Drobečková navigace


Životopis

* 7. 3. 1850 Hodonín
† 14. 9. 1937 Lány

český vědec, filozof, pedagog, politik a žurnalista zakladatel novodobého československého státu, československý prezident

Narodil se v Hodoníně jako prvorozený syn v chudé rodině Josefa Masárika. Nejužší vztah měl k matce Terezii rozené Kropáčkové. Do nižší reálky jej rodiče poslali až po přímluvě místního děkana. který poukazoval na chlapcovy mimořádné schopnosti a nadání. Bylo tedy rozhodnuto, že se po škole v Hustopečích vydá na učitelskou dráhu. Přišla však dvouletá odmlka, kdy se krátce učil ve Vídni strojním zámečníkem, ale z učení utekl. Potom byl jako učedník v panské kovárně v Čejči. Nakonec se dostává na studia do německého gymnázia v Brně.

Vynikající prospěch mu umožnil získat stipendium a mimo to sehnal výhodné místo vychovatele v rodině policejního ředitele Antona Le Monniera. Masaryk byl v této době natolik finančně zajištěn, že mohl vydržovat na studiích i bratra Ludvíka (od roku 1868). Došlo ale ke konfliktu s vedením gymnázia, jehož příčinou bylo Masarykovo odmítnutí zúčastnit se povinné školní zpovědi, a tak byl z ústavu vyloučen. Naštěstí jeho příznivec a zaměstnavatel Le Monnier byl přeložen do Vídně a Masaryk odjíždí s ním.

Od listopadu 1869 studuje Akademické gymnázium. Veškerý svůj čas věnuje intenzívnímu studiu, především jazyků a filozofie. V roce 1872 skládá maturitu a zapisuje se na filozofickou fakultu ve Vídni na obor filologie. O rok později umírá jeho mecenáš, avšak Masaryk okamžitě nachází nové a ještě výhodnější místo u generálního rady Anglo-rakouské banky R. Schlesingera. Roku 1876 zakončuje univerzitní studia a odjíždí na cesty (Itálie, Německo). V Německu strávil na univerzitě v Lipsku jeden rok. Tento pobyt neposkytl Masarykovi pouze rozšíření vzdělání, ale především zde v červnu 1877 poprvé spatřil svoji budoucí životní družku Charlottu Garrigue, dceru bohatého amerického podnikatele z New Yorku. V srpnu před odjezdem do svých domovů došlo k jejich zasnoubení.

Masaryk po návratu do Vídně spěchal se zajištěním nezávislé existence. Jako nejschůdnější se mu jevilo získání docentury. Jeho plány byly přerušeny zprávou o Charlottině zranění. Vydal se na cestu do Ameriky, kde pak 15. 3. 1878 snoubenci uzavírají sňatek. Novomanželé se vracejí do Vídně a Masaryk v září 1878 podává habilitační práci, zabývající se problémem sebevraždy. Její knižní vydání (1881) vyvolalo značný ohlas. V květnu 1879 se narodila první dcera Alice, o rok později syn Herbert a roku 1886 syn Jan.

Byla to především otázka finančního zajištění rodiny, jež vedla Masaryka k přijetí místa na pražské univerzitě. Do Prahy přišel s rodinou roku 1882, když došlo k jejímu rozdělení na českou a německou část.

Jeho osobnost se naprosto vymykala a odlišovala názory i vztahem ke studentům, udivoval konzervativní prostředí svými přednáškami k různým, dosud tabuizovaným tématům (sociální problémy, prostituce atd.). Nejinak tomu bylo i v případě jeho manželky, plně emancipované Američanky. Přes tuto rozdílnost a některé rozpory byl však od počátku českou společností přijímán a respektován.

Roku 1883 začal redigovat vědecký časopis "Athenaeum", na jehož stránkách publikoval s vlastním výkladem Gebauerovu stať navrhující nové a precizní ověření pravosti "Rukopisů zelenohorského a královédvorského". Tak vyvstal nejprve střet, který postupně přerostl v celonárodní aféru, kde proti vědecké pravdě stál vlastenecký cit a národní politika. Rozhodnými argumenty a posudky sice Masaryk prokázal, že jde o padělky, ale za cenu ztráty důvěry v české společnosti. Během rukopisných bojů se vytvořila skupinka názorově spřízněných osob (J. Gebauer, J. Goll, O. Hostinský, August Seydler), k níž se připojila i řada mladších stoupenců Masaryka, představovaná především J. Herbenem. Tato událost přesměrovala Masarykův zájem do politického života. Jeho spolupracovníky v té době byli J. Kaizl, K. Kramář. Nový politický směr, který představovali, nazval sám Masaryk "realismem". Do říšské rady vstupuje s mandátem za mladočechy roku 1891. Odchází však po dvouletém působení (rodinné důvody a údajně nutnost další přípravy na politickou činnost); vrací se roku 1907, kdy si poslanecký mandát podržel do roku 1914.

