Drobečková navigace


Rozhovor prezidenta republiky pro Praha TV

17. června 2016

Já Vás tady vítám, u Vás.

Pěkný dobrý den.

Pane prezidente, Vy jste Pražskou kavárnu zavedl do toho veřejného povědomí jako označení pro určitý typ lidí, pro určitý typ zájmů, určitý typ skupiny lidí. Mohl byste definovat, koho přesně tím míníte Vy?

Já bych začal jakýmsi historickým přiřazením. Můj mluvčí Jirka Ovčáček mě upozornil na to, že takzvaná Pražská kavárna, kterou si budeme za chvíli definovat, se chová podobně, jako se chovala takzvaná elita za druhé republiky. Pokusím se to ilustrovat dvěma příklady.

 Přiklad první. V kavárně Praha, což je zajímavé, sto padesát vysokoškolských studentů v říjnu 1938 skandovalo „židi ven" a v listopadu téhož roku asi jiní studenti na Filozofické fakultě strhli, teď nevím, jestli bustu, nebo sochu, to je jedno, Tomáše Masaryka, hezké, že. Víte, studenti, to je skvělá sociální skupina, až na to, že ještě nemá ty životní zkušenosti, aby nenaletěla nejrůznější totalitní a elitářské ideologii.

 A tím se dostávám k tomu vlastnímu pojmu Pražská kavárna. Je to skupina lidí, kteří jsou zklamáni osudem. To znamená lidí, kteří někdy něco byli, zastávali nějaké funkce, pak je ten osud vyplivl, takže dá se jim říkat bývalí, nikoli budoucí. A tito lidé teskní po své dřívější slávě, pokud vůbec kdy nějakou měli, sepisují nějaké petice jednu za druhou, a ty zanikají jako jepice, a když se někdy pokusili o volební boj, tak téměř vždycky prohráli. Jsou to lidé, kteří byli uskupeni v těch politických stranách, které zanikly díky neschopnosti jejich vedoucích představitelů. Ať už to bylo Občanské hnutí, ať už to byla Občanská demokratická aliance a mnohé další. Jinými slovy jsou to frustrovaní lidé, kteří vydávají nejrůznější manifesty a jejich smůla je v tom, že tyto manifesty už nikdo, kromě spřátelených médií, nikdo nečte. Když mluvím o spřátelených médiích, tak bych dokonce řekl, protože i ona, ta média, tvoří součást Pražské kavárny, že jejich profilujícími kanály, a teď to nemyslím v tom pejorativním smyslu, jsou týdeník Respekt, Hospodářské noviny a Aktuálně.cz a společným rysem těchto tří médií je, že patří Zdeňkovi Bakalovi, největšímu podvodníkovi a zloději, podle mého názoru, po Viktoru Koženém. A poslední věta, já bych se styděl brát peníze od Zdeňka Bakaly a oni je berou, Pražská kavárna. Toto vše je Pražská kavárna.                     

My tuto dnešní Pražskou kavárnu jsme na Vaše přání, protože samozřejmě bychom Vás rádi uvítali v naší kavárně, doufám, že příští sezení už uděláme tam, tak jsme ho udělali u Vás, tedy na Hradě.

 Když jmenujete Zdeňka Bakalu, tak samozřejmě to byl ekonomický poradce, spolupracovník jednoho z Vašich předchůdců a tak trochu vlastně ideového guru a takového svorníku, toho čemu říkáme nebo říkáte Pražská kavárna. Proč myslíte, že vlastně se ten intelektuální, ta společnost, společenství, vymezuje právě takhle, řekl bych oportunisticky. Vždyť přece, a vlastně to je i náš cíl, Pražskou kavárnu rehabilitovat, protože přece nepatří jenom jim, ona patří nám, co jsme tam chodili, když jsme byli mladí, Vy také určitě za studií, a najednou tam nesmíme. My nejsme součástí Pražské kavárny, ale někdo si tady uzurpuje jakési stoprocentní právo nebo nárok na to být intelektuální elitou toho národa. A to vzniklo právě v těchto prostorách.

Naprosto souhlasím. Rehabilitovat Pražskou kavárnu znamená vrátit se z druhé republiky zpátky do první republiky a pak tam můžeme chodit oba dva a samozřejmě vstup není zakázán nikomu. Ale tehdy, za první republiky, ta Pražská kavárna byla opravdu intelektuální elitou. Dnes je to pseudoelita, a já už jsem o tom jednou mluvil, ale rád to zopakuji, mě fascinovaly tři termíny, které Pražská kavárna, na rozdíl od té prvorepublikové, často používá.

