Poznámka k mylným informacím v Lidových novinách

7. září 2020

Citace: Ivana Kalinová Kyzourová: Mariánský sloup – znak doby (Lidové noviny 2. srpna 2020):

V Praze přitom vznikají mnohem zřetelnější "oslavy" éry Habsburků, než je socha Panny Marie na Staroměstském náměstí. Jde zejména o chystané pomníky Marie Terezie a maršála Radeckého nebo o nedávné osazení rozměrného habsburského orla na vrchol Kohlovy kašny na druhém nádvoří Pražského hradu. Vrácení orla na hradní kašnu by bylo na místě, kdyby pod ním dál procházely korunovační průvody habsburských panovníků, případně kdyby kašna stála v areálu "pouhé" historické památky.
Pouhou památkou ale Pražský hrad není. Byl přece přetvořen "z hradu monarchistického na hrad demokratický" a na sídlo prezidenta samostatné (?) republiky. Habsburský orel se do něj dnes nehodí, navíc vizuálně konkuruje prezidentské standartě s tajemným nápisem Pravda vítězí. Té samé standartě, kterou před pěti lety v souladu s anticipační schopností umění svěsila skupina Ztohoven, jako by tušila, že standarta vlastně, a to z více důvodů, nebude v nejbližší době příliš potřeba.
Komplikovaný návrat mariánského sloupu a naopak téměř bezproblémová instalace pomníku Marie Terezie či habsburského znaku přímo do srdce české státnosti ukazují, že jsme ztratili schopnost přemýšlet v nuancích a že jsme přestali hledat pevné definice věcí a hodnot, protože jsme v ně přestali věřit. Je to pohodlné, ale je to cesta do pekel. Je to znamení doby, která ztratila řád.

Poznámka Kanceláře prezidenta republiky:

