Vážení spoluobčané,

považuji za nutné reagovat na včerejší oznámení vlády o složení delegace na summit NATO v Ankaře. 

Rozhodnutí vyloučit prezidenta republiky z delegace považuji za bezprecedentní a mimořádně nešťastný krok.

Zastupování státu navenek je pravomocí prezidenta podle článku 63 Ústavy České republiky. Je to v podstatě popis jeho práce. Vyloučit prezidenta z výkonu této pravomoci tedy znamená omezit jeho roli, kterou mu dává Ústava, nikoli vládní usnesení.

Premiér Andrej Babiš nedávno řekl, že prezident není jeho nadřízený. V tom má pravdu. Jenom dodávám, že to platí i obráceně. Ústava předpokládá u výkonu některých pravomocí prezidenta součinnost vlády – součinnost, ne schvalování.

Spor o zastupování na letošním summitu v Ankaře se táhne již od začátku roku. Poprvé jsem toto téma otevřel na novoročním setkání s premiérem jako věc k diskuzi. Později, bez jakékoliv diskuze, premiér cestou médií oznámil, že s účastí prezidenta nepočítá. Následně vláda své oficiální stanovisko několik měsíců postupně odkládala – z dubna na 8. června, potom na 22. června.

Je důležité připomenout, že je ústavní zvyklostí a výsledkem dohody mezi nejvyššími ústavními činiteli, že naši zemi na summitech NATO zastupovali prezidenti. Tato praxe fungovala stejně za Václava Havla, Václava Klause i Miloše Zemana, napříč vládami všech politických barev. Ze dvaceti summitů Aliance, kterých se Česká republika účastnila, na devatenácti vedl delegaci prezident. Jedinou výjimkou byl vážný zdravotní stav. Pokud by se tato praxe měla z jakéhokoliv důvodu měnit, musí k tomu opět dojít jednáním a dohodou, ne jednostranným rozhodnutím vlády.

Jako hlava státu jsem se účastnil tří summitů. Při těchto vrcholných schůzkách i při všech dalších oficiálních bilaterálních jednáních jsem se vždy držel mandátu schváleného vládou. Je to vláda, kdo zodpovídá podle Ústavy za zahraniční politiku země, a to ctím.

Měsíce veřejného dohadování o to, kdo poletí kam, vyznívají směrem ven jako neschopnost nejvyšších představitelů státu domluvit se mezi sebou. V době, kdy NATO řeší největší bezpečnostní hrozby od existence Aliance, to považuji za přístup nezodpovědný k našim občanům i k našim spojencům. To musí skončit.

Veřejnost od nás logicky očekává, že takové spory dokážeme vyřešit dohodou. Já jsem se o takovou dohodu opakovaně pokoušel. Nabídl jsem několikrát, i veřejně, konkrétní ústupek – kompromisní řešení, podle kterého bych se zúčastnil neformální večeře hlav států, zaměřené na otázky evropské i globální bezpečnosti, zatímco premiér s ministry by vedli oficiální jednání, v souladu s požadavkem vlády vysvětlit svůj přístup k výdajům na obranu a k naplňování spojeneckých závazků.

Moje vůle domluvit se je veřejně známá. Stejně známé je i to, že jsem na své opakované návrhy, vyjádřené mimo jiné i v dopisech premiérovi, nedostal žádnou odpověď. Za celou dobu vláda nepřišla ani s žádným vlastním kompromisním návrhem.

V tomto sporu opravdu nejde o jednu židli na jednom zahraničním jednání. Jde o vědomé rozhodnutí vlády vyloučit prezidenta, vrchního velitele ozbrojených sil a bývalého vysokého představitele NATO, z vrcholného jednání Aliance v době, kdy může svoji celoživotní expertizu uplatnit ve prospěch bezpečnosti České republiky a jejích občanů.

Vážení spoluobčané,

předpokládám, že jste mě zvolili prezidentem republiky, abych prezidentem republiky skutečně byl. Je mou povinností pravomoci prezidenta v plném rozsahu nejen vykonávat, ale i bránit. Ne kvůli sobě. Ale kvůli všem prezidentům a prezidentkám, kteří přijdou po mně.

Pokud bych tyto pravomoci nebránil, nesl bych díl odpovědnosti za to, že by se dveře k dalšímu svévolnému okrajování pravomocí ústavních činitelů otevřely dokořán.

Z toho důvodu jsem podal kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, aby došlo k ujasnění pravomocí prezidenta a vlády při zastupování země navenek, konkrétně na summitu NATO.

V této žalobě žádám Ústavní soud:
- aby deklaroval, kdo může rozhodovat o účasti prezidenta na summitu;
- aby uložil vládě nevytvářet prezidentovi administrativní ani jiné překážky při výkonu jeho ústavních pravomocí;
- aby stanovil vládě povinnost poskytnout prezidentovi republiky veškerou součinnost.

Jsem rád, že období dohadování je u konce a ve věci bude jednat Ústavní soud. Budu respektovat jeho rozhodnutí, ať bude jakékoli.

Děkuji za pozornost.

Petr Pavel, prezident republiky, Pražský hrad 23. června 2026