 První termín je, jsme „value leaders", my určujeme hodnoty této společnosti, ač nás nikdo nevolil. Zatímco u těch Čapků, Bassů a mnoha dalších bylo pokorné hledání pravdy a nikdy se neprohlašovali za „value leaders", tak tito lidé se domnívají, že jejich hodnoty jsou i našimi hodnotami.

 Pak je druhý termín, my jsme „opinion leaders". To znamená, my tvoříme nejenom hodnoty, ale my vedeme směrem ke světlým zítřkům veřejné mínění, což v podstatě znamená návrat k totálnímu, uniformnímu způsobu uvažování, kdo nejde s námi, jde proti nám a tak dál.

 A úplně nejhorší, Petře, úplně nejhorší je termín „opinion makers", tedy tvůrci veřejného mínění, a to nejrůznějšími průzkumy veřejného mínění, které si zaprvé mezi sebou odporují a zadruhé, jak prokázala praxe, jsou v totálním rozporu s realitou volebních výsledků. Nejrůznějšími návodnými články v co věřit a v co nevěřit, se záměrem místo zpravodajství dát komentáře, což je mimochodem i vlastnost současné veřejnoprávní České televize, že. Komentované zpravodajství, tak se ten zrůdný hybrid jmenuje. Takže toto vše jsou konstitutivní rysy Pražské kavárny, a já se proti tomu bouřím a říkám, tady je společenství aktivních, sebevědomých, přemýšlejících občanů, kteří mají to, čemu se říká „common sense", zdravý rozum. A ti mají dostávat informace, ale nemají dostávat názory několika rotujících novinářů, částečně placených z Bakalových peněz.

Částečně z našich vlastních všech peněz, z koncesionářských...

Ano, daňových poplatníků, přesně tak.

Vy jste připomněl ten čas předlistopadový odkazem na dosud bohužel stále živé nebo znovu živé úsloví, kdo nejde s námi, jde proti nám. Vidíme, jak se sepisují náhle seznamy nových nepřátel, seznamy těch, kteří to myslí špatně s naší mladou hezkou střediskovou demokracií, že. A vidíme různé „think-tanky" evropské hodnoty a podobné...

Proboha, neříkejte tomu „think-tank", Petře.

V uvozovkách.

On to není think, on to není tank, a jsou-li evropské hodnoty vedeny pornohercem, tak je to tak trošku komická scénka, ale nic víc.

Víte, ale na druhou stranu, na těch seznamech jsme spolu a mně to dělá dobře, mně to dělá velkou čest, na těch seznamech jsme.

Já ty seznamy nečtu a myslím si, že každý, kdo sestavuje takové seznamy, se opět vrací do té uniformní totality. Víte, ta víra, já jsem ten vyšší, já jsem myšlenkově nad vámi, já jsem ten „think", protože já myslím, znamená obvinění všech zbývajících, že oni nemyslí. A to je strašlivá a drzá urážka.

To je elitářství, o kterém jsme mluvili. Ale já když se vrátím k tomu listopadu, který je vlastně trošku i generátorem tohoto prvku v naší společnosti, nemohu si odpustit jednu myšlenku. Vy jste třetí prezident České republiky, samostatné České republiky, po Václavu Havlovi, po Václavu Klausovi. Vy tři, i když každý jinak, jiným způsobem, jste symboly generace listopadu. Domníváte se, že ještě vůbec ve společenském diskursu, v našem společném vědomí, něco jako generace listopadu existuje, něco jako symbol generace listopadu?

Víte, vzpomínat na minulost je sice hezké, Däniken si na tom dokonce založil svoji živnost.

Ten vzpomínal na budoucnost.

