Drobečková navigace


Rozhovor prezidenta republiky pro Press klub na Frekvenci 1

11. prosince 2016

Dobrý den, pane prezidente. 

Dobrý podvečer. 

Tak, Vy jste v týdnu promluvil v Poslanecké sněmovně. Jak jste se tam cítil po čase? 

Ale docela dobře. Tak jsem se díval na lavice TOP 09, která minule ostentativně opustila své lavice, když jsem mluvil o zákonu o obecném referendu, tentokrát to tam vydrželi, a dokonce mně říkali, že pan Kalousek dokonce i tleskal. Tak si říkám, že ta TOP se vyvíjí pozitivně, a možná, že místo 3 % před volbami bude mít po volbách dokonce 4 %. 

Dobře. Tak pojďme se podívat na to, co jste říkal v Poslanecké sněmovně, a pojďme začít těmi sociálními dávkami, protože na to tam bylo poukázáno, že ten současný systém je chybný, zatěžuje rozpočet, ale nebylo tam řečeno, jak to udělat. Nebylo tam k tomu A řečeno to B. Tak já Vás poprosím, ten Váš nápad, jak to řešit? 

Zaprvé bylo, zadruhé nešlo jenom o sociální dávky, ale také o ještě větší objem prostředků, který zbytečně vynakládáme na dotace solárním baronům, tedy dotace obnovitelným zdrojům. 

Ale teď vezmeme ty dávky. 

Dobře, vezmeme to B, takže je již schválený zákon, který jsem s radostí podepsal a který říká, že ten, kdo odmítne nabízenou práci a alespoň nepřijme buď veřejně prospěšné práce, nebo takzvanou veřejnou službu v rozsahu 20 hodin, tak že dostane pouze takzvané existenční minimum, a to je 2 200 korun měsíčně. Já to považuji za velmi užitečný zákon, protože jediný způsob, jak přinutit lidi, kteří odmítají nabízenou práci, je sebrat jim ty sociální dávky. 

A ten způsob, jak budeme rozlišovat, kdo pracovat nechce a kdo opravdu nemůže sehnat práci? Tak ten, to provedeme jak, pane prezidente? 

Pane bože, mně říkala generální ředitelka Úřadu práce, že mají velmi přesnou evidenci lidí, kteří odmítli nabízenou práci. Tak když někdo nemůže sehnat práci, jak Vy říkáte, tak je pravděpodobné, že když mu někdo práci nabídne, tak že tu práci vezme. Není-liž pravda? No, a když ji odmítne, tak to znamená, že se vysmívá lidem, kteří poctivě pracují, a sám, byť tedy někdy i dlouhodobě, protože jsou rodiny, kde když dlouhodobě nepracují rodiče, tak motivaci k práci nemají ani děti, tak že v těchto rodinách se žije ze sociálních dávek, a já si myslím, a to jsem také říkal v té Sněmovně, že jsou sociální dávky, Xavere, které lidem škodí. Protože je odnaučují pracovat. 

Pracovat, ano. To tam zaznělo. Pane prezidente, do dnešního Press klubu přišel rekordní počet posluchačských dotazů, tak já hned tady vybírám jeden, protože je k tomuto tématu. Podepsaná je babka. "Ve Sněmovně jste vyseknul poklonu Andreji Babišovi. Znamená to, že se ukázalo," myslí asi ve Vašich očích, "že se stát dá řídit jako firma?" 

Jako rodinná firma. A rodinná firma, to je něco jako třeba řada podniků, z nichž některým jsem dokonce dal státní vyznamenání, to jsou podniky, jako je podnik pana Piškanina, které začaly z nuly, a teď mají 5 000 zaměstnanců, proč ne. Kdyby řekl jenom chladně firma, tak bych s ním nesouhlasil. Když řekne rodinná firma, tak už je mně to sympatičtější. 

Nicméně měl jsem pocit, dnes v České televizi, že pan premiér byl lehce dotčen tím Vaším vystoupením ve Sněmovně, pane prezidente, protože jste údajně, teď to tak jako volně interpretuji, pochválil pana Babiše, dokonce tam byla řeč, myslím, že v nadsázce, ale o Nobelově ceně, zatímco ten dobrý výsledek hospodářský je údajně práce celé vlády. Souhlasíte s tím částečně? 

