Drobečková navigace


Gustáv Husák

* 10. 1. 1913 Bratislava-Dúbravka
† 18. 11. 1991 Bratislava

slovenský právník, československý komunistický politik a prezident

Gustáv Husák byl nadaným, pilným a ctižádostivým studentem bratislavského gymnázia, funkcionářem školní samosprávy. Jeho slohové práce a projevy k výročí 28. října či k narozeninám T. G. Masaryka mu vynášely uznání ředitelství školy. V šestnácti letech vstoupil do Komunistického svazu mládeže a roku 1933, ještě jako student bratislavské právnické fakulty, do KSČ. Psal do revue DAV, kolem které se sdružovali slovenští levicoví intelektuálové. Svým vzděláním, obratností v získávání politických přátel i schopností reagovat na aktuální politické otázky - tedy tím, co většina intelektuálů beznadějně postrádá - se výrazně odlišoval od většiny komunistických funkcionářů.

Patřil ke generaci, která do komunistické strany vstupovala s bezmeznou vírou v politiku SSSR a Komunistické internacionály; v době, kdy Československá republika byla pro Gottwaldovu stranu "versailleským zmetkem" a "obnovením takového žaláře národů jako byla Rakousko". Zřejmě tehdy, v první polovině 30. let, si Husák vypěstoval přímo fobii k prvnímu československému státu a až patologickou nenávist k dr. E. Benešovi.

Za 2. světové války se stal odpůrcem klerofašistické Slovenské republiky, členem hnutí odporu, které vyústilo ve Slovenské národní povstání. Byl místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady, pověřencem vnitra a místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z doby povstání se zachovalo několik písemných svědectví o Husákových názorech na perspektivu Slovenska. "Je třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast... území od Aše až po Vladivostok," napsal v září 1944. Zachoval se i dopis, v němž doporučoval, aby se problémy Slovenska řešily jeho začleněním do svazku národů SSSR. Jindy své názory, aby byly přijatelnější, ředil přesně stanovenými dávkami nacionalismu. Vznikal z toho specifický politologický jev, jakési "rudé luďáctví". Ale buržoazním nacionalistou, za kterého byl vydáván v 50.letech, skutečně nebyl.

O půl roku později od nabídek Slovenska Stalinovi upustil. V březnu 1945 v Moskvě, v době tvorby československé vlády a jejího programu ("košického"), Husák zastával stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa a že má mít v tomto svazku značnou autonomii. Avšak brzy se podřídil zájmům cesty komunistů k nastolení totalitní moci. A jakoby mimochodem začal opouštět své demokratické partnery z doby povstání.

Ve volbách v květnu 1946 daly dvě třetiny slovenských voličů své hlasy Demokratické straně. Už v červnu téhož roku se jednotné frontě českých politických stran s Husákovou podporou podařilo donutit Demokratickou stranu k podpisu tzv. třetí pražské dohody. Od této chvíle podléhala usnesení Slovenské národní rady schválení československou vládou, pověřenci rady byli přímo podřízeni jednotlivým ministrům pražské vlády. Husák se stal předsedou Sboru pověřenců. Ani to však nestačilo.

Na podzim 1947 byl Husák hlavním režisérem oné "generálky na únor", které se říkalo slovenská politická krize. Organizoval politické provokace proti demokratům, nátlakovými akcemi vyháněl nekomunistické pověřence z jejich úřadů. Jistě se domníval, že na dlouhou dobu posiluje také svoji moc. Vždyť na Slovensku přímo řídil jak SNB, tak StB. Nemohl tušit, že i on sám se brzy stane předmětem zájmu posledně jmenované instituce.

A patřilo k jeho pojetí politické morálky, že o dvacet let později - v roce 1968 - se v mnoha projevech snažil vyvolat dojem, že k okleštění a k likvidaci pravomocí slovenských národních orgánů došlo bez jeho přičinění a souhlasu, snad dokonce proti jeho vůli.

Po únoru 1948, kdy už k řízení veřejných záležitostí postačovali úředníci a policie, nebylo ani na Slovensku třeba schopných a inteligentních politiků. Tyto vlastnosti se staly nejenom nežádoucí, ale pro Gottwaldovu stranu přímo nebezpečné. Vzdělaný mouřenín vykonal své dílo. Už předtím ho všichni nenáviděli, nyní přišel jeho čas.

Na jaře roku 1950 byl Husák, spolu s V. Clementisem, L. Novomeským a dalšími, obviněn z buržoazního nacionalismu a odvolán z funkce předsedy Sboru pověřenců. V únoru 1951 byl zatčen a v dubnu 1954, ve vykonstruovaném soudním procesu s tzv. buržoazními nacionalisty, odsouzen na doživotí. Stal se jednou z mnoha obětí systému, který sám budoval.

"Vy ho neznáte," říkal bojovníkům za spravedlnost o Husákovi A. Novotný, "když se dostane k moci, uvidíte, co on je zač." Nakonec i tento český génius průměrnosti povolil a Husák byl roku 1960 propuštěn z vězení a roku 1963 rehabilitován. Nemalou zásluhu na tom měli čeští reformní historici, a z nich hlavně Milan Hübl. V 70. letech se mu Husák "odměnil" sedmiletým vězením. Jiní byli za jeho vlády "pouze" vyhozeni ze zaměstnání.

V 60. letech byl Husák jednou z hlavních osobností reformního proudu. Za pražského jara vystupoval jako věrný stoupenec A. Dubčeka. V dubnu 1968 se stal místopředsedou vlády. Byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky. Avšak už dva měsíce před přijetím tohoto zákona provedl jeden z mnoha svých politických obratů.

Na moskevských jednáních v srpnu 1968 poznal Brežněv, že Husák by se mohl stát politikem, který zachrání ztracenou reputaci SSSR a zajistí splnění cíle agrese do Československa. V dubnu 1969 se Husák dostal do čela KSČ (do května 1971 první tajemník, od května l971 do prosince 1987 generální tajemník ÚV KSČ). V květnu 1975 se tento bývalý bojovník za rozdělení nejvyšší stranické a státní funkce stal - se sovětským souhlasem - prezidentem republiky. Obklopen smečkou neschopných vynakládal veškeré své úsilí, aby co nejdéle zůstal prvním z aparátčíků. Podřizoval se všemu absurdnímu, co si přála Moskva. V zájmu uchování moci zradil mnoho přátel a spojil se s lidmi typu Jakeše, Indry, Kapka, Bilaka aj., tedy s těmi, o jejichž kvalitách nemohl mít nejmenší iluze.

Po 17. listopadu 1989 mu nezbylo nic jiného, než aby 10. prosince jmenoval Čalfovu "vládu národního porozumění" a vzápětí abdikoval z funkce prezidenta republiky. (nk)

Nakl. Libri: "Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století"
Převzato se svolením vydavatele.
Kancelář prezidenta republiky neručí za obsah textu.