, mezi nimiž je i celá řada neúspěšných kandidátů na prezidenta. Zadruhé, chtěl bych mu popřát trochu větší stabilitu rozhodování. No a třetí prosba nebo přání, protože přece jenom výrazně nesouhlasím s jeho protekcionistickou politikou, tedy se zaváděním cel vůči Evropské unii, ale také vůči Kanadě a Mexiku, a už jsem to říkal i americkému velvyslanci, tak bych mu popřál, aby tento ne zcela rozumný nápad opustil, a aby se stal zastáncem volného tedy svobodného obchodu.

No přestřelky a vyhrožování mezi Evropskou unií a Spojenými státy ohledně cel jaksi v minulých letech už byly, ale teď se to zdá tedy opravdu už rozhodnuté a ta obchodní válka skutečně začne.

Mimo jiné jak hodnotíte to všemi médii celého světa komentované setkání severokorejského vůdce Kima a Donalda Trumpa v Singapuru? Kdo vyhrál z Vašeho pohledu?

Zatím nikdo, zatím je to remíza, ale ona teprve ta hra začala, nikoli skončila. Podívejte se, já bych byl při tom hodnocení opatrnější, než obvykle jsem. A sice z toho důvodu, že i když lidé spolu mají mluvit, a je dobře, že se tito dva lidé setkali, tak je nepochybné, že Severní Korea je, já bych dokonce řekl teroristický režim, ale chcete-li to nazvat jinak, tedy diktatura. A diktatury, jak obecně známo, neplní své závazky a uzavřené dohody. Vždyť i ten Hitler nedodržel Mnichovskou dohodu a takhle bychom mohli pokračovat. Čili ta moje opatrnost vyplývá právě z této analogie a z toho, že nakonec se to může ukázat býti mediální bublinou, za kterou už další kroky nebudou následovat.

Víte, mně přišlo trošku zvláštní, protože na tom se naprosto shodujeme, Severní Korea je zlý režim, který své obyvatele doslova týrá. Je to diktátorský režim. Možná nejhorší režim diktátora, který na planetě je. A jeho vůdce vyhrožuje otevřeně jadernými zbraněmi, zkouší různě rakety, ať už úspěšně nebo neúspěšně. To je prostě teroristický postup a nyní se stal světovou celebritou. Americký prezident mu ukazuje svoje auto, jeho interiér a objímá se s ním. No, no.

Víte, já jsem cynik, to už jste možná poznal, pane Soukupe. Takže například to, že Kim mluví o denuklearizaci Korejského poloostrova, může být způsobeno jednou příčinou, a sice že mu spadnul ten polygon, kde ty jaderné zbraně testoval. Ten polygon, jak známo, byl v hoře, v té hoře byly chodby a ty chodby byly posledním výbuchem zavaleny, takže on už polygon nemá.

Takže se snažil prodat, no. Pane prezidente, jen krátce, mě zaujalo včerejší vládní rozhodnutí, které rozhodlo, že sníží DPH na pivo, na točené pivo na deset procent. No, je tam takové kouzlo nechtěného asi, ještě na řezané květiny. Takže vláda se rozhodla snížit DPH na pivo a řezané květiny. Na potraviny je patnáct procent. Je ještě něco typičtějšího pro Čechy? Že budeme mít nižší DPH na pivo, a abychom si manželky udobřili, na řezané květiny.


Ano, to mě taky napadlo, máme úplně stejné myšlenky, protože, když jsem tohle slyšel, tak jsem si říkal, když pan Opička, nebo jak bych ho nazval,…

Si dá o dvě piva víc.

…vypije deset piv, tak aby udobřil ženu, tak koupí řezané květiny. Nemyslím si, že je to zrovna rozumné ekonomické rozhodnutí. Rozhodně také nemá dopad a s cynismem mně vlastním Vám řeknu něco jiného. Podle mého názoru spotřebitelé to nepocítí, protože se to promítne pouze do ziskové marže, ať už květinářů nebo hostinských.

Nebo hospodských a trošku jim jaksi asi vláda kompenzuje to EET a zvýšené náklady na správu tedy jejich podniku.


Já už jsem tady, pane Soukupe, jednou vzpomínal na období, kdy jsem byl premiérem a snížil jsem DPH na stravování. Takové ty běžné gulášové polévky a podobně. Radoval jsem se, že prostě běžní štamgasti něco ušetří. Když jsme si udělali průzkum, ukázalo se, že neušetřili ani haléř. Všechno skončilo v té ziskové marži.