Určitě ne. Podívejte se, já velmi rád pochválím pana premiéra, až bude za co. Ale já chválím každého ministra za konkrétní výsledky jeho práce. Pan premiér má například pravdu, že bych měl pochválit také ty, kdo se zasloužili o čerpání evropských fondů, což je ministryně Karla Šlechtová, a já slibuji, veřejně slibuji, že ji při nejbližší příležitosti pochválím. 

To můžete hned. 

Tak já ji chválím. Karlo, já Tě velice, velice chválím. 

Nicméně, na druhé straně, ministra financí chválíte za to, jak se plní přebytek státního rozpočtu, a to je měřitelný údaj, a pokud jste ten projev poslouchal, tak jsem ho současně zkritizoval za to, že ten přebytek je zčásti způsoben i tím, že se nečerpají investice. Toho si zřejmě pan premiér Sobotka nepovšiml. 

Tak, krásné téma je protikuřácký zákon, pane prezidente, který nám prošel. Vy jste už před časem uvedl, že ho podepíšete. Nicméně na úvod si pojďme říci, přestanete kouřit, když to projde? Definitivně? 

Samozřejmě, že ne. Nebudu kouřit tam, kde mně to zakážou, ale já Vám řeknu, že například v autě, i když můj řidič je sám kuřák, nekouříme, a to jsou třeba i dvouhodinové přejezdy. Tak proč bych, proboha, nedokázal vydržet nekouřit tam, kde mně to zakážou, kde to patrně déle než dvě hodiny trvat nebude. 

A takové to hodně omílané téma okolo toho, že se nezakázalo kouřit v autě v okamžiku, kdy tam jede dítě? Pane prezidente, to považujete za paradox svým způsobem? 

Tak, se mnou sice dítě nejezdí už dlouhá léta, ale na druhé straně já bych považoval za docela rozumné zakázat kouřit tam, kde je s vámi v těsném prostoru dítě. Zatímco protikuřácký zákon je podle mého názoru naprostý nesmysl, a já ho nebudu vetovat jenom proto, že jsem sám kuřák, a byl bych tedy v konfliktu zájmů, neboť tam stačí mít dvě oddělené prostory, ať si každý jde tam, kam chce, tak v tom uzavřeném malém prostoru osobního auta to dítě tím kouřem nesporně trpí, a proto by se to tam mělo zakázat. 

Když si zavzpomínáte, pane prezidente, když jste vozil třeba Vaše děti jako, nebo dcerku, řekněme, jako malé dítě, kouřil jste v autě? 

Samozřejmě, že ne. 

Ne? 

Ne. 

Ruku na srdce? 

Ruku na srdce. Ale mimochodem, já nekouřím ani teď, třebaže svoji dceru už dávno v autě nevozím. 

No já vím, ale kdysi jste ji určitě vozil. 

A ten zvyk, že se nebude kouřit, ten je víc než patnáct let. Já teď přemýšlím, na začátku, to jsem byl předseda sociální demokracie, a to jsem v autě kouřil. Když jsem byl premiér, tak to už jsem v autě nekouřil. Takže moje dcera rozhodně netrpěla tím, že by se v autě kouřilo. 

To můj tatínek kouřil, když nás vozil jako děti, a taky žijeme. Nic se nestalo zas na druhou stranu. 

A tak, co Vy víte, jestli se to na Vás nějakým způsobem nepodepsalo? A pocítíte to, až budete stárnout. 

Naznačujete něco, pane prezidente? 

Jistě budete říkat, kdyby můj tatínek na mě tenkrát nekouřil, nebyl by Alzheimer, nebyl by Parkinson, co víte, Xavere, co se ještě všechno ve Vašem pozdním věku může stát? 

Ano, v mém pozdním věku, pane prezidente, děkuji. A teď ještě mi řekněte, přijde Vám to spravedlivé, teď ta poslední verze toho zákona, vůči třeba těm provozovatelům restaurací, kteří před pár měsíci udělali jakési prostory oddělené stavebně pro kuřáky, nekuřáky, nainvestovali do toho spousty peněz, a teď se ten zákon zase mění? Je to spravedlivé, nebo nespravedlivé? 

Ale já jsem Vám před jednou minutou přesně na tuto otázku odpověděl. Já jsem pro oddělené prostory, ať si každý vybere, kam půjde. Já si myslím, že nejhorší je fanatismus. A je to fanatismus typu Eulalie Čubíkové.

