IVAN KLÁNSKÝ - legenda českého klavíru

Jako večer skladatelských legend lze označit celý program, přinášející díla dvou významných představitelů klavírní literatury 19. století.

Svou drobnou Arabesku op. 18 napsal Robert Schumann v době pobytu ve Vídni (1839), kde se na příkaz svého učitele a pozdějšího tchána Friedricha Wiecka pokoušel o vybudování samostatné existence. Název souzní s jemnými melodiemi, ozdobenými drobnými figuracemi. Cyklus Dětské scény op. 15 (Lipsko, 1838) není, jak by se podle názvu mohlo zdát, určen dětem, ale dospělým. Představuje idealizovanou vzpomínku na dětství. Jednotlivé programní miniatury souzní s klíčovými rysy romantické poezie – touhou po dálkách, zájmem o neobyčejné i děsivé, ponořením se do vlastního nitra, melancholií. Nejznámější skladbou a osou celého cyklu je Snění (o milované bytosti – Kláře Wieckové), které se stalo hudebním symbolem romantismu. Fantastické kusy op. 12 (Lipsko, 1837) byly prvním cyklem, jehož části označil Schumann po dokončení programními názvy. Dílo se vztahuje k jeho setkání s klavíristkou Annou Laidlaw a krajině v okolí Lipska.

Na rozdíl od Schumanna, zůstal Fryderyk Chopin celý život věrný klavíru. Jeho hudba, úzce spjatá s pařížskými hudebními salóny, je rozpoznatelná na první poslech. Vyznačuje se originální melodikou, rafinovanou harmonií, svébytným rytmem a poetickou melancholií. Přesvědčí nás o tom hned obě úvodní skladby – Nokturno (1841) i Barkarola (1845/6). K Chopinovým nejcharakterističtějším skladbám patří mazurky, idealizace polského lidového tance (napsal jich téměř 70). Tři mazurky op. 50 (1842) jsou typickou ukázkou jeho hudebních experimentů a fines; poslední z nich (cis moll) patří k jeho vrcholným dílům. Koncert uzavře Andante spianato (1834) hrané obvykle s efektní Velkou brilantní polonézou (1831).