Drobečková navigace


Jednání ve věci určení vlastnictví ke Katedrále sv. Víta se bude konat 25.10.2005 u Obvodního soudu pro Prahu 1

21. října 2005

Dne 25. října 2005 se bude u Obvodního soudu pro Prahu 1 konat jednání ve věci vedené pod sp. zn. 13 C 544, tj. ve věci, v níž se dva žalobci, Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze a Kolegiátní kapitula Všech svatých na Hradě pražském, domáhají určení, že jsou vlastníky některých nemovitostí v rámci Pražského hradu, mj. i Katedrály sv. Víta.

Tento spor je třeba odlišit od tzv. sporů restitučních, v nichž na základě speciálních restitučních zákonů jde o obnovení nebo navrácení vlastnictví k různým, zejména nemovitým věcem, které byly jejich vlastníkům odňaty po r. 1948. U nemovitostí, které jsou předmětem tohoto sporu, ovšem žádný restituční titul k dispozici není. Jedná se o žalobu na určení, tedy o jeden z oněch sporů, kde žalobci tvrdí, že vlastnictví na stát nikdy nepřešlo a nemovitosti ve skutečnosti nepřetržitě byly a stále ještě jsou jejich vlastnictvím (resp. vlastnictvím jejich právních předchůdců až do 1.5.2001). Spor se tím řadí mezi další vyskytující se snahy o znovunabytí některých majetků, jejichž navrácení přijaté restituční zákony nikterak nezamýšlely.

Katedrála a další nemovitosti se staly vlastnictvím republiky tímto způsobem: Tehdejší československá vláda dne 19. října 1954 vydala vládní nařízení (uveřejněné pod č. 55/1954 Sb.), kterým stanovila, že a) „Pražský hrad ... náleží všemu československému lidu“, b) že správu všech objektů v nově zřízené chráněné oblasti vykonává Kancelář prezidenta republiky, c) že přesné vymezení chráněné oblasti provede Ústřední národní výbor hlavního města Prahy v dohodě s Kanceláří prezidenta republiky, d) že o náhradách za objekty, které takto přejdou do státního vlastnictví, rozhodne Ústřední národní výbor hlavního města Prahy sám. Vládní nařízení - po předchozím projednání ve výborech kulturním a ústavně-právním - dne 23. března 1955 schválilo tehdejší Národní shromáždění, čímž vládní nařízení získalo definitivní platnost.

Ve zpravodajské zprávě byli poslanci informováni, že v důsledku vládního nařízení na stát přejde několik budov v té době v pozemkových knihách zapsaných pro různé církevní instituce, a další dvě budovy v soukromém vlastnictví občanů. Ústřední národní výbor hlavního města Prahy vyčkal, až se dostaví schválení Národního shromáždění (jednalo se o zvláštní druh vládního nařízení zavedený v dobových zákonech o plánu rozvoje národního hospodářství, usnesením Národního shromáždění ještě mohlo pozbýt platnosti), poté přikročil k vymezení chráněné oblasti; to se stalo jeho vyhláškou z 19. září 1955, která podrobně popisuje průběh hranice chráněné oblasti pomocí hranic parcel.

Vyhláška o stanovení hranic chráněné oblasti byla deklaratorní v tom smyslu, že teprve jejím vydáním bylo určeno, které konkrétní nemovitosti jsou uvnitř chráněné oblasti, a na které tedy dopadá změna vlastnictví způsobená vládním nařízením. Teprve následně tedy bylo konstatováno u kterých nemovitostí došlo k přechodu vlastnictví, jenž právně nastal dnem účinnosti vládního nařízení (tzn. dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, 16. prosince 1954). Navazujícími rozhodnutími Ústředního národního výboru hlavního města Prahy pak bylo rozhodnuto, že za církevní majetek se žádná náhrada nepřiznává, soukromým vlastníkům domů naopak náhrady přiznány i vyplaceny byly.

Věcným základem žaloby je tvrzení žalobců, že vládní nařízení č. 54/1955 Sb. nezpůsobilo přechod vlastnictví na stát. Hlavní argumenty žaloby jsou:

a) Věta „Pražský hrad ... náleží všemu československému lidu“ má jiný význam než ten, že se jedná o změnu vlastnictví, úmyslem vládního nařízení nebylo provést změnu vlastnictví. - Větu je třeba vykládat v souvislosti celého předpisu; pokud by cílem předpisu nebylo provést změnu vlastnictví, nebyl by důvod ani dávat pravomoc k rozhodnutí zda náhrada přísluší nebo ne, ani určovat, že jako národní majetek bude tyto nemovitosti spravovat tehdejší rozpočtová organizace Kancelář prezidenta republiky. Dokladem, že vládní nařízení bylo takto míněno i chápáno je i to, že poslanec, který byl zpravodajem při jeho schvalování v Národním shromáždění výslovně uvedl: „ ... aby ... všechny objekty byly převedeny do státního socialistického vlastnictví.“ Věta tedy má zcela stejný význam jako zákon č. 59/1996 Sb., o sídle Parlamentu České republiky, § 3: „Sídlo Parlamentu je ve vlastnictví České republiky.“