Podobná situace byla s léky a tak lze očekávat, že to dopadne úplně stejně a na ty konečné spotřebitele to nedopadne. No, ale doufám, že tedy pan Opička bude nosit ty květiny, i když nebudou levnější.

Pane prezidente, dnes se za Vámi chystá premiér Andrej Babiš a generální ředitel ČEZ Daniel Beneš. Samozřejmě novináři spekulují o tom, že budou s Vámi jednat především o tom plánovaném rozdělení ČEZ. Pro diváky, jedna z variant je, že ČEZ se rozdělí a v jedné části, kterou by zcela vlastnil stát, bude jaderná divize, uhelná, těžební a ta obchodní a takové ty servisní činnosti, obnovitelné zdroje a různé služby související s energetikou by byly tedy v té části, kde by stát ztratil postupně majoritu, no. Já vím, vychází to z nějaké německé zkušenosti, kde to tam takhle proběhlo. Váš názor na případné rozdělení ČEZ?

Ten názor je negativní, ale já bych začal, proč se vlastně scházíme. Podívejte se, předsedové vlastně už tří politických stran mě vyzvali, abych vystoupil na schůzi Poslanecké sněmovny, až se tam bude schvalovat, nebo neschvalovat důvěra vládě. No a já bych se chtěl ve svém vystoupení zaměřit především na programové prohlášení vlády, a tam vidím dva páteřní programy dlouhodobého investičního programu, a to je energetika a to je doprava. Ve věci dopravy mám celkem jasno. To jsme teď probírali s panem ministrem Ťokem a tam je celý seznam dopravních investic. Ale nevidím žádný seznam energetických investic. My pořád jenom mluvíme o potřebě rozšíření Dukovan nebo Temelína, ale nic pro to dosud neděláme. Občas sepíšeme nějakou koncepci, ale koncepcí se elektřina vyrábět nedá.

Nebo vládního zmocněnce pro energetickou bezpečnost a tak dále a tak dále.


Například, další zbytečný úřad, že. Ale abych teď odpověděl na Vaši otázku, já nikomu nevnucuji svůj názor, je to primárně na rozhodnutí jak premiéra, tak ministra průmyslu a obchodu, se kterým se mimochodem, jak se zdá, v této věci shoduji. Ale jsem proti rozdělení ČEZ. A Danovi Benešovi i dalším jsem na diskuzi v Lánech, kde tvrdě pracujeme, uváděl jako argument podnik, který má ve svém sortimentu několik výrobků, a teď se rozhodne, že si zachrání kůži tím, že pro každý z těchto výrobků zřídí samostatný podnik. Rozumíte mi? Tím se ztrácí to, čemu se učeně říká synergie a synergické efekty. Takže mně připadá až směšné, že budu mít zvláštní podnik pro obnovitelné zdroje, zvláštní pro distribuci, zvláštní pro jádro, zvláštní pro uhlí. Vždyť proboha tohle všechno se nějakým způsobem doplňuje a výhodou ČEZ je právě to, že je to jednotný podnik.

Oni to právě odůvodňují tím, že ty obří investice do obnovy nebo do stavby jaderných elektráren, ať už je to kterákoliv z nich, s sebou ponesou takové náklady, že případně minoritní akcionáři tím mohli být poškozeni. A pokud tedy stát by vlastnil celou tu část zabývající se jadernou energetikou, pak by tedy ti akcionáři poškozeni být neměli. No, ale mě to přivádí na jinou myšlenku, a to jsou strategické infrastrukturní podniky, které jaksi veřejné, ať už stát nebo samosprávy, ať už krajské nebo obecní, vlastní a prodávají se a dějí se s nimi věci. Praha teď vykupuje podíly ve vodárenské společnosti takřka za dvě miliardy korun. V severních Čechách se děje to samé. Města a obce se snaží vykoupit vodárenské a rozvodné společnosti, které předtím prodaly. A oproti tomu třeba Plzeň nebo Praha 4 chtějí prodat své teplárny do soukromých rukou. Nestálo by za to uvažovat o zákonu, který by nějakým způsobem reguloval převod těchto strategických infrastrukturních podniků ať už komukoliv?