Ano, Zvonokosy. 

Četl jste, Zvonokosy, no výborně. Takže fanatismus tohoto druhu, ať je jakýkoliv, fanatismus veganů, vegetariánů, nekuřáků, abstinentů, to jsou všechno druhy fanatismu, kde menšina společnosti se snaží vnutit svoji vůli většině. No, a pokud je ta většina submisivní, což v našem případě je, tak nějakou dobu tady bude prohibice, jako v Americe bylo zakázáno pít whisky, a stalo se jenom to, že whisky zdražila, pašovala se a snížila se její kvalita. 

Přesto tedy říkáte, že zákon podepíšete. 

Právě proto, abych nebyl v konfliktu zájmů. 

Rozumím. No, pravda, že někteří hospodští dostávají jednu ránu za druhou, protože slyšíme, jak krachují některé malé hospůdky, teď se tam ještě přestane kouřit, kromě EET, takže tam přestanou chodit další zákazníci. Nemáte obavu jako člověk, který rád si posedí v hospodě u cigarety, u vínečka, u piva, že ty klasické hezké hospody zaniknou? 

Víte, socializace lidí v české společnosti je možná prakticky jedině pomocí hospod. Nebo, chcete-li, restaurací. Ale ono je to v podstatě totéž. To znamená, že všichni, kdo vytvářejí takováto umělá omezení, brání socializaci, jinými slovy nahrávají odcizení, nahrávají tomu, aby se lidé uzavřeli do svého mikrokosmu, a to samozřejmě není dobře. 

Zakročíte? Jste prezident. 

Zakročit mohu v případě EET, ale tam už jsem řekl několikrát, že ty hospody, které zavírají, možná, čest výjimkám, zavírají proto, protože mají černé tržby, a jejich majitelé se obávají, že se jim po zavedení EET na to přijde. Ale teď jsem v Ústeckém kraji seděl v Podbořanech, v hospodě naproti nádraží, která patří obci, a ta hospoda je výdělečná, Xavere, tak pane bože, když si starostové pláčí a nadávají, proč tu hospodu nevezmou do své vlastní režie, a kdyby byli schopni, tak jim ještě bude vydělávat. 

Tak, je tady k tomu hned několik SMSkových dotazů. Tak třeba Aneta z Kolínska píše: "Pane Zemane, jsem celoživotní nekuřačkou, ale s každou podobnou regulací, jako je například protikuřácký zákon, hluboce nesouhlasím. Jste při mně?" 

Naprosto souhlasím. Regulace tohoto typu, to znamená mluvit lidem do života, tady byly za totalitního režimu. To jsme museli mít všichni jeden a tentýž názor, a ten, kdo vybočil z řady, na to doplatil. Znáte jednu krásnou aneknotu Rádia Jerevan, může mladý soudruh na stranické schůzi kritizovat politiku strany? Odpověď Rádia Jerevan: Ano, může. Ale škoda mladého soudruha.

Dobře. Ještě jedna SMSka k tomu. Píše Honza. "Co soudíte o udávání v souvislosti s EET?" 

Ale no tak, každý, kdo oznamuje, že byl porušen zákon, na to má svaté právo. A já bych to udáváním nenazýval, protože on v podstatě upozorňuje na to, že někdo krade. A co by na tom bylo špatného? Já Vám řeknu jiný případ, který mě daleko více rozčílil, a to je, a tady je souvislost s onou regulací, pokus zavádět cenzuru na internetu. To je takové svinstvo, Xavere. To je právě návrat do té totality. Já budu posuzovat, které názory jsou správné, které názory jsou nesprávné, přitom ve většině případů posuzovatelem bude totální blb, a ten bude rozhodovat, na co se mám dívat a co se z internetu vymaže. Tohle je daleko horší případ regulace než to, že někdo řekne, nedostal jsem účtenku, ten hospodskej zřejmě krade. 

Pane prezidente, tak se nám blíží Vánoce, už to bude za pár týdnů, a poprvé zažijeme to, že budou podle zákona zavřeny ty velké supermarkety. Co soudíte o tomto způsobu regulace? Je na tom aspoň něco spravedlivého? 

