Drobečková navigace


Vystoupení prezidenta republiky v debatě na TV Barrandov

22. ledna 2018

Která tři slova slyšíte nejčastěji, když se mluví o Češích? Určitě je to pivo, Švejk a Jágr. Pár vzdělanějších lidí k této trojici ještě možná přidá jméno jednoho z nejslavnějších českých autorů, kterým byl ovšem spíše Němec, Franz Kafka. A tím jsme ve výčtu u konce. Když pak přijde řeč na vlastnosti Čechů, zhusta se objevují slova jako vtipní, chytří, šikovní, vynalézaví. A vůbec nikoho v tu chvíli ani nenapadne, že samochvála smrdí. Já si samozřejmě myslím, že všechny ty krásné kladné charakteristiky platí, ale také vím, že to není celá pravda, aby byl obrázek o nás úplný, je potřeba k těm pozitivním věcem přidat také pár negativních.

Dobrý večer, vítám Vás v Duelu Jaromíra Soukupa, který dnes mimořádně vysíláme v pondělí. Dobrý večer, jak vám, divákům u televizorů, tak i všem, kteří jste dnes přišli do našeho studia na Barrandově. Vítám Vás u prezidentského duelu Jaromíra Soukupa.

A co bych já sám přihodil do množiny záporných vlastností Čechů? Určitě bych neřekl, na rozdíl od některých politiků, že Češi kradou, tedy rozhodně ne víc, než jiné národy, i když tuším, že při sledování pořadu Kauzy Jaromíra Soukupa byste snadno mohli nabýt i jiného dojmu. Já si myslím, že na jednu z našich nejhorších vlastností se často zapomíná. Je to asi tím, že si ji vůbec nechceme přiznat. Je jí naše představa, že se objeví spasitel. Někdo, naše čekání, že přijde někdo, a vytáhne nás z bryndy. Raději jsme spoléhali na blanické rytíře. V roce 1938 jsme čekali, že se o nás postarají spojenci, a o deset let později nás zase měl zachránit Sovětský svaz. Přes všechny zkušenosti nás ještě neomrzela ta představa, že přijde někdo zvenčí, a všechno jako by mávnutím kouzelného proutku, změní.

A všimněte si, že přesně tohle je vidět vždy, když probíhají v naší republice volby. Pokaždé hledáme někoho nového, čistého. On se objeví a všechno bude jinak. Zkrátka bude líp. Jeden by řekl, že se Češi už po těch desetiletích poučí a zjistí, že nikdy se věci nemění jen tak, že na začátku a na konci všeho musí být především lidská snaha, píle a práce. Toto naše hledání ideálu a spasitele je pro lidi ze zahraničí velmi zábavné. Svědčí totiž o tom, jak naivní jsme. Všimněte si třeba té dětinské představy, že nejlepším politikem bude vždy ten, který doposud politiku nedělal. Ale je to opravdu tak? Jen si vzpomeňte, že i prezident Václav Havel, kterého si nesmírně vážím, samozřejmě, jako většina z nás, udělal v době, kdy se politiku učil, řadu věcí, které by zkušený politik neudělal. A kolik chyb mu kolegové státníci odpouštěli jen proto, že si ho přirozeně vážili, respektovali ho a vzhlíželi k němu jako k jedné z ikon, která porazila socialismus.

Poslední dobou hodně lidí stejně naivně a tak nějak automaticky říká, že by prezident měl spojovat společnost. Tahle věta je nyní v éteru všudypřítomná. Přijde mi, že si ji jedním uchem pustíme do hlavy, projde nám skrz a vyjde nám druhým uchem zase ven. Nezanechá zvláštní škody. Ale časem tam uvízne. Sám jsem se přistihl u toho, že jsem si začal brát tuto věc jako danou pravdu, nějaké dogma, o kterém se vlastně nediskutuje. Prezident má spojovat společnost. A víte co? Já ani vlastně nevím. Přijde mi, že jakmile začne být společnost příliš jednotná, je to signál něčeho špatného. Myslím si, že společnost, která není nějakým způsobem, v uvozovkách, rozdělená, je jako stojatá voda v rybníce. Sice je to ze začátku bezpečné, ale postupně ubývá života. Nevím, jestli se mi tahle paralela povedla. Já nikdy nebyl zrovna nějaký dobrý poeta. Nicméně, představte si to takhle. Občanská společnost je něco jako voda, když plyne, člověk má chuť se do ní pustit, ale vlezli byste do stojaté vody plné žabince? Já třeba ne. Myslím, že nějaký spor by ve společnosti vždycky měl být, protože jakmile není, nevzniká nic nového.

Samozřejmě neshody ve společnosti se nesmějí změnit v nepřeklenutelnou propast. A prezident by samozřejmě měl bránit tomu, aby k tomuhle extrému došlo. Jenže, prosím pěkně, vzpomeňte si, jaké to bylo, když prezident naposledy spojoval společnost. A to tak, že na něj celá společnost měla stejný názor. Naposledy byl to Gustáv Husák, prezident zapomnění. A tak tedy, to fakt nechci.

Panu prezidentu Miloši Zemanovi se často vyčítá, že společnost rozděluje, já nevím, jestli to lze říci takto jednoznačně. Už skoro rok se s ním potkávám týden co týden. Můj dojem je, a nekladu si vůbec nárok na objektivitu, poznamenávám, nejsem veřejnoprávní novinář, že Miloš Zeman má jednoduše silné názory a ty vyostřuje.

A navíc, spory ve společnosti tu byly i v minulosti. My máme sice takový zvyk si idealizovat všechno, co už pominulo, ale i z toho důvodu vnímáme časy Tomáše Garrigue Masaryka jako zlaté období, ale ono to tak jednostranné nebylo. Byla to doba plná sporů, a vážných, a Masaryk v nich rozhodně nehrál roli někoho, kdo spojuje. Naopak, Masaryk spoustu lidí velice štval a bylo dost novinářů, kteří skoro každý den psali, že má z veřejného života odejít, a tak dále. Jen si vzpomeňte na hilsneriádu. Vzpomene si dnes někdo na to, že ho po příjezdu do Prahy musela chránit před útočníky policie? Že na něj házeli kamení a studenti jej vypískali?

Miloš Zeman je prezidentem, který společnost možná polarizuje. To, že s ním třeba nesouhlasíte vy, neznamená, že s ním v tu chvíli nesouhlasí někdo jiný. A když nic jiného, polarizovat znamená dělit mezi dvěma póly, a jen mezi dvěma póly, kladným a záporným, může vzniknout náboj, jiskra.

Do dnešního prezidentského duelu jsme pozvali jednoho prezidenta a jednoho kandidáta. Nechci se k tomu moc vracet, protože jsem byl osobně velmi zklamán jednáním Jiřího Drahoše, který odmítl účast v této debatě. Považuji to za neuctivé, ne vůči mně, ale vůči vám, divákům u televizních obrazovek a samozřejmě i vůči vám všem, kteří jste dnes přišli do našeho studia na Barrandově. Ale takové je jeho rozhodnutí, a já je respektuji.

Pojďme tedy spolu dál do dnešního Duelu Jaromíra Soukupa, jehož hostem je prezident České republiky pan Miloš Zeman. Dobrý večer, pane prezidente.

Dobrý večer.

Dobrý večer, pane prezidente, ještě jednou. Jsem rád, že jste přijal naše pozvání a že jste sem k nám na Barrandov přišel. My jsme Vás zvali k debatě prezidentských kandidátů, to znamená, že jsme pozvali Vás a pana Jiřího Drahoše. Vy jste pozvání přijal, tím bylo rozhodnuto, že jaksi vysílat budeme. Bohužel, pan Drahoš se nakonec rozhodl nepřijít, což mě osobně velmi mrzí, ale připravil se sám o možnost oslovit statisíce diváků, kteří se na nás teď koukají. Ještě jednou, dobrý večer, pane prezidente.

Dobrý večer. Pane Soukupe, když se tak na Vás dívám, tak si říkám, že asi tak za deset minut, když stojíte, Vás začnou bolet nohy, a tady je jedna volná židle.

Pane prezidente, ta je rezervovaná pro Vašeho diskutéra.

Tak si tam sedněte a budeme si povídat, protože já mám hrozně rád jednu větu Karla Čapka, který říkal - člověk, který stojí, lidem káže, člověk, který sedí, si s lidmi povídá. A já jsem si přišel popovídat.

Pane prezidente, zkusme udělat výjimku. Já budu stát, tak jak jsem v tomto pořadu zvyklý, a zkusme si povídat.