Já jsem kdysi uváděl, že ve Francii, ale to už je stará vesta, bylo tehdy v rukou komunálu asi čtyřicet procent ekonomických subjektů. Čtyřicet procent, pane Soukupe, možná teď už se to změnilo. To je tak deset, možná patnáct let stará informace. Ale celkem to komunální vlastnictví je ve všech zemích světa důležité. A já bych byl pro to, aby se lidé, tedy místní zastupitelstva, nezbavovaly majetku, který jim byl svěřen, a který teď někdy trapně a za daleko vyšší cenu vykupují zpátky.

Ale zase vedle toho zase některé chtějí prodat. Mluvil jsem o těch teplárnách.

Ti, kdo to chtějí prodat, jenom dokumentují vlastní blbost, kterou napravují jiní tím zpětným odkupem.

Ale za naše peníze potom.

Bohužel, ale když třeba mluvíte o plzeňské teplárně, pane bože, vždyť by to měla být slepice, která snáší zlatá vejce pro Plzeň. Spalování komunálního odpadu je byznys, který je jak ekonomicky, tak ale i ekologicky příznivý. No a bohužel, protože naši zelení jsou většinou fanatici, tak právě plzeňská teplárna je příkladem něčeho, co teď jede jenom na zkušební provoz, protože se pořád díky soudům, i díky soudům a žalobám zelených, odkládá její plný provoz.

A ona je ta transakce poměrně komplikovaná, ale v zásadě jde o to, že město ztratí kontrolu nad tou teplárnou, i když tedy jaksi právně nebo byznysově ta transakce s ní je poměrně komplikovaná.

No, pane prezidente, včera mě zaujala jedna zpráva. Soudkyně Helena Králová, která soudí případ těch poslaneckých trafik a výměny tedy funkcí ve státní správě za hlasování, odmítla připustit v soudním řízení již po několikáté odposlechy, které byly pořízeny, a řekla docela zajímavou větu. Není možné legálně nasadit odposlechy a teprve z těch odposlechů zjišťovat, jestli se náhodou nestala nějaká trestná činnost. Mně to přišlo docela rozumné.

Mně ne. Já jsem si vzpomněl na jednoho amerického generála ve třicátých letech, to ještě nebyla druhá světová válka, kterému nabídli, že mohou dešifrovat japonskou korespondenci. A tento americký generál, pane Soukupe, odpověděl, gentlemani nečtou cizí dopis, konec citátů. Proč to říkám, protože Vy apriori, když je někdo, například Al Capone, podezřelý z trestné činnosti obecně, tak nikdo konkrétně neví, v čem ten trestný čin spočívá. A od toho jsou právě odposlechy, takže otevírejte klidně Japoncům jejich korespondenci, protože možná, že by pak nepřišel Pearl Harbor.


Já vím, ale víte, někoho začít odposlouchávat a odposlouchávat ho tak dlouho, až se prokecne pro něco. To vlastně každý jsme tak jako trochu sprostým podezřelým už.


Já si myslím vzhledem k tomu, že přece jenom povolení k odposlechu musí dát soudce na základě nějakého konkrétního tvrzení, tak že to nebude tak masivní. No a nebudu opakovat to zašlé, ale pravdivé tvrzení, že ten kdo se ničeho zlého nedopustil, se nemusí odposlechu bát. Kdyby někdo odposlouchával mě, dožije se opět několika vulgarismů adresovaných zejména novinářům, ale nebude to trestný čin.

Chápu Vaše stanovisko. No, ten princip té trestné činnosti, které se tehdejší ti poslanci měli dopustit, je, že hlasovali pro vládní návrh tehdy myslím daňových změn a za to jim byly slíbeny nějaké funkce. Jaký je rozdíl mezi jejich jednáním a třeba jednáním komunistů, kteří chtějí výměnou za podporu vlády, tedy hlasování o důvěře vládě, vliv na ministerstvech nebo ve státních podnicích? A teď nechci na nikoho útočit. Teď se obecně ptám.

Je otázka politických dohod, a jestliže někdo má poslance a chce ty poslance umístit do dozorčích nebo správních rad, no tak sice nad tím zakroutím hlavou, protože bych tam raději viděl odborníky, ale v zásadě proti tomu protestovat nemohu.

Tady to, o čem mluvíte, byl jiný případ. Říkalo se tomu indemnita, ale to není podstatné. Ti poslanci se vzdali svého mandátu právě proto, aby dostali nějaký kšeft, a to už je něco jiného.