Hodně jsem o tom přemýšlel a váhal jsem, protože byly tady argumenty pro a proti. Argument pro, to byl především argument odborů, zněl, že pracovníci supermarketů si chtějí odpočinout. Argument proti, a to byl argument zaměstnavatelů, ale oni dostanou o svátcích přidáno a oni si chtějí vydělat. A ať si tedy sami rozhodnou, zda si chtějí odpočinout, anebo přivydělat. A víte, proč jsem se rozhodl tenhle zákon podepsat? 

Zajímá mě to. 

Protože nemám rád supermarkety. A víte, proč je nemám rád? 

A to je slabý argument, pane prezidente. 

To je zatraceně silný argument. Proč je nemám rád? Protože jejich zisková marže je přibližně 60 %. Jak říkával Jiří Paroubek, kdo z vás to má? 60 %. Ještě před 20 lety byla 17 %, teď je 60 % na jednom rohlíku například. Tak ať supermarkety dostanou přes ústa, když mají tak odporně vysokou ziskovou marži. 

To myslíte vážně, že toto byl ten důvod, proč jste to podepsal? 

Já jsem vždy pro to mluvit upřímně, nikoli tedy grossovsky upřímně, ale upřímně. To znamená, byl jsem na vahách. 

Protože to zní jako pomsta.

Rozumíte, když je to 49:51 procentu, tak už stačí opravdu jeden jediný důvod, jeden jediný malý kamínek na misku vah, abyste se rozhodl tím či oním směrem. Nebyl to samozřejmě základní důvod, to máte pravdu. 

Takže poslední kapka takzvaně. 

Přesně tak, poslední kapka. 

Dobře. A na druhou stranu ty profese, kterých je tady spousta, třeba takový moderátor v rádiu musí jít také o svátcích do práce, anebo v neděli odpoledne jet do Lán, že?

Tak, kdybyste to nechtěl, tak Vám možná seberou prémie, ale jinak by se Vám nic nestalo. 

No, a já jsem si tu profesi vybral dobrovolně, stejně jako bych si vybral toho pokladního v supermarketu, a neohlížel bych se na to, kolik je marže na rohlíku, víte? Proto se ptám. 

Dobře. Ale já si myslím, že supermarketům je zapotřebí dát na vědomí, že nejsou na trhu samy, a nezapomeňte, že tento zákon de facto zvýhodňuje malé obchody s prodejní plochou do 200 metrů čtverečních. Small is beautiful, Xavere. 

Ano. 

Pomáhejme i malým obchodníkům, kteří by jinak zanikli. A když mluvíme o těch vesnických a periferních obchůdcích, tak jim podejme pomocnou ruku. 

Pane prezidente, jestli můžete, popište nám okolnosti telefonátu s Donaltem Trumpem. Jak to probíhá? Vy na sebe máte mobil, mluvíte přes tlumočníka. Jak to vypadalo? Zajímají mě ty okolnosti. 

Typický český novinář. 

Ano, drbna, řekněte to. 

Řekne, ne, ne, ne, o to nejde, že jste drbna, ale jde o to, že máte nepravdivé informace. Takže nepravdivá informace číslo jedna, nemáme mobil. Nepravdivá informace číslo dvě, nemluvíme přes tlumočníka. Pravdivá informace číslo jedna, máme pevnou linku. Pravdivá informace číslo dvě, mluvíme jazykem, o němž Mark Twain kdysi prohlásil, že ve Spojených státech se mluví řečí, která vzdáleně připomíná angličtinu, zatímco já mluvím broken but understandable English. Ale ne, zcela vážně, tohle se mi totiž stalo, když jakýsi idiot rozšířil po internetu zvěst, že můj blahopřejný dopis Donaldu Trumpovi obsahuje chyby v angličtině, přitom tento blahopřejný dopis prošel jazykovou korekturou rodilé Američanky, a pochopitelně byl napsán americkou angličtinou. Takže to je desinformace číslo tři. Ale vracím se k té otázce. Byl to velmi přátelský rozhovor, velmi mě potěšil, probíhal přes pevnou linku a probíhal v tom, co oba dva považujeme za angličtinu. 

Rozumím. No, a zkusím to ještě jinak. Kdybyste se rozhodl třeba zítra nebo kdykoli zavolat panu Trumpovi, tak Vy víte, komu zavolat, oni Vás přepojí, nebo jak toto chodí? To se předjedná pár dní dopředu? 