Dobře.

Pane prezidente, ještě než začneme k vážnějším tématům, mám jednu milou povinnost, já bych rád pozdravil první dámu Vašeho života a první dámu našeho státu, protože přišla do našeho studia. Dobrý večer, paní Zemanová, dobrý večer.

Pane prezidente, pojďme k první otázce. Přišla Vás podpořit Vaše paní, což vždycky navodí dobrou atmosféru, předpokládám i u Vás, takže debata bude přínosná a pro diváky doufám atraktivní.

Pane prezidente, v roce 2005 jste napsal knihu Jak jsem se mýlil v politice. V roce 2018, dnes, které kapitoly byste připsal? A jak by se jmenovaly?

Žádné, a sice z toho důvodu, že tehdy jsem tu knihu považoval za jakýsi návod pro svoje nástupce, jak se vyhnout některým podstatným chybám. A začal jsem, pane Soukupe, ve svém dětství. Začal jsem první politickou chybou, kterou jsem udělal jako devítiletý kluk, když jsem plakal při smrti Klementa Gottwalda.

Dobře, ale první politickou chybou…

Proč Vám to říkám. Říkám Vám to proto, protože člověk se nemá nechat manipulovat. Já jsem se za tuhle chybu strašně styděl, ale něco mně dala. Odnaučil jsem se důvěřovat každému, kdo se se mnou snaží manipulovat. Kdo mně vymývá mozek, dělá díru do hlavy a chce, abych měl jeho názory a ne vlastní názory.

To chápu, ale samozřejmě zpětně, víte, jak se říká, po bitvě je každý generál. V době, kdy jste plakal nad smrtí Klementa Gottwalda, tak jste ty informace, které dnes máte, neměl. A logicky, člověk by neměl soudit historii podle toho, co o ní ví dnes.

Nicméně, v té knize, zpět k té knize. Vy jste se tam věnoval zejména třem lidem, Petře Buzkové, Stanislavu Grossovi a Vladimíru Špidlovi, což byli trošku typičtí zloduši pro Vás v té době. Doplnil byste ten seznam? A o koho?

Já bych především předeslal, proč jsem se těmto lidem věnoval. Znáte citát Saint-Exupéryho - každý má odpovědnost za svoji růži, a když o tu růži nepečujete a ta růže vám uvadne, tak nejste odpovědný. A čím výš v politice stoupáte, tak tím máte být odpovědnější. Vladimír Špidla byl premiér, po něm ostatně Stanislav Gross, a Petra Buzková byla ministryní školství. To je ve všech třech případech vysoká odpovědnost. Nemá cenu kritizovat někoho, kdo nezastává tak vysoké funkce, ale čím víc stoupáte, tím větší kritice budete vystaven, a je to tak dobře.

Samozřejmě, na kopci fouká, se říká.

Já jsem vždycky říkal, nejenom, že na kopci fouká a že je tam zima a sníh, ale když jste vylezl na nějakou himalájskou osmitisícovku, tak na rozdíl od těch skutečných Šerpů, političtí „Šerpové“ se Vás snaží z toho vrcholu stáhnout, a někdy se jim to i povede.

No to je princip soutěžení, pane prezidente. Soutěž holt bývá soutěž, někdy člověk vyhraje, někdy prohraje. Nedá se nic dělat.

Pane prezidente, zkuste si představit, je sobota 27. ledna, zhruba šestá sedmá hodina večer. Co Miloš Zeman bude dělat? Já se samozřejmě snažím zeptat, jak si myslíte, že to dopadne, Vaše klání s panem Drahošem?

Ať to dopadne jakkoli, poděkuji nejenom svým spolupracovníkům, těch je asi deset, poděkuji odhadem nejméně dvěma milionům voličů, kteří mně dají svůj hlas. A poděkuju jim nezávisle na tom, jestli jsem vyhrál nebo prohrál. Moje vděčnost bude v obou případech stejná.

Včera v televizi Nova jste řekl, že v případě prohry Vám to bude líto.

Ano.

To bylo velmi lidské.

Pane prezidente, pojďme k vážnějším tématům. První blok otázek se jmenuje ekonomická diplomacie. Americký velvyslanec King se nechal slyšet, že diplomacie se mění a že prvořadým úkolem diplomatů a státníků je zejména lobbovat za ekonomické zájmy svých zemí a firem ze svých zemí. Považujete to za zadostiučinění? Protože o ekonomické diplomacii jste začal hovořit Vy a mnohdy Vám to bylo vyčítáno.

Slovo lobbovat má stále ještě u některých lidí negativní smysl a já si myslím, že je bílý a černý lobbing. Bílý lobbing znamená, že za vámi někdo přichází a říká, pane prezidente nebo pane premiér, to je jedno, mám pro Vás zadarmo ty a ty informace o mé konkurenci a naopak bych chtěl zdůraznit, že moje firma je naprosto vynikající. To je bílý lobbing, na tom není nic špatného.

Pak je černý lobbing, pane prezidente, mám pro Vás obálku. A mně naštěstí nikdo neměl odvahu tu obálku nabídnout, ale vím, že byli lidé, kteří ji vzali a někdy na to i doplatili.

Chápu. Ekonomická diplomacie je věc, na kterou si prostě budeme muset zvykat, a americký velvyslanec to takto definoval. Ale kde by měly být naše priority? Já se samozřejmě teď ptám na zakotvení České republiky. Na východě, na západě? Znáte tu debatu. Dokonce The New York Times řekl, že dnešní prezidentské volby jsou o našem příklonu na východ nebo na západ. Vnímáte to také tak?

Tak já bych se přikláněl na sever. A víte proč? Protože na severu jsou čtyři skandinávské země, které mně slouží jako vzor. A já bych si nesmírně přál, aby Česká republika následovala skandinávský model sociálního státu. Ne socialismu, ale sociálního státu. V tom je zatracený rozdíl.

K sociálním otázkám se, pane prezidente, dostaneme, i k modelům, i k tomu, jak by k sociálním otázkám měl přistupovat stát. Budeme mluvit o důchodech, budeme mluvit o platech.

Ale, prosím, neutíkejte mi z otázky. Lidé se oprávněně obávají toho, že naše země se bude posouvat jinam než na západ. Přeci jenom v roce 1989 jsme vymanění se z područí Sovětského svazu brali jako zásadní a klíčové plus a přínos. A lidé se samozřejmě obávají toho, že se tento vývoj zvrátí.

A jak jste na to přišel, pane Soukupe?

Stačí sledovat média.

Aha. No tak pokud věříte…

A na média reagují lidé.

Pokud věříte médiím, tak si vzpomeňte na jednu zásadu, která říká, že v médiích máte tři druhy zpráv. Zprávy pravdivé, zprávy pravděpodobnostní a zprávy ostatní. Pravdivé, pravdivou zprávou je datum vydání, pravděpodobnostní zprávou je předpověď počasí, no a Vy jste teď citoval to ostatní.

No dobře, tak konkrétně, pane prezidente. Náš vztah k Evropské unii. Bude se měnit podle Vašeho přání? Jaká je vize?

Vztah k Evropské unii se určitě bude měnit tak, jak se bude měnit sama Evropská unie. To je živý organizmus, který prošel nějakým vývojem, a já pevně věřím, že ten vývoj bude pokračovat. A měl by to být vývoj, který by byl založen na respektování suverenity národních států. Tomu říká Evropská unie a její model učeně princip subsidiarity, ale není to nic jiného, než že všechno to, co můžete řešit na národní úrovni, nemáte řešit na úrovni nadnárodní a naopak. Čili například pomazánkové máslo určitě nebudete řešit na nadnárodní úrovni.

To jistě. Sebevědomí při rozhodování o našich národních záležitostech já samozřejmě chápu, a v několika našich debatách jsme hovořili o takzvaném tvrdém jádru Evropské unie, že jedna věc je samozřejmě poklonkování nebo kývání na každou hloupost, jako je pomazánkové máslo, a druhá věc je směřování našeho státu a zakotvení v euroatlantickém prostoru.

Proboha ale vždyť už tam jsme dávno a dávno zakotveni.

Já se samozřejmě ptám…

Tak co chcete s tou kotvou ještě dělat? Chcete ji vyškubnout ze dna, nebo …

Pane prezidente, já s tou kotvou nechci dělat nic, já chci slyšet odpověď, jestli se naši občané, lidé, diváci, kteří nás teď sledují, mají obávat toho, že hrozí vystoupení z Evropské unie nebo z NATO. Pokud řeknete, že ne, půjdeme dál.