Dobře, s tím souvisí možná jedna věc. Vládou prošel, jaksi schválila návrh toho nominačního zákona. To znamená nominační zákon, zákon, podle kterého by tedy schvaloval nějaký výbor, vládní výbor, nominanty právě do dozorčích rad a státních podniků a tak dále. Došlo tam ke střetu, kdy jaksi hnutí ANO, které vede vládu a předkládá ten návrh, říká, že to rozhodnutí toho jaksi vládního výboru pro ty nominace nebude zcela závazné. Piráti zase tvrdí, že by závazné být mělo. Princip toho zákona je zamezit těm trafikám, na které jsme byli zvyklí.

V původní verzi, která dokonce možná vstoupila v život, toho nominačního principu bylo, že v tom nominačním výboru seděli tři, slovy tři lidé. To mně připadá strašně málo. Takže to je první námitka. Námitka možné podjatosti. A druhá námitka je obecná, vládne vláda. Kdyby nominační výbor určoval, kdo bude zastávat tu kterou funkci, tak přebírá funkci vlády.

Takže souhlasíte s tím návrhem tak, jak to hnutí ANO teď udělalo?

Ať je to poradní sbor, každá rada je dobrá, ale ať to není něco, co nahrazuje vládu.

Mně přišla legrační věc. Teď mně to přijde trošku úsměvné, hned vysvětlím proč. Ta věc se jmenuje udělování státních vyznamenání. Samozřejmě legrační není. Co je legrační, je to, co ji většinou předchází. Senátní podvýbor pro udělování státních vyznamenání jaksi stanovil dvacet sedm nominantů, které Vám předloží k posouzení. Je mezi nimi třeba tenistka Helena Suková nebo Vladimír Remek nebo sestra protikomunistických odbojářů Zdena Mašínová. No, ta se hned nechala slyšet, že by to od Vás stejně nevzala, kdyby to. Ona je to taková, takový folklor. Já dám ještě jeden příklad. Bývalý novinář pan Klíma, který měl jaksi na Primě naposledy nějaký svůj pořad a postupně prošel všemi televizemi, chtěl odejít z té televize do jiné televize a snažil se tedy vyvolat dojem, že ta televize Prima mu sahá do nezávislosti. Když mu to nevyšlo, tak se zviditelňoval tím, že kdybyste mu náhodou byl býval chtěl, pane prezidente, dát vyznamenání, tak v takovém případě, že kdybyste byl býval chtěl mu ho dát, tak on by v takovém případě to určitě nevzal. A byl tři dny slavný. Co tomu říkáte, tomuhle kolečku stále těch, tomu defilé, kteří říkají, že to od Vás nevezmou?

Tak především, nikdo jim to nenabízí. To je první věta. Zadruhé, když budu reagovat na ty dva konkrétní příklady. Já opravdu nevidím důvod vyznamenávat někoho jenom proto, že je něčí sestra. Můžeme diskutovat o bratrech Mašínech, ale o jejich příbuzných bychom v této souvislosti diskutovat neměli. A pokud jde o pana Klímu, já jsem si svého času v deníku Blesk přečetl dopis pana Klímy Jiřímu Kajínkovi už po propuštění Jiřího Kajínka z vězení, kde se mu nabízí jako takový reklamní agent, se kterým se budou dělat o peníze, když pan Kajínek bude vystupovat na různých besedách. Tenhle dopis mně připadal jako dosti parazitní, mám-li to označit ještě slušným výrazem. Vyžírka už je výraz trochu tvrdší. Takže já bych panu Klímovi z tohoto konkrétního důvodu žádné vyznamenání stejně nedal.

Víte, mně přijde prostě legrační zviditelňování se na tom, že kdyby mi náhodou prezident republiky, náhodou, chtěl dát vyznamenání, tak já bych ho nepřijal a pražská kavárna zatleská. No, tak to je celé. Jinak samozřejmě to, komu udělíte nakonec vyznamenání, je prostě Vaše rozhodnutí.


Ale já budu samozřejmě přihlížet, zdůrazňuji přihlížet, i k návrhům jak Sněmovny, tak Senátu. To jsem ostatně dělal i v minulosti.