b) To, že nebyla vyplacena náhrada, bylo protiústavní, jelikož tehdy platná ústava z r. 1948 stanovila, že vyvlastnění soukromého vlastnictví je možné jen za náhradu. - Především, soukromým vlastnictvím v době této ústavy bylo asi míněno jen vlastnictví občanů, tedy fyzických osob. Na majetek právnických osob se tato ústavní ochrana tehdy neuplatňovala - např. ve stejné době bylo zákonem č. 187/1949 Sb. převedeno mnoho majetků různých tělovýchovných organizací na Sokola, a následně zase zákonem č. 71/1952 Sb. ze Sokola na odborovou organizaci, a potom ještě zákonem č. 68/1956 Sb. z odborových organizací na tehdy novou tělovýchovnou organizaci; všechno bez náhrady. Podstatnější a jednodušší protiargument ale je, že i bylo-li něco protiústavní, neznamená to (bohužel), že se to vůbec nestalo. Kdyby protiústavnost tento význam měla, pak by dodnes Ústavní soud nemusel rozhodovat o rušení předpisů a rozhodnutí, ale jen by konstatoval, že v rozporu s Ústavou jsou.

Obvodní soud pro Prahu 1 v tomto řízení už jednou rozhodl, a to rozsudkem ze dne 19. prosince 1994 tak, že vyhověl návrhu a určil, že vlastníky nemovitostí, které jsou až dodnes předmětem řízení, jsou ti žalobci (církevní osoby), kteří tenkrát existovali. Rozsudek nikdy nenabyl právní moci a řízení pokračuje, předsedkyně senátu v tomto rozsudku však projevila svůj tehdejší názor. Ten podle odůvodnění rozsudku byl:

a) vládní nařízení č. 55/1954 Sb. je platnou právní normou

b) věta „Pražský hrad ... náleží všemu československému lidu“ nevyjadřuje úmysl zestátnit Pražský hrad, majetkem československého lidu není míněn státní majetek, je to jen prohlášení a nikoliv norma stanovící práva a povinnosti

c) vlastníky nemovitostí jsou ty subjekty, které byly vlastníky v době, než bylo do pozemkových knih zapsáno vlastnické právo státu na základě výměru ÚNV hl. m. Prahy ze 17.2.1956.

Nyní bude o téže věci znovu v prvním stupni rozhodovat tatáž předsedkyně senátu obvodního soudu.

V době mezi minulým a budoucím rozhodováním Obvodního soudu pro Prahu 1 ovšem proběhlo před Ústavním soudem řízení ve věci Pl. ÚS 5/1998, v němž byl usnesením ze dne 22. dubna 1999 odmítnut návrh skupiny 44 poslanců na zrušení vládního nařízení č. 54/1955 Sb. (a společně s ním i zmocnění obsaženého v zákoně č. 2/1954 Sb., které tak jako tak bylo použitelné jen do konce r. 1954, jakož i vyhlášky ÚNV hl. m. Prahy stanovící území chráněné oblasti Pražského hradu, která je též publikovaným právním předpisem). Ústavní soud návrh odmítl zjednodušeně řečeno proto, že je oprávněn přezkoumávat ústavnost aplikace platných předpisů podle nyní platné Ústavy, nemá však pravomoc posuzovat soulad starých předpisů co do procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné pravomoci podle tehdejší, dnes již zrušené ústavy.

Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení vysvětlil, že i kdyby došlo ke zrušení napadených předpisů, naprosto by to neznamenalo, vlastníkem by se po jejich zrušení stali opět původní vlastníci objektů. Tyto právní předpisy nepodléhají přezkumu Ústavního soudu právě proto, že jejich právní účinek (přechod vlastnictví) už nastal jako jejich jednorázový následek v minulosti, nemůže se tedy opakovat a proto je vyloučeno, že by nyní nebo v budoucnosti nastal rozpor s platným ústavním pořádkem. (Pro úplnost je dobré k tomu připomenout, že jedinou aplikovatelnou normou z dosud platného vládního nařízení č. 55/1954 je ustanovení o tom, že Kancelář prezidenta republiky má působnost orgánu památkové péče; to jistě v rozporu s ústavním pořádkem není, a naopak se to jeví jako účelné a osvědčené. Jediný problém, který by zrušení vládního nařízení č. 55/1954 Sb. vyvolalo, by tedy bylo to, že tuto zvláštní kompetenci by bylo třeba znova zřídit jiným předpisem.)

Pro toto i nadále probíhající řízení o určení vlastnictví ke Katedrále a dalším nemovitostem na Pražské hradě je podstatné, že plénum Ústavního soudu shledalo, že

a) vládní nařízení č. 55/1954 Sb. založilo vlastnictví státu k dotčeným nemovitostem, a

b) rozhodnout o tom, zda státní vlastnictví k nim má být zachováno, může jen zákonodárce, nikoliv tedy soud.

Jiří Ovčáček, ředitel Odboru tiskového a tiskový mluvčí prezidenta republiky

zpět na seznam zpráv