O tom, že máme vystoupit z Evropské unie, uvažovali Angličané, a víte, jak to dopadlo. Ale Angličané jsou až dosud takzvaní čistí plátci, a pro ně bylo o něco snadnější rozhodnout se, že vystoupí z Evropské unie, protože se domnívají, podle mého názoru mylně, že na tom ušetří. Proč by Česká republika, která díky bohu dostává z Evropské unie stále ještě nemalé prostředky, měla z Evropské unie vystupovat? Kdyby nic jiného, tak i tento ekonomický argument musíte brát v úvahu.

Já jenom poznamenám, že když jsem měl ve svém jednom pořadu Andreje Babiše a poté ministryni financí, tak jsem zjistil, že v roce 2017 jsme zaplatili o čtyři miliardy korun více, než jsme z Evropské unie dostali.

Nevím, kdo Vám tohle říkal,…

Ministryně financí.

…ale celkový přínos z evropských fondů je stále vysoce pozitivní.

Pane prezidente, podepsal byste se spíše pod výrok Václava Havla, že tato země nevzkvétá, nebo spíše pod výrok Václava Klause, že žijeme v nejlepší možné době? Nebo řeknete svůj výrok, pod který se podepíšete?

Ne, já bych se klidně podepsal pod oba výroky z velmi prostého důvodu, že každý z nich byl vysloven v jiné době. Ten první výrok Václava Havla byl vysloven v novoročním projevu, a teď mi dovolte krátkou odbočku, byl to novoroční projev v roce 1990, a víte, kdo byl první autor novoročního projevu?

Nevím.

Již citovaný Klement Gottwald.

Klement Gottwald.

Ano, první novoroční projev pronesl Klement Gottwald 1. ledna 1949. A to je důvod, proč jsem zavedl vánoční poselství. A jak vidíte, jsou lidé, kteří by se chtěli k novoročním projevům vrátit.

A na druhé straně Václav Klaus říká, že teď se nám vede relativně lépe, než se nám vedlo v minulosti. A je to nesporně pravda. Neplatí ta anekdota z rádia Jerevan - Kdy bude líp? Už bylo. Ale, a tím bych tu odpověď na Vaši otázku skončil, my jsme prožili fáze, a to nebylo jenom čtyřicet let komunismu, to byla také divoká devadesátá léta, tunelování naší ekonomiky, kdy jsme příliš nevzkvétali a kdy jsme se od Evropy vzdalovali, místo abychom se k ní přibližovali.

Pane prezidente, co, podle Vašeho názoru, bychom nyní měli dělat, abychom žili v nejlepší možné době? Co se od nás očekává?

Pracovat.

Dobře.

Já bych na Vás docela i navázal. Nespoléhat na Mesiáše, nespoléhat na nějaké zázračné politické vůdce na jakékoli úrovni. Víte, často šéf malé úspěšné firmy je pro její zaměstnance důležitější než nějaký poslanec nebo senátor. A stejně tak starosta nějakého města nebo obce. Ti mají přímý kontakt s občany. A samozřejmě, když ti pracují pro ty občany, a často jsou to zejména u malých obcí lidé, kteří to dělají zadarmo, tak v takovém případě těchto lidí je potřeba si vážit. To nejsou lidé, u kterých máte podezření, že jim jde o tu funkci nebo o tu obálku.

Ale souhlasíte, pane prezidente, že poctivá práce je cenná, ať ji dělá člověk na jakékoliv pozici. Ať je to poslanec, ať je to senátor, ať je to dělník u pásu, prodavač, nebo jakákoliv jiná profese. Všechny poctivé práce, které se dělají poctivě, mají svoji hodnotu.

To je obecná pravda, jenomže u poslance anebo u senátora máte o něco vyšší riziko, že například do té práce nebude chodit.

Nebo bude bloumat…

Což se stává u řady poslanců, nevím, jak je to u senátorů, ale u řady poslanců ano.

Já bych o jednom senátorovi věděl, který myslím rok a půl nebyl v práci. Jmenuje se Čuba.

Já vím, ale to je zase legenda, a to, že je dlouhodobě nemocný, rozhodně není něco, co by si on sám přál.

Dobře. Pane prezidente, pojďme k dalšímu tématu a to téma je logicky, když se koukám na Vaši kampaň, nebo na ty billboardy, které Vaši příznivci vyvěsili, což je uprchlíci, migrace.

Ze všech dostupných průzkumů vyplývá, že lidé se migrantů, imigrace z islámských zemí, obávají. Je to pořád to hlavní téma? Ty kvóty přídělu imigrantů už trochu odezněly, i když stále Evropská komise trvá na tom, že žaloba platí. Je to stále téma?

Je to jedno z několika hlavních témat. Já lituji lidi, kteří mají jenom jedno téma. Ale že je to jedno z důležitých témat, o tom nikdo nepochybuje. A ti kdo říkají, Miloši, proč se tím zabýváš, když u nás prakticky žádní migranti nejsou? Tak těm odpovídám, víte, ale zabývat se povodní, až když máte vodu po kolena, je trochu pozdě. Ty protipovodňové hráze nebo bariéry musíte stavět dřív, než povodeň přijde.

Je pravda, že u nás nyní velké množství uprchlíků není, ale samozřejmě že je to téma, které hýbe politikou a veřejným míněním mnoha států. Jaké je tedy efektivní řešení té migrační vlny, které bezpochyby Evropa nyní čelí?

Myslím si, že to řešení má tři body. Prvním bodem je důsledná ochrana hranic Evropské unie před nelegální migrací. Mimochodem, tady právě máte příklad toho, co lépe děláte na nadnárodní úrovni, než na úrovni národních států.

Myslíte si, že by se měla hranice jaksi…

Druhý bod…

Promiňte, k tomuto tématu, myslíte si, že by se hranice měla řešit jaksi ve spolupráci armád několika členských států?

Tak samozřejmě, že ano. Těch armád je teď po brexitu dvacet sedm a lze dosáhnout jejich koordinace.

Ale kdybyste mě nechal domluvit, tak bych řekl, že druhý bod, který může být považován za nepopulární, je důsledná deportace těch, kdo tady v Evropě nedostali azyl.

A třetí bod je naopak humanistický. To znamená pomáhat těm migrantům v zemích jejich původu. A tady jsem pro velmi širokou humanitární pomoc, ať už jsou to školy, nemocnice, elektrifikace, voda a cokoli dalšího. Ale opakuji ještě jednou, v zemích původu. Právě proto, že, teď nemluvíme o Ukrajincích, teď nemluvíme o Vietnamcích, teď mluvíme o muslimských migrantech, a sami víme ze zkušenosti z Německa, Rakouska a dalších zemí, že toto je reálné nebezpečí.

Pane prezidente, jeden z dalších nápadů, které Evropská komise má, je takzvaný Dublin IV, což je tedy systém, který předpokládá automatické přerozdělení migrantů mezi členské státy Evropské unie. Mimo jiné by to znamenalo to, že o azyl nemusí požádat migranti v první bezpečné zemi, ale kdekoliv na území Evropské unie. Je to nápad, který může jaksi zvýšit důvěru v Evropskou komisi a v její rozhodování, v to centrální rozhodování?

Znáte pohádku o jezinkách, pane Soukupe? Jen dva prstíčky tam strčíme, jen se ohřejeme, hned zas půjdeme.

O jezinkách budeme mluvit po reklamní přestávce, která nás bohužel nevyhnutelně teď přeruší.

Dobře.

Pane prezidente, než nás přerušila reklamní přestávka, mluvili jsme o problematice migrace, a Vy jste začal pohádku o jezinkách bezinkách.

Ano. Takže, abych tu pohádku dokončil. Podívejte se, samozřejmě, že Vám řeknou, vždyť my od vás zase tak moc nechceme. Nám úplně stačí, když přijmete, abych řekl konkrétní číslo, dva tisíce šest set migrantů. Co to je? No ale teď si představte, že ten migrační proud z Afriky bude zesilovat a jezinky vám řeknou, Smolíčku pacholíčku, my bychom potřebovaly dalších deset tisíc, pak dvacet tisíc, pak padesát tisíc. Čili, chcete-li to zastavit, říci, žádné muslimské migranty, musíte to zastavit na začátku, jinak to nezastavíte nikdy.

Ta otázka byla uvozena zmíněním toho plánu Evropské komise, který se nazývá Dublin IV. Ten je tedy potřeba odmítnout?