Dobře. Pane prezidente, my jsme se trochu neshodli na sociální situaci. Pojďme k dalšímu tématu, sociální situaci českých rodin a českých lidí. Vy jste říkal, že v zásadě velké sociální příčiny nějakých bouří nebo velký nedostatek nevidíte. Já jsem tady argumentoval nějakými čísly. Já jsem si našel další výzkum agentury Median, který říká, že zhruba dvaceti procentům mladých lidí mezi osmnácti a třiceti roky hrozí chudoba. Což by v přepočtu mohlo být tři sta tisíc lidí. Oni nevidí svoji budoucnost, hrozí jim příjmová chudoba. Samozřejmě se jedná o velkou ekonomickou zátěž, ale z mého pohledu i morální, pokud mladí lidé nevidí budoucnost. Co myslíte?

Je to hezký, je to dojemný. Téměř bych si utřel slzy, ale vyjdu-li z faktu, že dnes může opravdu pracovat každý, kdo pracovat chce, tak jediné, co bych poradil těmto zdravým, trpícím, mladým, bezperspektivním lidem, aby konečně začali pracovat a něco si vydělali, pak založili rodinu, pořídili si byt a žili normálním způsobem jako každý jiný.

O tom se budeme bavit. Oni většinou pracují, ale pracují za minimální mzdy.

Za minimální mzdy, pane Soukupe, pracují dvě procenta ekonomicky aktivní populace. To není tak moc.

No, já Vám ještě budu dál argumentovat. Ta čísla Eurostatu, která říkají, že u nás jaksi nízké příjmy a sociální strádání jaksi ohrožuje nebo jím trpí pouze třináct procent obyvatelstva, zatímco průměr Evropské unie je dvacet tři, a to má dokládat, že se máme lépe než v Evropské unii, tak má jeden nedostatek. Oni, ten Eurostat tam nezahrnoval lidi, kteří jsou postiženi exekucí, a kterých je takřka devět set tisíc. A jaksi exekucí včetně rodinných příslušníků. To znamená vlastně odebráním majetku a veškerých příjmů je ohroženo takřka dvacet procent obyvatelstva. Stále Vám to přijde tak optimistické ve srovnání s tou Evropskou unií?

Já nemám nic proti tomu, když se k tomu vracíte počtvrté nebo popáté, a trpělivě Vám zopakuji svůj názor. Ale pokusím se to vyjádřit trochu jinými slovy, abych diváky televize Barrandov nenudil. Tak tedy, něco jiného je dluh, který má charakter investice, ať už u podnikatele, který si pořídil nové stroje do dílny a vzal si na to úvěr, nebo u domácnosti, která si vzala hypotéku. A něco jiného je takzvaná plýtvavá spotřeba, například, že podnikatel jezdí na dovolenou se svoji nelegální milenkou na Seychely a nechá ženu doma. Anebo něco podobného u těch domácností. A teď v normálních případech se u té investice, ať už je to hypotéka nebo stroje, vůbec nemusíte dostat do exekuční pasti. Do té jste se dostal sám vlastní neobratností, neschopností a rozhazovačností.

No pokud by svět, pane prezidente, fungoval tak, jak říkáte, že začnu pracovat, něco si ušetřím, vezmu si hypotéku, pořídím si byt, budu mít kde bydlet, pořídím si ženu, která bude taky pracovat, dítě. Svět je zalitým sluncem a bude to ideální, ale já, prostě my se neshodujeme v tom, že takhle to nefunguje.

Ale osmdesát procent populace, jak sám uvádíte, protože mluvíte jenom o dvaceti procentech těch trpících, tak osmdesát procent dospělé populace tohle umí a žijí ve světě, kde občas prší. Není to zalito sluncem, ale umí, starají se o sebe.

Ano, já jenom říkám, že někteří to nedokáží, a ten počet je větší a větší.

Někteří to nechtějí dokázat.

Ano, nepochybuji, že někteří nechtějí. Já jenom říkám, že ne všichni, kteří to nedokáží, nechtějí. A jejich řada je čím dál tím větší. A dám Vám takový příklad. Rozhodnutí České národní banky z minulých dnů, které jaksi zpřísnilo poskytování hypoték, a tady už trochu narážím, že ta konstrukce, začnu vydělávat, najdu si dobrou práci, pořídím si hypotéku, budu mít kde bydlet a všechno bude bezvadný, trochu pokulhává. Protože ta Česká národní banka samozřejmě v reakci na poměrně prudké zvedání cen nemovitostí zpřísnila poskytování hypoték, protože prostě, a mimo jiné před půl rokem jsme hovořili o hrozící hypoteční bublině a Česká národní banka nám těmito kroky v podstatě přiznala, že hrozí. Oni velmi zásadně zpřísnili poskytování hypoték. V zásadě jde o to, že nemůžete mít celkový dluh větší než devítinásobek ročního příjmu a splátka nesmí činit víc než čtyřicet pět procent, více než čtyřicet pět procent vašeho měsíčního příjmu. Když tedy vezmu medián mzdy, těch zhruba dvacet šest tisíc korun. Vynásobím to tedy těmi devíti lety, dvanácti měsíci a tak dále, dojdu na částku dvě celé sedm milionu korun, za což si v Praze nepořídím už ani garsonku, nic.