Devadesátá léta jsou v jeho životě zvláště činorodá a přínosná. Vydává řadu spisů - "Česká otázka"(1895), "Naše nynějši krize" (1895), "Jan Hus""Karel Havlíček" (1895, 1896), "Moderní člověk a náboženství" (1896), "Otázka sociální" (1896).

Roku 1897 je jmenován profesorem Karlovy univerzity. Zapojil se též do tzv. Polanské aféry - Hilsneriády (1899, po odsouzení L. Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky), kde prosadil revizi procesu, ale současně se stal terčem protižidovské kampaně v tisku i na univerzitní půdě. Roku 1900 v této napjaté době a nepříznivé situaci vytváří českou stranu lidovou (od 1905 Česká strana pokroková).

V době vypuknutí 1. světové války měl už Masaryk za sebou úctyhodnou dráhu vědeckou, pedagogickou a kulturně politickou, ale na české politické scéně nevážil mnoho - od roku 1907 byl pouze jediným říšským poslancem nepatrné České strany pokrokové (realistické), založené roku 1900. Byl sice kritikem poměrů v Rakousku-Uhersku, ale o státní samostatnost českých zemí neusiloval - ta byla v programu další nepatrné české strany, státoprávně pokrokové, kterou v říšském sněmu zastupoval také jen jeden poslanec, Antonín Kalina.

Když Masaryk po vypuknutí války odjížděl v prosinci 1914 do exilu, aby proti Rakousku bojoval v zahraniční akci, kladl si otázku: "jsme zralí pro svobodu, pro správu a udržení samostatného státu... pochopíme světodějný okamžik?" Před koncem roku 1914 odjel Masaryk do Itálie a po varování přátel se již do vlasti nevrátil. Působil ve Švýcarsku (1915) a později se během roku přesouvá do Francie, kam přijíždí i E. Beneš. Po celou dobu války nesl na sobě největší tíhu a odpovědnost za budoucnost celého českého a slovenského národa při jednání v Anglii (1916), Rusku (1917 - duben 1918) a poté v Americe, až po podpis Pittsburské dohody a Washingtonské deklarace. A zatímco evropští spojenci s rozbitím Rakouska-Uherska dlouho váhali, podařilo se Masarykovi pro vznik nového státu získat podporu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Po válečných létech usilovné organizační, agitační a diplomatické činnosti, v níž mu byli nejbližšími spolupracovníky M. R. Štefánik a E. Beneš, se 14. října 1918 stal předsedou prozatímní československé vlády, o 4 dny později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost československého národa a 14. listopadu jej v jeho nepřítomnosti zvolilo Revoluční Národní shromáždění prezidentem republiky. Jaká změna proti stavu před válkou, kdy Masarykova strana byla pokládána téměř za sektu!

Dne 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálně do Prahy a příští den pronesl na Hradě své první poselství k Národnímu shromáždění. Zahájil je slavným citátem z Kšaftu Komenského, že "vláda věci Tvých k Tobě zase se obrátí, ó lide český", a právě v tom byl jeden ze zdrojů budoucích potíží nového státu. Kdekdo jej pokládal za obnovu starého českého státu, ve skutečnosti však vznikal stát zcela nový, zahrnující také Slovensko a Podkarpatskou Rus, a lid český v něm mluvil nejen česky, ale i slovensky, rusínsky, polsky, maďarsky, a hlavně německy. Ztotožnění státu a národa bylo až příliš poplatné ideologii 19. století, a k ideji státního československého národa se navíc nehlásili ani všichni Slováci. Také Masarykův názor, že ve světové válce šlo o boj demokracie s teokracií a že v ní "zvítězili idealisté, zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím", byl spíše přáním než skutečností stejně jako názor, že s demokracií zvítězila také humanita a že svobodné státy budou tvořit"přátelský všecelek", že končí éra "absolutistického ovládání Evropy jednou velmocí nebo spolčením velmocí". Své názory na poválečné uspořádání Evropy vyložil v "Nové Evropě" (1920), v níž vůdčí myšlenkou bylo "Ježíš - ne César".

V poválečném období také dokončuje knihu pamětí "Světová revoluce", vznikají Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem. Chtěl dokončit i třetí díl práce "Rusko a Evropa", ale nejprve státnické povinnosti a později zdravotní stav mu to neumožnily.