Ale už proto, že jsem bývalý prognostik, tak bych spíš myslel na budoucnost, na vize, na koncepce, a nikoli jenom nostalgické vzpomínky. Já si nemyslím, že by se totalita mohla vrátit. Největšími podpůrci totality jsou právě ti, kdo ji nejhlasitěji kritizují tím, že říkají, že kdo nemá náš názor, ten by měl být pomalu vyloučen ze společnosti. Já bych k těm seznamům lidí, které jste uváděl, přidal i seznam periodik, to znamená třeba zrovna Parlamentní listy, které obdivuji za to, že dávají prostor všem názorům odleva doprava, jsou označovány za proruské periodikum. A myslím si, že každý, kdo dělá takové seznamy, si není jist sám sebou, protože nemůže vstoupit do konkurence ať už s těmi lidmi, ať už s těmi novinami nebo médii, a generace listopadu, to už mně připadá jako nostalgický termín. Já si taky rád zavzpomínám na Letnou, na článek v Technickém magazínu a na řadu jiných věcí, ale to je za námi a to je to pověstné zadní okénko, nebo okénko dozadu v tom autě, ale tady máš čelní sklo a tady se dívej, hic Rhodus, hic salta.

Co říkáte tomu, jak se nám přepólovala společnost, jak se lidé kteří, včetně Vás, byli v určitém kontrastu s bývalým režimem, nemohl jste určitou dobu publikovat, nemohl jste působit ve své profesi jako vysokoškolský učitel a tak dále, byl jste v takové šedé zóně mimo ten režim. Mnoho takových lidí, myslím, většina takových lidí byla, nebyli všichni aktivní disidenti nebo aktivní komunisti, ale najednou vidíme, že většina těchto lidí, Vámi počínaje, se ocitá v úplně jiném gardu. Najednou jsme, mluvili jsme o seznamech, jsme označováni jako nějací přívrženci Kremlu, Putina, něčeho, Ruska dejme tomu, východu a nepřátelé té západní demokracie, kterou jsme vzývali, o které jsme si dělali iluze, kterou jsme si malovali tím více, že jsme ji málo znali. Mnoho věcí jsme nevěděli, nicméně věřili jsme tomu. Čím to je, že dneska je to vlastně úplně naruby a titíž lidé, které jsme potkávali tehdy v té Pražské kavárně, dneska potkáváme mimo tu dnešní Pražskou kavárnu.

Já bych začal těmi přáteli Putina nebo přáteli Číny. Já považuji za trochu ponižující tohle vyvracet. Vždycky s úsměvem říkám, tak dobře, tak čínským agentem je britská královna, která se s čínským prezidentem projela ve zlatém kočáře. Ale to je tak ubohé, já jsem agent České republiky, vždycky jsem byl a vždycky budu, a samozřejmě, že je velmi snadné si dělat nepřátele ve světě a je velmi obtížné si ve světě dělat přátele. To je dlouhodobá práce, a já jsem velice rád, že se to alespoň částečně, zrovna jako v případě Číny, daří.

 A proč tihle lidi označují svoje protivníky za agenty. Já jsem před chvílí řekl, ideologie Pražské kavárny je totalitní ideologie. A vzpomeňme si na komunisty. Prostě každý, kdo s nimi nesouhlasil, byl agent imperialismu, agent západu, agent Spojených států a tak dále. Vždyť to je totéž v modrém, to je stejně totalitní myšlení. Jsi můj přítel, pokud máš stejný názor jako já. Pokud ho nemáš, jsi agent nějaké cizí moci, a nikoho nenapadne, že ten člověk má prostě vlastní nezávislé myšlení a nechce být v tom, já bych neřekl stádu, ale stádečku, protože jich je strašně málo. Oni se nafukují, aby vytvořili dojem, že jsou masa, ale když si vezmu jejich politickou reprezentaci, pokud vůbec nějaká existuje, možná TOP 09, ale to je tak asi všechno, no tak je to stádečko, které nemá, naštěstí, na reálnou politiku příliš velký vliv.

Já jsem se shodou okolností dneska u státních zkoušek dozvěděl od jedné studentky, že nachází jisté styčné body mezi Donaldem Trumpem a Vámi. Tak jsem se zeptal, v čem je vidí, a ona jmenovala velmi konkrétně a velmi duchapřítomně Trumpovo vyjádření o tom, že by bylo lepší hlídat hranice Spojených států před masovou migrací Hispánců, a Vaše vyjádření o tom, že by bylo zapotřebí hlídat české hranice, hranice Schengenu, před masovou migrací. Tak se Vás zeptám, jaký je Váš názor na Donalda Trumpa a na to, co reprezentuje?