To je čistě pražská optika, pane Soukupe.

Ne, brněnská také.

Ale Praha není hlavní město České republiky. To je odvážné tvrzení, protože formálně hlavním městem je, ale víte, že se říká, Praha není Česká republika, New York není Amerika, Moskva není Rusko a tak dále a tak dále. Víte, co tím chci říci, nedívejte se na ty věci pouze pražskou optikou. Podívejte se na cenovou mapu, ať už nájemních nebo vlastnických bytů po celé republice. Mimochodem i ve vzdálenějším okolí Prahy ty ceny klesají, takže to, co bych Vám namítl, protože já to rozhodnutí České národní banky plně podporuji, je, víte, jak vypukla světová finanční krize? Americkými hypotékami. Víte, co to byly americké hypotéky? Sto procent hypotéky.

Druhá, třetí hypotéka. Stoprocentní, i na druhou, třetí nemovitost, ano.

Takže když klesla cena nemovitosti, za kterou samozřejmě měla banka zástavu, no tak ty banky se ocitly v krizové situaci a buď jim někdo pomohl, nebo zkrachovaly. Jinými slovy je to velmi rozumné, ano, ať mně banka půjčí určitou podstatnou část na můj domeček, ale ať si taky našetřím sám.

Dovolte mi několik poznámek. Z pohledu makroekonomického je to nepochybně rozumné. O tom nemusíme diskutovat. Mimo jiné měl jsem pravdu, pokud před půl rokem jsem říkal, že hrozí jaksi hypoteční bublina, a my jsme se v tom zcela neshodovali tehdy, ale Česká národní banka to potvrdila. Z pohledu makroekonomického jistě je to v pořádku. Problém je, co ti lidé mají dělat, protože mimo jiné bývalý guvernér České národní banky Singer řekl, že tlak na vlastnické bydlení v Česku je prostě příliš velký a že toto opatření má mimo jiné snížit tlak na vlastnické bydlení. Jinými slovy, vracíme se k tomu, o čem jsme hovořili. Mně tady chybí politika státu, výstavby sociálních bytů, nájemního bydlení, protože ty hypotéky objektivně budou hůře dostupné a alternativa nájemního bydlení tady není. O to mi jde.

Dobře. Tak zaprvé, já jsem podporoval například startovací byty pro mladá manželství. Podporuji sociální bydlení. Za velmi přísných podmínek, aby to nebyly zase jenom nové ubytovny. Ale teď řeknu něco, co rozčílí ne jenom Vás, ale zejména Vaše diváky. Milí diváci televize Barrandov, když mám málo peněz, víte, co udělám? V celé řadě zemí světa? Vezmu si druhé zaměstnání, takzvaný second job. A je poměrně vysoké procento zejména mladých lidí, kteří mají dvě zaměstnání a tímto způsobem zvyšují svoji životní úroveň. Když to řeknu tady v České republice, pane Soukupe, tak mě bude každý považovat za řekněme nemorálního nebo ještě hůř, ale takovej mladej Američan, ten to bere, a ne jenom, i Západoevropan. Ten to bere jako něco naprosto normálního.

Určitě ano, ale my jsme se minule bavili o malé nabídce, když jsme u té Ameriky, těch part-time job, ty jaksi omezené úvazky a tak dále a tak dále. O omezených možnostech práce pro starší lidi, starší v uvozovkách, nad padesát roků a tak. Jinými slovy, co hovoříte z obecného pohledu, je naprostá pravda. Nelze než souhlasit. Jde o to, jestli se dá zrealizovat, jestli naše podmínky a vládní politika zaměstnanosti, hospodářská politika to umožňuje. No, o tom tady debatujeme.