V tomto případě volal pan prezident Trump sám, ale samozřejmě po dohodě, protože vždycky se dohaduje, kdo kdy kde bude, a to je naprosto pochopitelné. Kdybych tedy chtěl zavolat panu Trumpovi, tak patrně požádám šéfa zahraničního odboru Hynka Kmoníčka, aby zjistil, ještě ne v Bílém domě, to bude až po inauguraci, ale, řekněme, v Trump tower, nebo někde jinde, kdy se pan budoucí prezident bude kde nacházet, a aby mě spojili. Elementary, dear Watson. 

Jasně, pane prezidente, zazněl tam nějaký bonmot směrem k panu Trumpovi? Řekl jste nějaký svůj oblíbený? Vzpomenete si ještě? 

Já jemu, nebo on mně? 


No Vy jemu, Vy jste mistr bonmotů, copak Trump? 

Ale já si myslím, že on prokázal ve volební kampani mimo jiné i schopnost pro bonmoty. No, já si vzpomínám, že jsem mu říkal, že jeho most favorite ex-wife, což říká on o paní Ivaně Trumpové, má ráda jitrnice a tlačenku, a říkal jsem, že k upevnění česko-amerického přátelství může přispět i česká kuchyně. 

No, a hned je tady dotaz od posluchače podepsaného Ostravák: "Pane prezidente, mluvil jste s panem Trumpem také o tom, že by jeho bývalá manželka byla velvyslankyní v ČR?" Takový je tady dotaz posluchačský. 

Přesně jsem Vám na to odpověděl. 

No, tak odpovězte ještě posluchači, ano, ne? 

Samozřejmě, že ano. 

Tak, pane prezidente, jedna zásadní věc. Uměl byste Vy jako zkušený chlap spolupracovat s někým, o kom víte, že se k Vám nechová fér? 

Pane bože, já jsem 25 let v politice. A z těch politiků, s nimiž jsem musel spolupracovat, se ke mně, a to jsem ještě optimista, minimálně 50 % nechovalo fér. Ale přesto jsem s nimi musel spolupracovat. To je totéž, jako když hrajete, dejme tomu, fotbal. Protistrana fauluje, a co máte dělat? Máte odejít ze hřiště? Zfackovat rozhodčího? Nebo něco takového? Hrajete dál, ale samozřejmě pak řeknete, ti a ti tak a tak faulovali. 

No, já se ptám proto, že pan Sobotka tedy uvedl před pár hodinami, že pan Babiš je nefér chlap. Tak mě zajímá Váš názor. Zaprvé, jestli je to uvnitř koalice možné, nebo jestli je to politický kolorit? Jestli to patří k tomu vyjadřování? Já si to totiž neumím představit, že bych například u nás na Frekvenci 1 s někým pracoval a myslel si o mém panu řediteli, že je to nefér chlap. Ale každý jsme jiný. Připouštím. 

Pan ředitel Vám jistě naslouchá. Ale mimochodem, tak já jsem si všiml, že pan Babiš zase veřejně prohlásil o panu Sobotkovi, že je to nefér chlap, byť možná trochu jinou dikcí, ale obsah byl v zásadě stejný, takže to zaprvé, zadruhé, že si to říkají koaliční partneři, Xavere, já jsem Vám přece citoval tu známou anekdotu stupňování slova nepřítel. První nepřítel, druhý úhlavní nepřítel, třetí koaliční partner. 

Ano. 

Kdo jiný by měl být větší nepřítel než koaliční partner? Ale já to obohatím, nedávno mně jeden sociální demokrat říkal, Miloši, je i čtvrtý stupeň. Parteigenosse, neboli člen mé vlastní strany. Ten je ještě větší nepřítel než koaliční partner. 

No, a tak s tím možná souvisí další téma, pane prezidente. Mluví se o tom, že by se mohl Jiří Paroubek vrátit do sociální demokracie, do vysoké politiky. A přitom my tedy víme, že stanovy sociální demokracie to tak úplně jednoduché nevidí. Tam se o tom musí jakýmsi procesem rozhodovat. Vidíte to jako reálné, zaprvé, aby se Jiří Paroubek vrátil do vysoké politiky, zadruhé do sociální demokracie, a zatřetí, aby mohl být například lídrem nějaké kandidátky? Za soc-dem? 