Teď jsem Vás vůbec neslyšel, protože Vás přerušil potlesk.

Když budete takto hlasitě tleskat, pan prezident nic neuslyší.

Ta otázka byla uvozena Dublinem IV, tím nápadem Evropské komise na automatické přerozdělování migrantů. Ten je tedy potřeba odmítnout?

Samozřejmě, že ano. Na druhé straně, Milan Chovanec kdysi říkal, oni stejně všichni půjdou do Německa a přece je nemůžeme přivázat za nohu. Ale, pane Soukupe, tady je ještě jedna představa, představa, která vycházela právě z Německa a která říkala, že by měly mít všechny členské země Evropské unie stejné sociální dávky. Jinými slovy, v Německu by to trochu kleslo a u nás by to výrazně vzrostlo.

No ono těch nápadů Evropské komise je více. Některé členské státy uvažují o tom, že nabídnou tři tisíce eur těm uprchlíkům, migrantům, kteří se vrátí do svých zemí původu. Logicky tedy mě napadá úvaha, jestli tedy se tím nerozproudí turistika, že přijedou uprchlíci, požádají o azyl, vezmou si ty tři tisíce a pojedou zpátky. Že to bude taková turistika pro tři tisíce eur.

A proč ne.

Pane prezidente, v Německu vrcholí jednání o vládě mezi Angelou Merkelovou a šéfem německých sociálních demokratů Schulzem. Jestli jsem tomu dobře rozuměl, už byla dohoda na tom, že Německo stanoví horní hranici uprchlíků, okolo dvou set tisíc.

Dvě stě tisíc. Ano.

Dvou set tisíc uprchlíků ročně, přičemž předseda Schulz, pokud vím, o víkendu řekl, že žádná horní hranice existovat nebude, a podmínil tím vstup do vlády. V kombinaci s tím Dublinem IV. Může nás to nějak ovlivnit nebo ohrozit?

Víte, abychom na tuto otázku mohli vážně odpovědět, je třeba se ptát, jestli migrační vlna utichá a slábne, anebo jestli hrozí nebezpečí, že naopak v budoucích letech zesílí. A já jsem citoval studie, které říkají, že v Africe je připraveno několik desítek milionů migrantů. Taková Nigérie, pokud mě paměť neklame, má snad asi čtyři sta milionů obyvatel. Kdyby jenom z této země odešlo deset milionů za lepším životem v Evropě, tak už to je výrazný nápor.

Předpokládejme samozřejmě ale to, že část těch migrantů samozřejmě odchází ze svých zemí proto, že se tam necítí bezpečně, protože tam hoří válečné konflikty.

To neplatí o Nigérii,…

O Nigérii ne.

…protože je tam Boko Haram, tak to částečně platí. Ale já bych Vám nabídl jiný úhel pohledu. To jsem teď říkal na Valném shromáždění OSN. Víte, kdo převážně odchází z těchto zemí? Mladí, zdraví muži, s iPhonem v kapse, takže opravdoví chudáci, ale dobře. A říkal jsem, uvědomte si, že pro země, které tito lidé opouštějí, je to únik mozků, nebo v daném případě spíše únik svalů. Ale i ty svaly jsou důležité. Jinými slovy, ty země jsou odsouzeny k budoucí trvalé zaostalosti, protože nejproduktivnější část jejich obyvatel odejde.

Dobře. Je celá řada regionů v Evropě, které jaksi přijaly větší množství uprchlíků, třeba německé Sasko, které si stěžují prostě logicky na vyšší úroveň kriminality. Což je fakt, a dávají to do spojitosti s větším množstvím, s větším počtem uprchlíků. Německá média ale čím dál tím častěji uvádí to, že největší problémy lze očekávat ve druhé a třetí generaci těch uprchlíků. Mimo jiné s tím se potýká Francie, která otevřela svou náruč migraci v osmdesátých letech. Je z toho cesta ven v dnešní době? Vycházejme z toho, že jsou skutečně statisíce lidí, kteří teď v Evropě jsou.

Ano, Vy položíte otázku, pane Soukupe,…

A pak si na ni odpovím.

…a než stačím odpovědět, tak se na téma Vaší otázky sám široce rozhovoříte.

No dobře. Takže, abych, než na to zapomenu, odpověděl. Souhlasím s Vámi, že řada teroristů byli muslimští migranti ve druhé nebo ve třetí generaci, to je pravda. Ale nezapomeňte, že platí i azylová pravidla o takzvaném slučování rodin. To znamená, že pokud někdo dostane azyl, má právo pozvat si k sobě svoji rodinu, a jak dobře víte, v případě muslimských přistěhovalců máte nárok na čtyři manželky, pokud si to samozřejmě můžete dovolit.

No dobře, tak já jsem se Vás v zásadě zeptal na kriminalitu, s kterou se nyní potýká například Sasko, a potom na problematiku druhé, třetí generace migrantů,…

Ano.

…s kterou se potýká Francie. Já jsem si na to tedy neodpověděl, já jsem se Vás na to ptal. Možná jsem k tomu dal nějaký uvozující...

Já jsem s Vámi souhlasil.

…příklad a nezeptal jsem se dostatečně stručně.

Ano. Takže můžu?

Ano.

Výborně. Takže já jsem s Vámi souhlasil, pokud jde o tu druhou a třetí generaci. Víte, myslím si, že islám, islám obecně, a takzvaný militantní islám zvláště, je tak radikální učení, že působí i v těch dalších generacích. A nejen to. Uvědomte si, že ti muslimové jsou v té západoevropské společnosti do jisté míry vykořenění. Což není jejich omluva, abychom si rozuměli. Ale oni mají své mešity, oni mají své radikální imámy, své no-go areas, Saint-Denis v Paříži, Molenbeek v Bruselu a tak dále a tak dále. Ale vidím, že se opět nadechujete, takže Vám dám slovo.

Jenom dýchám, pane prezidente. Já dýchám a čekám, až domluvíte, já si nestěžuju, že odpovídáte příliš dlouho.

Já vždycky odpovídám příliš dlouho.

Vy si stěžujete, že se ptám příliš dlouho.

Já vždycky odpovídám příliš dlouho, protože se řídím jednou krásnou zásadou, kterou, když dovolíte, řeknu i Vám.

Co mně zbývá. Dovolím.

Na každou složitou otázku, pane Soukupe, existuje jednoduchá, srozumitelná, stručná, nesprávná odpověď.

Budu se snažit dávat krátké, stručné, správné otázky.

Výborně.

Ta otázka teď, kterou chci položit, je ekonomická migrace, abychom ji odčlenili od migrace jaksi, která není primárně motivována zájmem o práci v zemích, kam přichází. Česká republika se potýká s nejnižší nezaměstnaností ze všech zemí Evropské unie. Pokud říkám potýká, tak je to takové zvláštní, pokud jde o nezaměstnanost. Měli bychom být rádi. Ale spousta firem si stěžuje na to, že prostě jejich rozvoj je limitován lidmi, že nemůžou sehnat kvalifikované zaměstnance. Není tedy cesta zvát zaměstnance z cizích zemí, z jiných zemí? A pokud ano, je tato cesta správná?

Hezká otázka, takže budu stručnější. Máme tady stále ještě dvě stě sedmdesát tisíc lidí, kteří odmítají nabízenou práci a žijí i ze sociálních dávek. A protože poptávka je i po nekvalifikované práci, proč tyto lidi nezaměstnat, a abychom je mohli zaměstnat, omezit jim tyto sociální dávky. To zaprvé.

Zadruhé, uvědomte si, kolik je tady třeba Ukrajinců ve stavebnictví a jsme s nimi spokojeni. Nicméně statistika říká, že z těch muslimských migrantů má třicet pět procent základní vzdělání. To nezní špatně, ale ten zbytek nemá žádné.

Je pravda, že některé státy, třeba Německo, se snažily nedostatek pracovních sil řešit jaksi přijímáním migrantů a moc úspěšní s tím nebyly. Já jsem samozřejmě ale hovořil třeba o Bulharsku, Ukrajině, Rusku a dalších.

Srbsku, Bělorusku, ano, naprosto s Vámi souhlasím. A já se snažím podporovat, abychom z těchto zemí, kde je málo výrazná jazyková bariéra, dostali čerstvé pracovní síly, ale nezapomeňte i na těch dvě stě sedmdesát tisíc lidí, kteří nepracují, i když by pracovat mohli.