V Holandsku dělá sedmdesát procent lidí na částečný úvazek, u nás sedmnáct procent. Já si myslím, že bychom se měli inspirovat tím Holandskem. Učinit částečné úvazky flexibilnější, a tím zase zvýšit životní úroveň lidí, kteří je mají.

Pane prezidente, pojďme k poslednímu tématu, a je to samozřejmě sestavování vlády. Nemáme na něj příliš mnoho času, upřímně řečeno otázka je, jestli to téma vyžaduje příliš mnoho času. Dnes máme tedy dvě stě, já už to počítám, dvě stě třicet šest dnů, kdy vládu nemáme, ale zdá se, že tedy v pátek o půlnoci ČSSD oznámí kladný výsledek svého vnitrostranického referenda, a zdá se, že vládu mít budete. Nebo vidíte tam ještě něco, co by to mohlo zhatit? Komunisté, kteří začali tak trochu lavírovat?

Budete první, komu řeknu, že na jeho žádost mě v neděli ve čtrnáct hodin navštíví Andrej Babiš, aby mně přinesl seznam navrhovaných ministrů své vlády. A pak se rozběhne diskuze na toto téma. A dokud ten seznam nemám, tak pokládám za předčasné se k němu vyjadřovat.

Ano. No, ten seznam přinese, předpokládám, že když jaksi to referendum dopadne, ale už se dá tak očekávat, že dopadne, aspoň tedy ty zprávy, které média přenášejí z České strany sociálně demokratické, tomu nasvědčují. Takže já se na ty jména tedy ptát nebudu. Ale my jsme tady postupně diskutovali v podstatě o všech šéfech parlamentních stran. I těch samozřejmě, těch, kteří sestavují vládu. Ať to byl pan Hamáček nebo pan Babiš, ale tak trochu jsme zapomněli hodnotit Vojtěcha Filipa, šéfa komunistů. Jak byste ho hodnotil?

Já si myslím, že je to člověk, který skvěle zná parlamentní praxi, a myslím si, že i tu komunistickou stranu kormidluje do takových serióznějších vod, které jsou daleko od neostalinismu, což samozřejmě je pořád ještě pro některé starší komunisty pokušení. Takže myslím si, že pokud komunisté chtějí tolerovat Babišovu menšinovou vládu, tak mají samozřejmě nárok na určitou kompenzaci za tuto toleranci. Jak říká Milton Friedman, žádný oběd není zadarmo. A teď je otázka, zda jejich požadavky se promítnou do programového prohlášení vlády. Všiml jsem si, a považuji to za naprosto rozumné, že by si například přáli, aby v programovém prohlášení byla explicitní podpora tří chudších regionů, tedy Moravskoslezského, Ústeckého a Karlovarského. Dovedu si představit, že mohou mít věcné výhrady i vůči některým navrhovaným ministrům. A teprve ve třetí řadě, že jde o ta místa ve správních a dozorčích radách. Kdyby to byla pouze ta třetí pozice, bylo by to zatraceně málo.

Víte, já jsem Vojtěcha Filipa měl několikrát v debatách a je to velmi klidný diskutér, mimořádně vzdělaný. On má skutečně hluboké znalosti jak v té právní oblasti, je původem právník, tak zná historické souvislosti. Je mimořádně vzdělaný. To ho z mého pohledu dost odlišuje od velké části jiných diskutérů, kteří mi prošli těmi debatami. Jeho znalosti jsou hluboké a z té politické taktiky, zkušenosti by možná mohl ostatní vyučovat, tak mi to přijde.

Já s Vámi souhlasím. Například jeho právní znalosti jsou daleko hlubší než právní znalosti některých jiných právníků, kteří sedí v Poslanecké sněmovně. Nebudu jmenovat, oni se sami chytí za nos.

Myslíte si, že té koalici osobně Vojtěch Filip může tedy pomoci? Ne jen svými hlasy, ale tím, co zosobňuje, jak jedná, co zná?

Já si myslím, že každý zkušený člověk může pomoci, protože tady je i nadřazený zájem nad politickými stranami, a to je zájem České republiky. To znamená, bude-li sedět v nějakém ministerském křesle amatér, co mu pomůže, že má takzvaně zdravé názory? Zdravými názory jsou dlážděny cesty do pekla. Ale potřebujeme v té vládě mít odborníky a ne vždy je tam máme. Vzpomeňte, až tragický případ a komický případ, na Karolínu Peake, osmidenní ministryni obrany. Ale kdyby tam byla osmdesát dnů nebo dokonce osm set dnů, tak by to byla tragédie pro českou armádu.