Tak, samozřejmě záleží na těch, kdo budou tuto kandidátku sestavovat. Já se nechci vměšovat do vnitřních osudů sociální demokracie, takže Vám řeknu jenom svůj osobní názor. Jiří Paroubek prošel podle mého mínění dvěma fázemi. V té první po Špidlovi a Grossovi dokázal zdvihnout sociální demokracii ze dna. V té druhé zpapalášštěl a naopak ji začal posílat ke dnu. A jako ilustraci, jenom ilustraci toho zpapalášštění, uvedu ten jeho slavný výrok o oblečení, kdo z Vás to má, protože říkat tohle voličům sociální demokracie není, jemně řečeno, příliš prozřetelné. Čili važme si toho, co Jiří Paroubek vykonal v první fázi svého působení v sociální demokracii, nevažme si toho, co se mu podařilo ve fázi druhé. A ponechme na členech sociální demokracie, ať se o něm samém rozhodnou. 

Jednoduše, má šanci? 

A tak, pokud jde o to, že by byl lídr nějaké kandidátky, tak tam si myslím, že šanci má. A to zejména tam, kde sociální demokracie dramaticky prohrává. Vím, a zaznamenal jsem ve svém monitoru médií, že se uvažuje například o Libereckém kraji.

Takže říkáte, šanci má, dobře. Teď se budu ptát ne na fakta, pane prezidente, ale na pocit, s jakým jste jmenoval nové dva ministry? Bylo Vám to jedno? Rutina? Byl v tom kus nespravedlnosti? 

U Sváti Němečka mně to bylo líto. U Jiřího Dienstbiera jsem si říkal, pozdě, ale přece. Ale mělo to být o tři roky dřív. 

Ale já jsem se ptal tedy na to jmenování těch nových.

Ale samozřejmě. Jenomže jmenování nových je pocitově přímo spojeno s pocitem u těch odcházejících. To znamená, nemám nic ani proti Ludvíkovi, ani proti panu Chvojkovi. U pana Chvojky si myslím, a on sám říká, nechci být Jiřím Dienstbierem číslo dvě, a já jsem tomu rád, protože to by dopadlo stejně špatně. A u Ludvíka, tak tam vím, že je to dlouholetý úspěšný ředitel motolské nemocnice, takže to, čeho se nejvíc bojím, je, že nějaký rezort bude v rukou amatéra, jenom proto, že má stranickou funkci. To u Ludvíka nehrozí. 

A tak tady k tomu je posluchačský dotaz od Milana z Prostějova. "Odvolání ministrů Dienstbiera a Němečka bylo divným gestem po katastrofálním výsledku voleb z pohledu ČSSD. Jak jste mohl něco tak zbabělého podpořit?" Ptá se tady posluchač z Prostějova. Tak mu odpovězte. 

Tak já bych neřekl zbabělého. Já bych řekl hloupého. A hloupého proto, protože normální politik mění své ministry v polovině období vlády, a nikoli jedenáct měsíců před volbami. Ale řekl bych, a teď už se trochu opakuji, že odvolat pana ministra Dienstbiera nebylo zbabělé. Bylo to opožděné. 

Teď jenom nevím, jestli jsem se nepřeslechl, pane prezidente. Vy jste to pojmenoval, že to bylo hloupé rozhodnutí pana premiéra. Je to tak?

Já si myslím, že bez ohledu na konkrétní osoby platí politologické pravidlo, já jsem ho citoval, k té známé anekdotě o třech obálkách, kterou pan premiér zná, a kterou mi sám citoval, to znamená, ministry měníme zásadně v polovině období. Měníme-li je jedenáct měsíců před volbami, není to, jemně řečeno, příliš inteligentní rozhodnutí. 

Další téma otevřu přímo posluchačským dotazem od posluchačky Jiřky, Jiřiny z Mělníka. "Pane Zemane, proč jste se nezastal pana Forejta ve smyslu, že to, co je v soukromí, je nedotknutelné? Mám Vám to za zlé." 

Já sice chápu, že nečtete například můj rozhovor pro Mladou frontu, kde jsem se pana Forejta zastal. 

To říkáte komu? Mně nebo posluchačce? 

Té posluchačce. 

Jo, tak to potom ano. 

Cituji její otázku a odpovídám na její, nikoli na Vaši, otázku. Takže já jsem se pana Forejta jednak zastal, jednak jsem prohlásil, že soukromí je nedotknutelné. Samozřejmě chápu, že ne každý si ten rozhovor přečetl, a právě proto na něj upozorňuji. 