Pane prezidente, s tím souvisí možná vzdáleně další otázka. Podle výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění třicet sedm procent Čechů nechce, aby vedle nich bydlel soused tmavé pleti. Možná mě teď obviníte z toho, že uvozuji odpověď, ale není to alarmující?

Mně by vůbec nevadilo, kdyby vedle mě byl soused tmavé pleti, pokud by to byl například Barack Obama. Ale samozřejmě bych poněkud váhal, jestliže by to byl člověk, který by nepracoval a živil by se kriminální činností. Ale totéž by se týkalo i člověka bílé pleti. V tom bych vůbec nerozlišoval.

Pane prezidente, ve stejném výzkumu, teď tyto dvě otázky se jmenují tolerance, ve stejném výzkumu je uvedeno, že dvacet tři procent Čechů nechce, aby vedle nich zase bydlel homosexuál. A to podle mého názoru alarmující je.

A podle čeho to poznáte?

To tam není, to nevím.

Tak pokud zrovna, já jsem krásný mladý muž, takže kdyby se stalo, že by po mně někdo vyjel, tak bych to asi poznal, ale v každém případě buďme tolerantní i k náboženským, ale samozřejmě i k sexuálním menšinám, pokud ony jsou tolerantní vůči nám. To znamená, pokud nás neobtěžují, a pokud mimo jiné nedělají různé pochody Prahou, kde, a teď zase řeknu něco, co lidi rozčílí, ale já rád lidi rozčiluji. Před dvěma lety ten pochod Prague Pride, což je pochod homosexuálů, zahrnoval i pochod pedofilů, nevím, jestli to víte. A oni měli ve znaku takového obrovského plyšového medvídka. Pro objektivitu dodávám, že homosexuálové se od toho distancovali, buďme objektivní. Nicméně ti pedofilové tam byli. A já si myslím, že tady je určité riziko, že když budu demonstrovat veřejně svoji sexuální orientaci, která by měla být soukromou věcí každého z nás, tak budu otevírat dveře právě k těmhle těm deviacím. Pedofilie je nesporně deviace.

Já se samozřejmě v žádném případě nechci zastávat, pedofilie je trestná činnost, ale pokud vím, tak to hnutí, o kterém jste se zmínil, a pokud si to tedy dobře pamatuju, je hnutí, které se s tím právě snaží pracovat a samozřejmě trestnou činnost nepáchat, to znamená, to neprovozovat.

Ano, oni mají děti rádi.

No, tak ale abychom byli objektivní. Na jedné straně jsme tedy mluvili o netoleranci české veřejnosti, podle výzkumu Centra veřejného mínění, vůči občanům jiné pleti, lidem jiné pleti, a třeba vůči homosexuálům, na druhé straně jsem četl v časopise Reflex, že Šimon Pánek, což je šéf Člověka v tísni, řekl, že Češi chtějí přijímat uprchlíky a chtějí jim pomáhat. Svědčí to trochu o odtrženosti té pověstné pražské kavárny od reality?

Samozřejmě, že v každé desetimilionové populaci se najdou lidé různých názorů, a je to tak dobře. Já jsem vždy na to reagoval slovy, chcete-li pomáhat uprchlíkům, tak si je ubytujte ve svých bytech.

Tak, nechme…

A protože, jednu větu, pane Soukupe, a protože mezi ty, kdo podporovali Šimona Pánka, patřil i pan Schwarzenberg, tak jsem tehdy říkal, na Orlíku je poměrně dost volných místností, ale zatím jsem si nevšiml, že by pan Schwarzenberg ubytoval jednoho jediného uprchlíka.

Dobře, nechme uprchlíky. Pojďme k aktuálním politickým tématům. Andrej Babiš v pátek pronesl větu, která zarezonovala veřejným prostorem. A mluvím samozřejmě o jeho konstatování, že v Česku je možné objednat si trestní stíhání na zakázku. Vy jste na to měl repliku, že pokud někdo o takové věci ví, má se Vám s důvěrou svěřit. Přišel za Vámi  Andrej Babiš?

Ne nepřišel, ale přišla za mnou Alena Vitásková. A jestli Vám to jméno něco říká, je to bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu, která asi před dvěma lety byla odsouzena, byť nepravomocně, k osmi a půl letům vězení. Asi ani ne před měsícem ji odvolací soud nebo vrchní soud, chcete-li, osvobodil. Není to trochu zarážející? Z osmi a půl roku najednou skočit na osvobozující…

No, Vy jste ale, pane prezidente, Andrej Babiš mluvil o této myšlence a Vy jste řekl příklad, pokud je možné někoho na zakázku obvinit, iniciovat trestní stíhání, tak to samotné stíhání ho diskvalifikuje pro politickou činnost. A jestli je cílem, diskvalifikovat někoho pro politickou činnost, tak to stačí. Vy jste vzpomněl paní Vitáskovou, já si vzpomínám na paní Parkanovou, jejíž trestní stíhání, pokud vím, se táhne sedm let, a nepochybně jí to zničilo politickou kariéru, a nepochybně jí to zničilo i život. Takových příkladů bychom samozřejmě našli více, ale já se ptám, jestli je skutečně možné, že klientelistické sítě mohou na něčí zakázku iniciovat trestní stíhání a tím tedy politicky toho člověka zničit. Připustíte to? Já se na to ptám, já na to nemám názor.

Já nepochybuji, že se ptáte, já se pokusím odpovědět. Takže, Vy víte, co jsou to solární baroni, to je mimochodem termín, který zavedl Petr Nečas, ne já. Solární baroni, to je skupina lidí, kteří nestydatě vydělávají na drahé elektřině a na dotacích dotované elektřiny zejména právě ze solárních zdrojů. A teď si představte, že Alena Vitásková prokazatelně bojovala proti solárním baronům. Považujete za tak málo pravděpodobnou hypotézu, že se přece jenom, protože ne každý soudce je nezávislý, objektivní, ne každý vyšetřovatel je neúplatný, že se nenašla cesta, jak ji obvinit, jak jí zničit život, jak ji pronásledovat? A buďme optimisty, řekněme si, že nakonec tato cesta nevyšla, protože byla osvobozena. Zaplať pán bůh za ty dary.

My jsme v jiném našem pořadu Kauzy Jaromíra Soukupa informovali o klientelistické síti okolo nějaké firmy Tesco SW, která v zásadě spočívala v tom, že existovala síť vlivných lidí a policistů, kteří tu firmu tak nějak chránili. Informovali ji o tom, co se bude dít, že se bude konat policejní zásah a tak dále. Já snad doufám, že takových případů není moc, ale za informacemi, které jsme uveřejnili, si stojím. Proto ta otázka, jestli Andrej Babiš tedy nemůže mít pravdu, jestli o tom nemůžeme uvažovat je na místě?

Ale tak Andrej Babiš je v současné době premiér České republiky.

No právě proto.

A je považován, řečeno slovy Járy da Cimrmana, za sprostého podezřelého. Nicméně ne každé trestní stíhání končí odsouzením.

A mezi obviněním a odsouzením může uplynout mnoho, mnoho let. Dobře, pojďme pokračovat v hovoru o Andreji Babišovi po další reklamní přestávce.

Pane prezidente, než nás přerušila reklamní přestávka, hovořili jsme o trestním stíhání Andreje Babiše, klientelistických sítích a tak dále. Já bych to uvodil otázkou, jestli se politici možná nechovají trošku moc stádně. Místo aby si informace ověřili a zkoumali je, tak je přijmou a chovají se jaksi jednotně. To ovšem platí i o novinářích, já už jiný nebudu, já to nemám moc rád a většinou se stavím proti. Nemůže to být tedy ten případ i jaksi jednotného názoru politické a mediální fronty na stíhání Andreje Babiše?

Tak političtí konkurenti Andreje Babiše samozřejmě operují s pojmem trestní stíhání a zapomínají na to, že může vést i k tomu, že je nakonec ten člověk zbaven obvinění, ale někdy po řadě a řadě let. A já jako prezident, a jste první, komu to znovu říkám, musím jít proti tomu stádnímu mínění, které je běžné zejména mezi novináři. A musím splnit svoje slovo, které znělo, že dám Andreji Babišovi druhý pokus o sestavení vlády, a to z toho důvodu, že kdybych mu ten druhý pokus nedal kvůli tomu, že je trestně stíhán, tak on by za mnou přišel po čtyřech letech, a říkal by, Miloši, soud mě právě zprostil obvinění. A já mu řeknu, Andreji, je to hezké, ale podruhé už se asi premiérem nestaneš.