U ní bylo především zajímavé to sebevědomí, kdy v osmi dnech vyházela půlku vedení armády a úřadu.

Ta se tam potom samozřejmě zase vrátila.

No, samozřejmě, a pak se hrozně divila, že to vyvolalo odpor předsedy vlády a všech, kteří alespoň trochu té armádě rozuměli.

No, mám tady poslední dotaz, jediný. Miroslav Poche, kandidát na ministra zahraničních věcí. Zdá se, že sociální demokracie jaksi neustupuje z jeho kandidatury. Já nemám žádné informace, než které se mohu dočíst v novinách, neustupuje. Je to v uvozovkách takový eurohujer. Vy jste měli jaksi poměrně prudké názorové spory. Nevím, jestli tedy osobně, ale přes média určitě. Trvá na něm sociální demokracie? Může na jeho osobě to ještě zhavarovat?

Pro mě, pane Soukupe, je jediný partner ministerský předseda. O tom, o personáliích jednotlivých ministrů, budu mluvit s ním a pouze s ním.

Já vím.

A budu s ním mluvit na čtyři oči a bez účasti médií.

Já vím, ale jaksi on zase nemá zcela volnost, protože koaliční partner mu tedy může dát tu podmínku, která se bude jmenovat Miroslav Poche, a pak to celé může spadnout. No, tak se na to ptám.

Znáte tetu Kateřinu? Chtěla bych si představit toho smělce, který v případě, kdy dobře proběhne referendum, a kdy, teď spekuluji, například komunisté, prohlásí, že pro ně je nepřekročitelnou podmínkou jejich tolerance nějaký konkrétní ministr, nebudu zase jmenovat, takže by kvůli tomu se ta koalice rozpadla. Už do ní bylo zainvestováno příliš mnoho.

A teď úplně poslední otázka, pane prezidente, Vy jste řekl, že Andrej Babiš…

To už je třetí poslední otázka.

Já vím, ale tak ona trochu navazuje na to, co jste mi řekl, a tak se dozeptám. Vy jste mi řekl, že Andrej Babiš Vám v neděli přinese jména těch ministrů. Já samozřejmě žádná neznám, něco se v novinách objevuje, budiž, nebudeme to komentovat. Co když se tam objeví někdo, s kterým budete mít takhle zásadní problémy jako třeba s Miroslavem Pochem?

Já si to nedovedu představit. Už jsem Vám dvakrát řekl, že není žádný osobní problém, protože já jsem v životě pana Pocheho neviděl, a že je to problém meritorní. Buď tahle vláda myslí vážně svoji antiimigrační politiku, odpor vůči migračním kvótám, ale pozor, také vůči Dublinu IV, který je před námi, anebo to nemyslí vážně, a v tom případě může mít klidně ministrem zahraničí i toho, kdo migraci podporuje. A ať se sama vláda rozhodne, jestli chce být vážně branou vládou, anebo vládou, která své sliby tak úplně vážně nebere.

Pane prezidente, ještě mě napadá spousta otázek, ale už žádnou nepoložím. Takže to bylo vše a děkuji Vám za rozhovor.

Já děkuji rovněž a ještě se před prázdninami možná uvidíme. A dokonce, prozradíme to tajemství, pane Soukupe? Když už jsme začali prozrazováním jednoho tajemství, tak možná skončíme. Naše milovaná média, pravdivá jako vždy, zejména Lidové noviny, oznámila, že letos nepojedu na Vysočinu a nepoužiji svůj nafukovací člun za dva tisíce. Takže prozradíme divákům tajemství, že jedno z natáčení televize Barrandov, ale neřekneme kdy, bude na mé chalupě na Vysočině, a já se na to velice těším.

Já se zase těším na rozhovor s Vámi, pane prezidente, u Vás doma v ikonickém křesle, z kterého jste dával rozhovory v dobách, kdy jste prezidentem nebyl, a já se tam zase, myslím po jedenácti letech, rád usadím a budu s Vámi hovořit.

Co to je jedenáct let proti věčnosti.

Děkuji Vám, pane prezidente.

Já také.


Miloš Zeman, prezident republiky, TV Barrandov, 14. června 2018

zpět na seznam zpráv