Já mám o něm velmi útržkovité informace, ale to, o čem jste mluvil, bych ještě doplnil dvěma body. On prohlásil, že je třeba zvýšit daně pro bohaté Američany, no a protože já jsem stoupenec skandinávského modelu sociálního státu, který je mimo jiné založen na progresivním zdanění fyzických osob, tak tohle mně nesporně je sympatické.

 Druhý bod, který je mi sympatický, je jeho odtažitý vztah k ekologickým alarmistům, protože i já mám určité pochybnosti, zejména o fanatismu těchto zelených stran. Nicméně znovu opakuji, vím o něm příliš málo, než abych si troufnul na nějaký základní odsudek nebo soud.

Já se na to ptám i z toho důvodu, že, bavíme-li se o obraně hranic, bavíme-li se o obraně naší státnosti, naší samotné existence, teď už jsme trošku za rámcem lehkého tónu, který bývá znakem Pražské kavárny, ale začínáme se bavit o vážných věcech, o kterých se také v Pražské kavárně má mluvit a mluvívá, a velmi vážně, a když jsou řečníci disponovaní, tak z toho vycházejí zajímavé postřehy. Jak si tu obranu představujete? Existuje například systém těch ozbrojených záloh. Co Vy o něm soudíte?

Já jsem se setkal s jejich velitelem, zatím je jich dvanáct set, má jich být asi pět tisíc. Podpořil jsem zákony, které jim dávaly lepší postavení, než měli v minulosti, ale i když jich bude pět tisíc, tak toto to samozřejmě nevyřeší. Já souhlasím s těmi hejtmany, kteří chtějí v případě obrany státních hranic povolat i dobrovolné hasiče. Proboha, proč ne? V Maďarsku se léčba vodou docela osvědčila. A když se vracím k té obraně proti migraci, Vy znáte australský model, že?

Ovšem.

Tak proč ho neaplikovat. Ano, nemáme Kambodžu, nemáme Novou Guineu, kam bychom je mohli posílat, ale myslím si, že bychom měli těm migrantům pomáhat například na řeckých ostrovech, kde by byla vytvořena záchytná střediska a Řecko by jejich udržováním splácelo svůj velký zahraniční dluh. Řada těch ostrovů je naprosto opuštěná, takže bychom neuzurpovali vlastnická práva nikoho ze současných majitelů.

No, je to dosti originální myšlenka.

Není to originální. Jako první s ní přišel jeden můj blízký spolupracovník a pak jsem se dočetl ve Financial Times, že měsíc před ním nějaký pro mě neznámý autor už tento námět ve Financial Times publikoval.

Obecně vzato, naše země ani historicky dlouho zpátky nevyniká nějakou zvláštní bojovností, když pominu ty dvě úžasné mobilizace v roce 1938, které prezident Beneš odpískal z nějakých důvodů, kterým rozuměl jenom on sám, či já nevím, tak od té doby nic podobného vlastně nenastalo, možná ještě v tom roce 1968, 1969 jakési vzepětí. Ta náměstí v roce 1989 bych do toho nepočítal. Bavíme se skutečně o bojových záležitostech. Vy se dlouhodobě, ještě jako premiér, vyznačujete tím, že se této tematice nevyhýbáte. Vy jste tehdy řekl, já si na to vzpomínám, po WTC, že s teroristy se nejedná, nevyjednává, ale bojuje. Mnozí Vás tehdy označili za různého buď imperialistu, nebo prostě bojovníka, člověka, který volá do zbraně. Mnozí filozofové Vás dehonestovali, nebo politologové a různě, že je třeba spíše vyjít vstříc tomu, té vlně, a tak dále a tak dále. Měnil byste ten názor dneska?

Určitě ne, ale já jsem už jako premiér, a i teď jako prezident, podporoval například naše zahraniční mise, a vím, že tento názor byl v menšině. Možná že je i teď. To je právě ten boj proti teroristům, a je pořád lépe, když ten boj probíhá tisíce kilometrů od našich hranic, než aby probíhal na domácí půdě.

Čili máte pocit, že jak se říkalo u Madridu za Prahu, tak že platí u Fallúdži za Prahu.

U Kábulu za Prahu a kdekoli chcete, kde je silná teroristická síť, tak tam to platí také.

Budete navštěvovat nebo navštěvujete nějaká vojenská cvičení naší armády, zdravíte ty vojáky? Mluvíte s nimi, co si o tom myslí?