To se stát může. To se stát samozřejmě může, ale ten druhý pokus na sestavení vlády, to je pravděpodobně to, oč tu teď jde, protože Vy jste řekl, že pokud by měl být pověřen podruhé, musí přinést sto jedničku, to znamená většinu, nebo nějakou jinou formu podpory Sněmovny. Což tedy zatím tak není.

Ale zapomínáte, pane Soukupe, že mezi prvním a druhým pokusem může být velmi, velmi dlouhá doba, po kterou se o té sto jedničce bude vyjednávat.

To samozřejmě ano, nicméně teď samozřejmě hovoříme o tom, jak dopadnou prezidentské volby. Váš protikandidát Jiří Drahoš se nechal v podstatě jasně slyšet, že druhý pokus v případě jeho úspěchu, že by se Jiří Drahoš stal prezidentem, Andrej Babiš jistý rozhodně nemá. A spíše se zdá, tak jak z řeči pan Drahoše se dalo vyčíst, že druhým pokusem by pravděpodobně pověřil druhého na pásce. Což je tedy Petr Fiala. Nejde o to? Necítí Petr Fiala možnost dostat se k moci?

Rozdíl mezi třiceti a jedenácti procenty ve volbách je opravdu značný, ale tentokrát odpovím určitě stručně. Pan Drahoš nebude mít příležitost pověřit. Ať už prezidentské volby dopadnou jakkoli, pan Drahoš nebude mít příležitost pověřit nebo nepověřit pana Babiše druhým pokusem, protože do osmého března stále platí můj prezidentský mandát.

To znamená, že druhý pokus bude udělen do osmého března. Tečka.

Kdybych vyhrál, tak by to měl pan Babiš horší, protože bych mu sice ten druhý pokus dal taky, ale čekal bych třeba měsíc, dva nebo i tři, konec konců Topolánek vládl v demisi pět měsíců, a taky se nic nestalo, než si sežene tu sto jedničkovou podporu. Ale v každém případě by to dopadlo tak jako tak, byl by opět premiérem, buď dříve nebo později.

Promiňte za tu hypotézu, pokud Vy jste někdy brán, že tvoříte jaksi takové mocenské duo Zeman-Babiš, tak po sledování výsledků prvního kola prezidentské volby, tak mně přišlo, že se rodí možná podobné duo Drahoš-Fiala. Proto jsem se na to ptal. Možná, že by nás čekal návrat pana Kalouska do vlády. Já nevím.

Česká země zažila několik katastrof, morovou epidemii, švédskou okupaci, sovětskou okupaci, německou okupaci, ve srovnání s tím je pan Kalousek docela milý člověk.

No dobře. Myslíte si, že budoucnost Andreje Babiše v politice je svázána s Vámi v pozici prezidenta?

Rozhodně ne. Každý odpovídá sám za sebe, a protože jsem byl čtyři roky premiér, vím, že premiér nemusí být závislý na prezidentovi, s výjimkou právě okamžiku, kdy ho prezident jmenuje premiérem, ale on řídí vládu, on vybírá ministry a on také odpovídá za svoji práci.

Pane prezidente, v minulých volbách výrazně uspělo hnutí ANO nebo Piráti, což jsou takové strany, na které jsme dříve nebyli zvyklí. Končí éra politických stran, které reflektovaly sociální postavení jejich členů nebo voličů, anebo dá se říci, pravolevé uspořádání? Musíme si zvyknout, že uskupení jako ANO, Piráti, které toto jasné rozhraničení nemají, prostě jsou strany budoucnosti?

Ne, nemyslím si to.

Nebo je to dočasné? To je ta základní otázka.

Takhle, podle mého názoru, nástup ANO a částečně Pirátů byl způsoben přirozeným zklamáním voličů z neschopnosti a někdy i zkorumpovanosti těch takzvaných tradičních politických stran. Ale dovolte mně říci svoji prognózu, pane Soukupe, dříve nebo později se i tyto netradiční strany zase rozdělí podle pravolevého schématu. To znamená, zase tady budou strany, které budou více hájit zájmy těch dolních deseti milionů, a taky tady bude strana, která bude spíše hájit zájmy horních dvou set tisíc, a dostane jedenáct procent.

Takže si myslíte, že je to spíše dočasné a ta polarizace půjde tradičním směrem.

No, co je to?  My jsme zažili dočasnost, která trvala dvacet let, tak já doufám, že v tomto případě ty strany se vyhraní trošku dřív, než za dvacet let.

No, ono v roce 1989 se odhadovalo, že do deseti let doženeme Německo životní úrovní. Až půjdeme v našem tématu o mzdách, tak šéf odborů Středula říkal, že při současném tempu ho doženeme za osmdesát let. Tak já doufám, že tohle bude rychlejší.

Tak teď rostly mzdy o sedm procent, nominálně, to znamená při dvouprocentní inflaci, reálné mzdy rostou asi o pět procent. Kdybychom toto tempo dokázali udržet, bylo by to o něco dříve než osmdesát let. Dejme tomu sedmdesát devět.

Průměrná mzda v České republice, která je mimochodem dvacet devět tisíc korun, dosahuje zhruba na, myslím, padesát pět nebo padesát devět procent unijního průměru a méně než třetinu německého. Tak nevím, teď to nedokážu spočítat z hlavy.

Víte, pane Soukupe, tenhle omyl v tomhle srovnávání je založen na tichém předpokladu, že Němci se pokorně zastaví a budou těch osmdesát let čekat, až my je doženeme. Já si myslím, že tenhle předpoklad neplatí.

Dobře. Pane prezidente, pojďme nechat zatím vážná témata. Já jsem si připravil přehled několika Vašich bonmotů. Vy jste známý tím, že bonmotů jste řekl desítky, možná stovky. Spoustu lidí jste káral, chválil, peskoval nebo doslova…

Včetně sebe sama, ano, včetně sebe sama.

…doslova učil. Myslím samozřejmě verbálně. Já Vám zkusím říci některé Vaše výroky z minulosti a zkuste, jestli si pamatujete, o kom jste je řekl.

Ten první je - Komu podlehla vláda a zkurvila tak služební zákon? Komu? O kom to bylo?

Já mám zakázáno používat vulgarizmy, a proto jsem Vás neslyšel. Přejděte k dalšímu citátu.

Pane prezidente, já ty vulgarizmy samozřejmě používat nesmím také, ale teď jsem pouze citoval prezidenta republiky, to mi nikdo nemůže zakázat. Natož pokutovat.

Dobře.

Byl to Miroslav Kalousek, o tom jste hovořil tehdy.

Kdo by se měl likvidovat, protože jich je příliš?

Ano, to byl výrok, když s prezidentem Putinem se nám novináři pletli pod nohy a mého spolupracovníka jeden z nich dokonce praštil kamerou do hlavy. Tak jsem řekl, že to jsou novináři, ale nebyla to fyzická likvidace, ale pouze jejich odstranění z jednací místnosti.

Já jsem se Vás už na to jednou ptal v Týdnu s prezidentem a Vy jste řekl, pro boha, pane Soukupe, vždyť Vy snad nejste novinář.

Já doufám, že ne.

No, jsem vlastník médií a spousta kolegů novinářů jsou opravdu slušní lidé. Já myslím, že by se…

Přejdeme k tomu.

O kom jste hovořil - Byl vegetarián, nekuřák, abstinent a ani s jeho sexuálním životem nebylo všechno v pořádku.

No samozřejmě Adolf Hitler, ale druhá část zněla, děvkař a ochlasta Winston Churchill vyhrál druhou světovou válku.

O kom jste hovořil - Byl to jediný silný politický protihráč, kterého jsem v životě potkal, protože ostatní byli stádo šašků.

Václav Klaus, nesporně ano, protože všichni ostatní mně připadali jako lidé, kteří nemají argumenty. Kteří mají pouze touhu dodržovat určité funkce, a to je strašně málo.

O které straně jste hovořil - Má antilídra, který své voliče spolehlivě odpuzuje.  Kdo jím byl?

Strana TOP 09.

Pana Kalouska.

Tak, pane prezidente, pojďme k vážnějším věcem, k problematice důchodů. Andrej Babiš ve svém programovém prohlášení uvedl, že chce pokračovat ve zvyšování důchodů. Zatím to bylo o zmiňovaných čtyři sta sedmdesát pět korun, důchodcům starším sedmdesáti pět let o tisíc korun měsíčně. Je to správná cesta?