Užití slovního spojení „habsburský orel“ by bylo možno pochopit jako lidovou zkratku v emočně bohatých disputacích vedených při konzumaci českého národního nápoje, v odborné argumentaci má však podobnou váhu, jako kdybychom o českém znaku mluvili jako o „habsburském lvu“. Ano, obojí Habsburkové (poslední z nich byla Marie-Terezie) a po nich i Habsburkové-Lotrinkové (prvním byl Josef II.), pakliže se stali českými králi, římskými králi či císaři (od roku 1804 rakouskými císaři), používali ke státní i osobní reprezentaci. Habsburský lev (nikoli ten český) má ovšem větší opodstatnění, protože erbovním znamením rodu Habsburků byl opravdu lev (červený s modrou korunou a zbrojí, ve skoku, na zlatém štítě) a stal se i pravou figurou dvakrát polceného erbu rodu Habsbursko-Lotrinského. Občas, a od 16. století dokonce téměř pravidelně, některý příslušník hraběcího (od 14. století arcivévodského) rodu Habsburků dosáhl titulu římského krále (císaře), uherského nebo českého krále (od roku 1627 měli Habsburkové na český trůn ústavou zaručený dědičný nárok) a později i krále jiných království. To pak používali jako svůj osobní erb znak příslušného království, nejlépe císařství. Prvním z rodu Habsburků, kdo dosáhl postu římského krále, byl v roce 1273 Rudolf I., Čechům dobře známý protivník českého krále Přemysla (Otakara) II. Stal se prvním Habsburkem, jenž ke své osobní reprezentaci používal římskou černou orlici na zlatém štítě, (čeština v heraldické terminologii rozlišuje figuru „orlice“ (s jednou hlavou) a „orla“ (s dvěma hlavami) – v německé terminologii „Adler“ a „Doppeladler“). Před ním ji užívali římští králové Richard z Cornwallu a Alfons X. Kastilský, po něm pak Adolf Nasavský. Nikdo z nich nepocházel z habsburského rodu. Habsburkem nebyl ani Zikmund, syn českého krále (a římského císaře) Karla IV., který jako první římský císař používal dvojitého (tedy s dvěma hlavami) římského černého orla na zlatém štítě. Nešlo o „lucemburského orla“, šlo o znak „Svaté říše římské“, který Zikmund používal ke své osobní reprezentaci. Dvouhlavého římského černého orla na zlatém štítě používali potom také ti Habsburkové, kteří se stali římskými císaři, včetně Rudolfa II, jeho bratra a nástupce Matyáše nebo Leopolda I. Působili také jako stavebníci na Pražském hradě. Český král a římský císař Matyáš se postaral o to, že na Pražském hradě spatříme mohutný reliéfní kamenný znak Římské říše na tzv. Matyášově bráně na prvním nádvoří, český král a římský císař Leopold I. zase o to, aby se objevil jako kamenný reliéf na Herkulově kašně v Královské zahradě a jako plechová korouhvička završující císařskou Leopoldovu kašnu na druhém nádvoří. V roce 1806 Svatá říše římská definitivně zanikla. Její poslední císař František II. z rodu Habsbursko-Lotrinského se již o dva roky dříve prohlásil, jako František I.,  císařem nového státu – Rakouského císařství, jehož součástí se staly z bývalé Svaté říše římské především habsburské dědičné země (rakouské a české) a země uherské Koruny svatoštěpánské, jež nebyly součástí Svaté říše římské (tzv. Zalitavsko). Nová země dostala nový znak, který se inspiroval římským říšským erbem (podstatné změny: orlí hlavy ztratily zlaté nimby a místo nich dostaly vévodské koruny, horní římská koruna byla nahrazena oficiální rakouskou císařskou korunou (někdejší osobní císařskou korunou Rudolfa II.)). Nový znak Rakouského císařství nebyl jediný, který se inspiroval (převzal) dvojitého římského orla. Ze stejného (rozuměj římského) zdroje pocházejí např. znaky rakouských měst Kremže a Vídně (v obrácené barevnosti, zlatá figura na černém štítě), černého orla na stříbrném štítě mají německý Kolín nad Rýnem a španělské Toledo, zlatého orla na stříbrném štítě má skotské město Perth. Zlatého orla na červeném štítě používali od 13. století východní (tzv. byzantští) římští císaři a ten se stal zdrojem zlatých orlů na červeném štítě Ruska, Černé Hory, zlatého orla na zlatém poli řecké pravoslavné církve, i stříbrného orla na červeném štítě Srbska a černého orla na červeném štítě Albánie (u všech zmíněných erbů hovořím jen o základní figuře a barvě štítu, ostatní atributy jsem kvůli přehlednosti vynechal). Jen pro úplnost, ale zdá se, že nikoli zbytečně, je třeba dodat: nikdo pochopitelně netvrdí, že by měli ve znaku „habsburského orla“. Doufejme, že schopnost přemýšlet v nuancích ztrácí pouze jednotlivci.
Československá republika vznikla svého času na troskách Rakousko-Uherské monarchie jako její záměrná opozice a jedním z nejdůležitějších politických úkolů se stala negace ideových pilířů předchozí monarchie, včetně jejich symbolů (v našem případě těmi hlavními pilíři byla instituce panovníka a katolická církev). To byl ovšem dobově podmíněný politický úkol, který už dávno odnesl čas. Přesto překvapivě dodnes je schopen budit emoce, což svědčí o tom, že jsme se s naší minulostí, konkrétně s několika posledními stoletími před rokem 1918, dosud nevyrovnali. Zcela zbytečně a nepravdivě se přiživuje pocit „ubohého“ českého národa, proti němuž se občas, také zbytečně a nepravdivě, objevují výkřiky o někdejším údajném harmonickém soužití zdejších, především česky a německy (a oba jazyky navzájem míchaje) mluvících obyvatel v minulých stoletích. Uplynulých sto let po založení Československé republiky přineslo Čechům zcela jiné a mnohdy fatální politické problémy, se kterými se museli a musejí vyrovnat. Už dávno nastal čas, abychom se za slavné okamžiky našich státních (a národních) dějin přestali stydět. Naopak, normální je, abychom na ně byli hrdí. To, že Pražsky hrad býval v minulosti rezidencí Římské říše (Svaté říše římské; Svaté říše římské národa německého – tak se postupně měnil oficiální název), v níž minimálně v době císaře Karla IV. hrálo České království roli nejpřednější, patří k těm slavným okamžikům. Proto na Pražský hrad římský císařský orel s českým lvem na prsou z politického hlediska rozhodně patří, stejně jako sem patří české korunovační klenoty (z nichž žezlo, jablko i plášť svým původem opravdu habsburské jsou). Ty už přinejmenším od roku 1939 přestaly být vnímány jako korunovační rekvizita a monarchistický symbol (tak byly brány za První republiky) a nyní již platí za, dosud neoficiální, symbol české státnosti. Ano, dá se říci, že celý Pražský hrad se svými památkově chráněnými stavbami a uměleckými díly platí za neoficiální symbol české státnosti.

Památková péče má své metodologické postupy a teoretická východiska. V našem případě vycházíme z toho, že Leopoldova císařská kašna je uměleckým dílem z roku 1686 s promyšlenou kompozicí a ikonografickým programem, odkazujícím k české státnosti a významu Koruny království českého. Odebráním vrcholové části kompozice (korouhve v podobě římského císařského orla, na prsou s českým lvem) bylo toto umělecké dílo poškozeno v proporcích jednotlivých částí a zamlžen jeho obsah, nicméně vzhledem ke šťastnému nálezu originální korouhve se otevřela cesta k jeho rehabilitaci. Vzhledem k užitému materiálu a více než dvousetleté expozici povětrnostním vlivům, byl originál restaurován a uložen v depozitáři uměleckých sbírek a na kašnu byla osazena jeho vizuální, materiálová i technologická kopie. Může si kdokoli s elementárním citem pro umění, historii a památkovou péči přát něco jiného?

PhDr. Petr Kroupa
ředitel Odboru památkové péče KPR