Podmínky pro vznik ČSR byly mimořádně příznivé - Německo poraženo, Rusko rozvráceno revolucí, Rakousko rozbito - ale vše bylo mnohem složitější. Po tvrdých protiněmeckých slovech ve svém prvním poselství už ve "Světové revoluci" (1925) Masaryk uznal, že "je v Evropě 11 států, které jsou menší než naše německá minorita", a napsal: "hlásím se docela vědomě k národnostní politice Přemyslovců, kteří Němce národně chránili". Zabýval se úvahami o švýcarském uspořádání státu, ale k tomu nebyla společnost zralá a státu se nikdy nedostalo potřebných padesáti let klidu a míru, které Masaryk při příležitosti 10. výročí vzniku republiky požadoval pro její zdárný rozvoj. ČSR měla také problémy hospodářské, sociální, správní a obecně politické a Masaryk nebyl jen mužem vznešených idejí, ale i politikem rázných činů. V roce 1920 například jmenováním úřednické vlády J. Černého nekompromisně přispěl k potlačení komunistického pokusu o získání moci. I když nebyl členem žádné politické strany - jeho předválečná strana se sloučila s Kramářovou národní demokracií - účinně do politického dění zasahoval a byl představitelem "hradní politiky", kterou podporovali zejména sociální demokraté, národní socialisté, někteří vůdčí činitelé dalších stran (A. Švehla, J. Šrámek), přední žurnalisté a umělci a samozřejmě Sokol a převážná část legionářů. "Hrad" měl také odpůrce, a to především v nacionálně zaměřených stranách (A. Hlinka, K. Kramář, později K. Henlein), v lidech, kteří politicky či osobně ztroskotali (J. Stříbrný, R. Gajda), a samozřejmě v KSČ, která razila heslo "Ne Masaryk, ale Lenin!". Přesto byl osobně všemi respektován a představoval mimořádnou autoritu. Po prvním dvouletém funkčním období byl zvolen prezidentem znovu v letech 1920, 1927 a 1934 a u příležitosti jeho 80. narozenin byl přijat zákon: "T. G. Masaryk se zasloužil o stát".

"Za své politické osamostatnění děkujeme v hlavní míře...Západu", napsal a byl také právem přesvědčen, že k Západu nový stát svými dějinami patří. Podporoval proto zejména v zahraniční a obranné politice Benešovu orientaci na Francii a již ve svém prvním poselství prohlásil, že "naše republika zůstane spojencům vždy věrna". Avšak po světové válce nevznikl v Evropě "přátelský všecelek". Významné státy ovládly diktatury komunistická, fašistická a nacistická, které se měly stát světu i republice osudnými, neboť spojenci z mnoha důvodů neopětovali její věrnost. Po nástupu Hitlera k moci Masaryk ještě v roce 1934 přijal prezidentskou kandidaturu - komunisté tehdy kandidovali K.Gottwalda - ale již v příštím roce v prosinci na svůj úřad abdikoval. V důsledku věku, špatného zdraví a i neschopnosti demokrata a humanisty plně pochopit něco tak odpudivého jako totalitární diktatura, nepovažoval za možné stát v čele státu v době hrozících nebezpečí.

"To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě," truchlil s mnohými básník J. Seifert, když Masaryk zemřel na sklonku léta 1937 na zámku v Lánech. Jeho pohřeb dne 21. září se stal velkou manifestací zármutku, ale také víry v demokracii všech demokraticky cítících občanů státu bez ohledu na národnost.

Masarykovou zásadou bylo, že "demokracie je protivou aristokratismu", a byl proto přesvědčeným stoupencem republikánského zřízení. Po tisíciletí monarchismu bylo štěstím pro novou republiku, že jejím prezidentem se stal právě on. Rozsáhlé vzdělání filozofické, historické a sociologické, znalost cizích zemí a jazyků, významná činnost vědecká a pedagogická, dlouholetá politická zkušenost stranická i poslanecká, odpor proti tomu, že "veliká většina lidí politicky činných se nedovede povznést nad sebe, nedovede se vyprostit z kleští nekritického egocentrismu", vysoká osobní morálka, střídmý život a v neposlední řadě také důstojné, ba vznešené vzezření a vystupování - tím vším založil v české politické tradici příklad státníka, který pro jeho nástupce byl a dlouho ještě zůstane nedostižným vzorem. (mch, ss)

Nakl. Libri: "Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918""Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století"
Převzato se svolením vydavatele.
Kancelář prezidenta republiky neručí za obsah textu.