Já si myslím, že zase složitá otázka, jednoduchá nesprávná odpověď. To, co tady potřebujeme, je oddělení důchodového fondu od státního rozpočtu, protože v minulosti byl důchodový účet v přebytku a tento přebytek se odčerpával do státního rozpočtu, místo aby se to ukládalo a vytvářela se rezerva. Čili první, co potřebujeme, je toto oddělení.

Druhé, zvýšení příjmů. Naštěstí důchodový účet teď bude v mírném přebytku, protože rostou mzdy a zvyšuje se právě míra zaměstnanosti. Ale aby to bylo trošku živé, tak Vám prozradím jedno tajemství. Na konci mé vlády jsme privatizovali podnik Transgas, byla to nejúspěšnější privatizace, která vynesla sto třicet miliard korun, a my jsme všech těchto sto třicet miliard věnovali Vladimíru Špidlovi jako novému premiérovi na důchodovou reformu. Opakuji ještě jednou na důchodovou reformu. To byl, nebudu říkat dárek důchodcům, to byla povinnost vůči důchodcům. Víte, co se stalo? Špidla i Sobotka těch sto třicet miliard rozfrcali, a z toho kapitálu, který se mohl věnovat právě na důchodovou reformu, dnes už nezbylo nic. Tečka.

Pane prezidente, Andrej Babiš řekl, že průměrný důchod by se měl zvýšit na patnáct tisíc korun, a samozřejmě se vede debata, jestli to důchodový systém unese a tak dále o důchodové reformě. A nemělo by to být tak, že to prostě seniorům dlužíme? A prostě to tak udělat.

Tak já mám také starobní důchod patnáct tisíc a nestěžuju si, ale to bylo jenom proto, že jsem tehdy žil na chalupě na Vysočině, tenkrát to bylo čtrnáct tisíc, a měl jsem nízké životní náklady. Dokážu pochopit, že lidé, kteří žijí v Praze nebo ve velkých městech, mají ty náklady vyšší, a že jim těch patnáct tisíc nestačí.

No samozřejmě, mimo jiné přes devadesát tisíc důchodců je v exekuci. Jejich důchody jsou, to je podle údajů České správy sociálního zabezpečení, jejich důchody jsou postiženy exekucí, a ještě horší situace je u invalidních důchodců.

No právě, to jsem chtěl říci, že tam u těch invalidních důchodců je velmi nepravděpodobné, že ta exekuce je kvůli jejich lehkomyslnosti. Zatímco jinde to musíme rozdělit do dvou skupin. Lidi, kteří se dostali nezaviněně do dluhové pasti, a takoví existují, a lidé, kteří si třeba vzali spotřební úvěr, aby se podívali na dovolenou do Karibiku, a těm, těm to přeju. Těm to opravdu přeju.

Ale na druhou stranu český důchodový systém je velmi rovnostářský. Na důchod přes čtrnáct tisíc korun dosáhne jen desetina seniorů, zatímco více než polovina bere důchod něco málo přes jedenáct tisíc korun. A upřímně řečeno, pane prezidente, pokud žije důchodce v Praze, musí platit náklady s bydlením a tak dále, a rozbije se mu lednička, co má dělat, než si půjčit? Tím hovořím o hrozící příjmové chudobě.

V každém případě, chtěl jsem napsat knihu Umění stárnout, kde jsem doporučoval důchodcům, aby se část z nich odstěhovala na venkov, kde je zdravější životní prostředí a nižší životní náklady. Ale zase chápu, že lidé, kteří žijí v Praze a mají Prahu rádi, by mně to neodpustili.

Odpověď na Vaši otázku je velmi krutá. Samozřejmě každá vláda musí usilovat o zvýšení životní úrovně starobních důchodců. Ti se o sebe nedokáží postarat sami na rozdíl od zaměstnanců, kteří přece jenom mají své šéfy a na ně můžou tlačit, aby jim zvýšili mzdy. Ale v čem je ta krutá odpověď. Jak sis vychoval svoje děti, tak na tom budeš. Jsou děti, které, já jsem projel řadu domovů důchodců, které přijedou do těch domovů jednou za měsíc, přinesou lacinou bonboniéru a odvezou si starobní důchod. Neříkám, že je to pravidlo, ale je to velmi častá výjimka. Takže snažme se i pečovat o to, aby děti se odvděčily za dobrou výchovu tím, že budou přispívat svým starým rodičům.

To jistě ano, pane prezidente, ale mezilidské vztahy. Já samozřejmě nevylučuji, že spousty takových případů jsou, kdy nedostatek solidarity přivede staré lidi, seniory do těžké situace. Nepochybně jsou, ale přesto, riziko příjmové chudoby důchodců je velmi reálné ve velké míře. Protože průměrný důchod teprve v roce 2008 u nás překročil minimální mzdu a to skutečně je alarmující.

Z hlediska příjmové chudoby je Česká republika na nejlepším místě v Evropské unii, pouze 9,7 procenta trpí touto deprivací, ale plně uznávám, že drtivá většina z nich budou právě důchodci.

Ano. Dobře, nechme důchody a pojďme k dalšímu tématu, které lidi bude podle mého názoru zajímat stejně. A to jsou mzdy. Vy jste hovořil o sociálním státu švédského typu. Já jenom zrekapituluji, že mzda, průměrná mzda je zhruba na třetině německé nebo rakouské. Je to dvacet devět tisíc korun a šedesát procent zaměstnanců na ni nedosáhne. Co s tím?

Teď jste klesl hlasem, takže předpokládám, že se ptáte, jestli jsou tyto údaje správné nebo…

Ne, ty údaje jsou správné, já jsem se potom klesnutí ptal, co s tím.

Co s tím, zvyšovat mzdy, ale to je knížecí rada pokud neřeknu jak je zvyšovat. Podívejte se, já jezdím po podnicích a mluvím jak se zaměstnanci tak s jejich šéfy a vím, že ti šéfové při vší úctě k nim nejsou takoví humanisté, aby těm zaměstnancům přidávali tak říkajíc zadarmo. Oni jim dneska přidávají proto, aby jim neutekli. A z toho vyplývá, že ten sedmiprocentní růst mezd, který zřejmě bude pokračovat i v dalších letech, je vyvolán nedostatkem pracovních sil.

Což nepochybně bude pravda. A o případných inflačních dopadech zvyšování mzdy, pane prezidente, budeme hovořit po posledním reklamním brejku.

Pane prezidente, než nás přerušila poslední reklamní přestávka, hovořili jsme o výši mezd a o tom, že příští rok nebo tento rok, lze očekávat sedmiprocentní růst mezd. Já mám takovou otázku. Není určitá nespokojenost s polistopadovým vývojem v České republice způsobena také trochu zklamáním z toho, že jsme prostě to Německo nedohnali? Že životní úroveň nestoupá tak rychle, jak jsme si mysleli?

Víte, já nemám rád, když se pořád vymlouváme jenom na čtyřicet let komunismu. Je to sice pravda, srovnejte si Rakousko, tomu se říkalo Hungerland, hladová země, ještě v padesátých letech, v šedesátých letech nás Rakušani dohnali a pak se ty nůžky rozevřely. A něco podobného je to i s Německem.

Ale na druhé straně, a proto to říkám, copak tady nebyl Viktor Kožený a Harvardské fondy, copak tady nebyly lehké topné oleje, copak tady nebyly desítky, v menším měřítku stovky podvodů a tunelů? Copak tady pořád ještě dnes neběhá po svobodě Zdeněk Bakala, který vytuneloval OKD? A my si budeme stěžovat, že zaostáváme za Německem! V Německu, obávám se, by ten Bakala, ale i Kožený, dopadli daleko hůř než u nás.

Pane prezidente, Vy jste to nakousl, stala se tady spousta nepravostí, korupce a tak dále. V posledním roce se hodně hovořilo o těžbě nerostných surovin, zejména o lithiu a dalších. Oni u nás ty ložiska, myslím, že wolfram a tak dále. Jedna z myšlenek, kterou mimo jiné řekl i Andrej Babiš, byla, že by výnosy z těžby nerostných surovin měly jít právě na důchodový účet. Stejně třeba jako je to v Norsku. Je to správně?

Ne, není to správně, protože tím se vracíme k té základní myšlence, když je důchodový účet v deficitu, tak ho budeme sytit z jiných zdrojů, například z daně přidané hodnoty.