Já si myslím, že jsou to lidé, kteří se do té armády přihlásili dobrovolně a kteří mají určitou odpovědnost vůči své zemi, a tahle odpovědnost se většinou stupňuje v okamžiku napětí. Ať je to ta mnichovská krize v našich dějinách, ať to byla okupace v roce 1968 a jistě bychom našli celou řadu příkladů. Nechci být prorokem špatných zpráv, obávám se, že, stejně jako v jiných zemích, i u nás může někdy dojít k teroristickému útoku. Samozřejmě si to nepřeju, ale myslím si, že pozitivní efekt takového útoku by byl, že by se ten národ semknul a více si uvědomil nebezpečí, které mu hrozí. Zřejmě to nestačilo, když se dívali v televizi na pařížské masakry, bruselské masakry, teď na Orlando a na další. Ale kéž by bůh dal a u nás žádný teroristický útok nebyl.

Víte, mluvíte o semknutí národa a já jsem slyšel z mnoha úst, a celkem věrohodných, analýzu o tom, že celková nálada ve společnosti hodně připomíná druhou polovinu osmdesátých let, deziluzi z oficiální politiky, neochotu ke spolupráci s oficiální politikou, nevíru v cokoli, v ideologii oficiální, jiné politiky, nedůvěru v budoucnost. Takové to utíkání na ty naše chaloupky a chaty v pátek v poledne s ukradeným materiálem. Tak možná dneska už ne s ukradeným materiálem, ale s ukradeným autem, co já vím. Ale víte, co myslím. Máte pocit, že tohle srovnání sedí?

Ne, naprosto ne. Víte, zaprvé, i za té první republiky, kterou jsme před chvílí zmiňovali, tak lidé byli nespokojeni s politikou. Byly aféry, které jsou naprosto srovnatelné s dnešními aférami, viz na příklad Práškova lihová aféra a mnohé a mnohé další, Stříbrný a jeho Polední list, to znamená bulvár, jako je i dnes. Ten základní kvalitativní rozdíl je, že si můžeme myslet, co chceme, můžeme říkat, co chceme, což bylo i za první republiky, ale nebylo za komunismu. Takže naprosto nesouhlasím s tímto srovnáním. Lidská nespokojenost může být někdy hnací síla, přál bych si, aby se vybíjela ve volbách, a nikoli v násilných akcích na ulicích. Když někdo maluje hákové kříže, tak je blbec, že?  A když na druhé straně si někdo myslí, že zachrání společnost tím, že obsadí zchátralou budovu, tak je upřímně řečeno také blbec.

Já mám na Vás jednu poslední záludnou otázku, která v sobě skrývá otázku jinou, kterou Vy tam objevíte. Já ji třeba nebudu muset vyslovit. Mnozí politikové dneska volají po obnovení parlamentní volby prezidenta. Proč to je, to asi každý ví, protože jim ta kalkulace na přímou volbu prostě nevyšla, neprosadili ty své panáčky. Myslíte si, že je dneska politická síla se nějakým takovým směrem ubrat? A to je skrytá otázka, co Vy a rok dva tisíce sedmnáct, osmnáct, devatenáct...

Ano. Samozřejmě ta skrytá otázka teď vyšla najevo. Pokud jde o to, zda se vrátíme k parlamentní volbě prezidenta, odpovídám ne, a moje zdůvodnění je naprosto cynické. Každá politická strana, která by prosazovala parlamentní volbu prezidenta, na to doplatí ve volbách, protože se vzepře vůli většiny obyvatelstva. Víte, těch dvě stě osmdesát jedna poslanců a senátorů můžete alespoň částečně podplatit, nemůžete podplatit osm a půl milionu oprávněných voličů, jak vždy říkám, proto, že na to není dost peněz.

 A pokud jde o tu skrytou otázku, řekl jsem mnohokrát, v březnu dva tisíce sedmnáct řeknu svoje rozhodnutí, zda budu nebo nebudu příště kandidovat.

Já Vás poprosím, aby to první místo, kde to řeknete, byla Pražská kavárna.

To záleží na tom, jestli včas přijdete.

Určitě. Děkuji za Vaši návštěvu u Vás v Pražské kavárně.

Hezký den.

Miloš Zeman, prezident republiky, Praha TV, 17. června 2016

zpět na seznam zpráv