A teď už se ptám já, mluvili jste o tom, co Vám řekl mezi čtyřma očima pan Forejt na toto téma? 

Ale, víte, to je právě něco, co jsem si pro změnu přečetl v Blesku, kde se tvrdilo, že pan Forejt se mnou jednal. Nejednal. Zaprvé, je nemocný a je v Praze, a zadruhé, já jsem byl v té době v Lánech. Takže já jsem s ním před tím nemluvil, takže mně neměl co říci. Poslední naše setkání, tam mně jenom říkal, že mu zřejmě praskl žaludeční vřed, a že půjde do nemocnice. Tak jsem ho politoval. A teprve následně jsem se dozvěděl, o co šlo, že podal rezignaci. Bylo mi to líto, a veřejně jsem řekl, za A, že si vážím jeho obrovské práce, zadruhé, že považuji za špinavost jakékoli natáčení těchto videí, a zatřetí, že se pokusím v rámci svých kompetencí, aby se splnil jeho sen, a stal se velvyslancem ve Vatikánu. To je vše. A mohu to opakovat klidně ještě desetkrát. 

V tomto vážném tématu není prostor pro mírnou nadsázku asi, že, pane prezidente? 

Čemu říkáte mírná nadsázka? 

No, jestli jste nedostal třeba k panu Forejtovi pozvání na vánoční večírek? 

A my děláme nějaké vánoční večírky? 

Ne, pan Forejt možná doma. 

Teď Vám nerozumím, ještě jednou. 

Jestli nebude dělat nějaký večírek třeba doma, že by Vás pozval. No, já vím, je to takový ... 

Ach tak. No, dobrá, no, tak Vy jste starý sprosťák, Xavere. Zaprvé, Vy vůbec nevíte, jestli šlo opravdu o nějaký divoký večírek, nebo o fabulaci. Ale koneckonců každý z nás se může stát předmětem nejrůznější mediální i videomanipulace. A já jsem jasně říkal, pokud vůbec video tohoto typu z nějakého večírku existuje, tak jsem ho zaprvé neviděl, a zadruhé ho nechci vidět. 

Já vím, že to nebyla moc dobrá otázka. Pane prezidente, jakýsi vývoj sledujeme v posledních dnech v kauze děti Michalákovy. Vstupuje do hry dědeček. Poprosím jenom o Váš stručný komentář. Už nás tlačí čas. 

Tak, já jsem vždy podporoval, aby děti českých rodičů nebyly cizím institutem, v daném případě Barnevernetem, těmto dětem odjímány. A zastával jsem názor, že stát se má svých občanů zastat. Tento názor trvá. 

Vánoční dárky má prezident České republiky pořízeny, nakoupeny? Je to tak? 

Pořízeny, nakoupeny. No, a teď už se jenom těším na chvíli pod stromečkem, kde uvidím kyselé úsměvy svých blízkých, a větu, tak tohle to jsem si ze srdce přál. 

No, a můžeme naznačit, jakým směrem se budou obdarovávat u Zemanů? 

Hodnotnou literaturou. 

Aha. A autorem té literatury? 

Řekl jsem, že je hodnotná, sakra. 

Ano, tak to jste Vy. Ano? 

Kdo jiný může být tady autorem hodnotné literatury, než já sám? 

No, tak jsou tady dva takoví, pane prezidente. 

Ano, Vy a já. 

Já myslím, že to bylo takové pěkné slovo na závěr. Mějte se, pane prezidente, moc pěkně. My se už teď těšíme na další Prezidentský Press klub, doufám, že Vy také. Přejeme Vám hezké svátky za Frekvenci 1, všechno nejlepší do nového roku, protože se neuvidíme, a pro dnešek už přichází čas loučení. 

Já Vám přeji hodně štěstí, klidu, pohody, a nerozčilujte se, protože rozčilování zkracuje průměrný věk. A průměrný věk českého muže je dnes 75 let. Mně je 73, a jak jste si z průběhu dnešního rozhovoru povšimnul, ani jednou jsem se nerozčílil. 

Mějte se moc hezky a na shledanou. 

Na shledanou. 

 

Miloš Zeman, prezident republiky, Frekvence 1, 11. prosince 2016

zpět na seznam zpráv