Můj návrh, a vím, že narážím na odpor zejména ekonomů, je zvýšit o jedno až dvě procenta sazbu sociálního pojištění, čímž se dostaneme asi tak na úroveň Francie. A teď hned odpovím na protiargument, který říká, zejména ze strany těch ekonomů, že tím neúměrně zvyšujeme takzvané vedlejší náklady práce. Je to sice pravda, ale ty pracovní náklady, náklady na živou práci, máme brát jako celek. To znamená nejenom to sociální pojištění, ale také a především tu mzdu. A teprve dohromady se máme srovnávat třeba s tou Francií, s Německem a dalšími zeměmi. Čili chceme-li, aby důchodci měli slušnou životní úroveň, je zapotřebí, aby důchodový účet byl sycen ze zdrojů sociálního pojištění, které by byly vyšší, než jsou dnes.

A jsou tedy trvalé, nikoliv jednorázové, jako třeba těžba nerostů. Jasný názor.

A samozřejmě trvalé. Ano.

Pane prezidente, pojďme k takovým makroekonomickým věcem. Řekli jsme, že mzdy stoupají, o sedm procent. Ekonomice se daří dobře. Dokonce mezinárodní agentura Standard & Poor's nám dala rating, to znamená schopnost splácet svoje závazky a devizové závazky AA, což je tedy jeden z nejvyšších. Dokonce i domácnosti považují svoji situaci za nejlepší za devatenáct roků. Je to trvalé, nebo můžeme očekávat nějakou krizi? Můžeme být optimisti v příštích letech?

Já se domnívám, že pokud nedojde ke krizi ve světové ekonomice, a tu nemůžeme ovlivnit, tak domácí krize už není pravděpodobná, protože Miroslav Kalousek není ministrem financí.

Já jsem tady naznačoval, že nějakou cestu, jak by se pan Kalousek mohl vrátit na Ministerstvo financí, vidím. Tak uvidíme. Uvidíme, jestli se to stane.

Každopádně Vy jste řekl, zahraničně ekonomické vlivy, to znamená, pokud celosvětově dojde k nějaké ekonomické finanční krizi, tak samozřejmě logicky vzhledem k naší otevřenosti zasáhne i nás. A zadlužení českých domácností, které přesahuje přes tři biliony korun, a jen na bydlení si Češi půjčili jedna celá pět bilionu korun, nemůže být motorem ke spuštění krize? Třeba prasknutí hypoteční bubliny?

To bylo v Americe. Víte, proč tam praskla hypoteční bublina? Z velmi jednoduchého důvodu, že americké banky půjčovaly na sto procent záruky ceny nemovitosti. A když cena nemovitosti klesla o padesát procent, což se někdy stalo,…

U nás to bylo také. Teď Česká národní banka zavedla novou regulaci a snižuje to procento.

Ano. Devadesát, případně osmdesát procent, já bych to klidně nechal na šedesát. Ať si někdo našetří polovinu a zbytek si půjčí od banky. To je rozumný přístup, který je založen na jisté šetrnosti. Ale ano, máte pravdu, u nás může prasknout hypoteční bublina, ale protože už jsme poučeni americkou zkušeností, tak Národní banka udělala to opatření, že k tomu nemůže dojít.

Ceny nemovitostí, ono to s tím souvisí, rostou nejrychleji v celé Evropské unii. Za poslední rok o dvanáct procent, v Praze je to ještě více. Ono to směřuje spíše k tomu, že ty ceny jsou tak vysoké, že zejména mladé rodiny třeba s dětmi na vlastnické bydlení už nedosáhnou. Je to příliš mnoho. Jejich příjmy nestačí na splácení hypotéky a je celkem jedno, jestli ten limit bude padesát nebo devadesát procent. Ty příjmy na splátky nestačí.

Když jsem byl premiérem, tak jsme zavedli takzvané startovací byty. To byly nájemní byty dotované z vládních zdrojů pro mladé začínající rodiny s dětmi. Většinou to bylo dva plus jedna, žádný luxus, ale na druhé straně tyto rodiny měly střechu nad hlavou. Bohužel, dnes ta idea startovacích bytů už byla opuštěna. Myslím si, že je to chyba a že bychom se k nim měli vrátit.

A podpora nájemního bydlení? Protože dnes to funguje tak, že obce prodávají pozemky, kde developeři staví byty, které, já nevím v kolika procentech, ale ve valné míře jsou určeny k prodeji nikoliv k pronájmu. Nestálo by za to motivovat obce k tomu, aby na svých pozemcích samy stavěly a byty nabídly k pronájmu? Protože prostě ceny jsou teď tak vysoko, že zejména ty mladé rodiny s dětmi na ně nedosáhnou.

Tak podpora nájemního bydlení jako celek přesahuje, a říkám to s lítostí, rozpočtové možnosti tohoto státu. To co můžete dotovat, jsou samozřejmě ty mladé rodiny, kde je to nejdůležitější. Developeři částečně právem namítají, že u nás je tak složitá byrokracie s povolováním nové výstavby, že i to prodražuje náklady a zpomaluje výstavbu. Ale pane Soukupe, já vím, že nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem, ale kolik bytů bylo před několika málo desítkami let v obecním vlastnictví. A privatizace obecního bytového fondu byla jedna z největších hloupostí, která se tenkrát odehrála. Byla to snaha mít krátkodobý zisk, ale krátkodobý zisk je totéž, jako dlouhodobá ztráta. Stejně tak obce měly i energetické akcie, ty rychle prodaly, a teď pláčou, řekněme nad vysokým vodným a stočným. Čili pokusme se obnovit obecní vlastnictví. Já mám rád hospody, ne kavárny, ale hospody.  Já už jsem zažil řadu hospod, které vlastní obce, a ty hospody prosperují, pane Soukupe, ty nemusíte dotovat. Jen mít tu odvahu.

Jasná odpověď. Já jsem sice nehovořil o hospodách, mluvil jsem o nájemních bytech, ale myslím, že Vaši podporu nájemního bydlení jsem z toho vyrozuměl.

Ano, ale s tím, že vlastníkem bude obec.

Obec, ano. O tom jsme hovořili. V tom se shodujeme.

Poslední otázka dnešní debaty, pane prezidente, platy ve školství. Nový ministr školství vyjádřil vůli dále zvyšovat platy ve školství. Jenom připomenu, že na podzim, v listopadu, dostali učitelé přidáno patnáct procent a nepedagogičtí pracovníci deset procent, přičemž ovšem průměrná mzda ve školství je stále hluboko pod průměrnou mzdou v republice. Mluvím o regionálním školství, to znamená středním a základním. Je zvyšování platů ve školství prioritou prezidenta Zemana a mělo by být prioritou vlády?

Stoprocentně ano. Já si vzpomínám, jak jsem psal program sociální demokracie, který se jmenoval Společnost vzdělání, spoluúčast a solidarity. A tam byla věta, že nejdůležitější budovou v obci má být škola, nikoli banka, a nejprestižnějším povoláním má být učitel, nikoli bankéř. Ano, jsem pro zvyšování platů učitelů, a nejsem pro zvyšování platů dnes již asi tak sto padesát tisíc státních úředníků, ne státních zaměstnanců jako jsou hasiči, policisté a učitelé, ale úředníků, kterých bylo za mé vlády sedmdesát tisíc, dneska je jich sto padesát tisíc. Tam bych ty platy stopnul a tím bych získal zdroje pro zlepšení platů učitelů.

Tak, pane prezidente, dnešní debatu jsme zakončili domnívám se správně. Debatou o školství, o budoucnosti, o našich dětech. Bylo to totiž vše, co jsme dnes v debatě mohli říci. Děkuji Vám, pane prezidente, za to, že jste přijal naše pozvání, za Vaši energii a za Vaše odpovědi.

Tohle každý politik slyší nesmírně rád, a já bych chtěl poděkovat v první řadě právě vám. Samozřejmě, že můj oponent zde mohl mít také svoje publikum, a je jeho věc, že tady to publikum není, protože tady není ani on, a je tady prázdná židle. A kromě toho, že děkuji vám, že jste přišli, tak děkuji i moderátorovi, kterého jsem podle svého zvyku několikrát v průběhu diskuze urazil, ale jenom proto, abych ho vyprovokoval k ještě vyššímu výkonu. Děkuji moderátorovi.

Bylo mi potěšením a doufám, že i vy diváci tady ve studiu i u televizních obrazovek jste ocenili, že debata byla živá. Děkuji vám za pozornost.


Miloš Zeman, prezident republiky, TV Barrandov, 22. ledna 2018

zpět na seznam zpráv