Vážení ředitelé Centra pro evropská studia, vážené předsedkyně Harvard Kennedy Forum, vážení členové akademické obce, studenti, přátelé,

je mi velkou ctí, že jsem byl pozván k přednášce na Harvardově univerzitě, jedné z nejvýznamnějších vysokých škol na světě. Svým způsobem je moje dnešní přítomnost také malým splacením starého dluhu.

V polovině 17. století prý John Winthrop Jr., syn jednoho ze zakladatelů kolonie Massachusetts Bay, pozval českého pedagoga a emigranta Jana Amose Komenského, aby se stal prvním prezidentem Harvard College – v té době byl Harvard o něco menší než nyní. Komenského nabídka zaujala, ale místo toho se rozhodl na žádost královny Kristiny pomoci s reformou švédského vzdělávacího systému.

Nikdy se nedozvíme, kdo tímto rozhodnutím přišel o více. Od té doby však Harvard zaujímá zvláštní místo v paměti Čechů. Jsem rád, že tento pocit je vzájemný.

Před třiceti lety, v roce 1995, zde můj předchůdce Václav Havel převzal čestný titul a pronesl projev při promoci absolventů Harvardu. Těší mě, že mě dnes doprovází Michael Žantovský, bývalý velvyslanec ve Spojených státech, Havlův blízký spolupracovník a autor jeho uznávané biografie.

Ve svém projevu Havel hovořil o dvou tématech, která byla ústřední pro jeho myšlení: o utváření globální civilizace a o naší odpovědnosti za její budoucnost. Rád bych se zamyslel nad tím, jak se obě tato témata proměnila – jak se příslib společné civilizace stal problematičtějším a jak dnes máme naši odpovědnost chápat a sdílet novým způsobem.

V roce 1995 probíhala válka v bývalé Jugoslávii – mnohými považovaná za výjimku v éře demokratického pokroku a sílícího mezinárodního řádu. Havel tehdy připomněl světovým lídrům, zejména ve Spojených státech, jejich povinnost pomoci zastavit boje.

Řekl: „Je zřejmé, že ti, kteří mají největší moc a vliv, nesou také největší odpovědnost. Ať se nám to líbí nebo ne, Spojené státy nyní pravděpodobně nesou největší odpovědnost za směr, kterým se náš svět bude ubírat…“

Při tomto apelu Havel vycházel z klíčového traumatu českých dějin dvacátého století: Mnichovské dohody z roku 1938, kdy bylo Československo pod hrozbou zbraní donuceno postoupit velkou část svého území nacistickému Německu – aniž by se účastnilo jednání a proti své vůli.

Ačkoli Spojené státy nebyly její smluvní stranou, Havel připomněl dopis, který prezident Roosevelt zaslal 26. září 1938 představitelům Československa, Velké Británie a Francie. V něm je naléhavě vyzýval, aby s Hitlerem dosáhli nějakého urovnání. V roce 1995 Havel vzpomínal: „Kdyby sám sebe i celý svět neoklamal představou, že s tímto šílencem lze uzavřít dohodu, možná by k druhé světové válce nemuselo dojít.“

Havlův apel na Spojené státy však nikdy nebyl jednostranný. Stejně jasně mluvil i o naší vlastní odpovědnosti za stav světa, ať už blízkého či vzdáleného – a to i za cenu, že doma ztratí oblibu.

Pouhý rok po sametové revoluci roku 1989 a dlouho před vstupem do NATO se Československo připojilo ke koalici 42 národů vedené USA, aby v rámci operace Pouštní bouře společně vytlačily irácké síly z Kuvajtu.

Naše odhodlání přispět k zastavení krveprolití v bývalé Jugoslávii vedlo nejen k Havlovým výzvám prezidentu Clintonovi, aby jednal, ale také k nasazení českých vojáků v mírových misích UNPROFOR, IFOR a SFOR, které nakonec pomohly nastolit mír.

Téhož ducha jsme se drželi i po teroristických útocích z 11. září 2001. Česko patřilo mezi první, kdo vyzvali k uplatnění článku 5 Washingtonské smlouvy, a krátce poté přispělo svými silami do mezinárodních jednotek v Afghánistánu. Po dvacet let, od roku 2002 do roku 2021, se čeští vojáci podíleli na operacích ISAF a Resolute Support, aby bránili šíření vlivu teroristických skupin.

Toto vše je především připomínkou nám samotným, že musíme vždy brát vážně svá slova o odpovědnosti i závazky, které z nich vyplývají.

Třicet let po Havlově projevu svět není v lepším stavu. Naopak, zdá se, že jsme ještě nedávno prožívali jedno z nejklidnějších období moderních dějin. V roce 2005 si ozbrojené konflikty vyžádaly méně obětí než kdykoli od druhé světové války.

Dnes se tento trend obrátil. V loňském roce probíhalo více než šedesát mezistátních konfliktů – nejvíce od roku 1946. Svět sužují nové války, od Ukrajiny po Blízký východ. Ruská válka na východ od našich hranic si už vyžádala mnohem více obětí než konflikt v bývalé Jugoslávii a přinesla obrazy, které připomínají první světovou válku.

Česko odpovědělo tak, jak mělo. V reakci na přímé hrozby ruských představitelů vůči Západu a na děsivé krveprolití na Ukrajině jsme si uvědomili, že v euforii z nově nabyté svobody po skončení studené války jsme evropskou bezpečnost považovali za příliš samozřejmou – a brali naši vlastní odpovědnost příliš na lehkou váhu.

Dnes plníme cíl NATO – vynakládat 2 % HDP na obranu – a po letošním summitu v Haagu jsme se zavázali tento podíl zvýšit až na 5 % do roku 2035. Byli jsme také mezi prvními, kdo po invazi v únoru 2022 poskytli Ukrajině pomoc. Česko téměř okamžitě vyprázdnilo své vojenské sklady, aby dodalo naléhavě potřebné vybavení, včetně těžké výzbroje.

Stát, nevládní organizace i jednotliví občané přispěli stovkami milionů dolarů na humanitární pomoc – potraviny a léky. Poskytli jsme útočiště více než 400 000 uprchlíkům, což je na počet obyvatel nejvíce ze všech zemí. Ukrajince podporujeme i přímo na místě – v Kyjevě, v Dněpru a v Charkově, tedy i v oblastech blízko frontové linie.

Česko také aktivně podpořilo všech osmnáct sankčních balíčků EU proti Rusku a prosazuje přijetí dalších. Spustili jsme Muniční iniciativu, která dosud dodala ukrajinským obráncům až 3,5 milionu kusů velkorážové munice – a zůstává klíčovým nástrojem jejich obrany.

Přesto, navzdory příspěvkům spřízněných zemí – v čele se Spojenými státy – to stále nestačí. Rusko pod vedením Vladimira Putina se stalo odhodlaným agresorem a proměnilo se ve válečnou ekonomiku.

Nedělejme si iluze. Jeho cíle sahají daleko za stávající frontovou linii i za samotnou Ukrajinu. Neusiluje o nic menšího než o zrušení mezinárodního řádu vzniklého po studené válce a o nápravu toho, co nazývá „největší geopolitickou katastrofou století“ – tedy rozpad Sovětského svazu. Pokud Putin uspěje, nebude to znamenat pouze obnovení ruské sféry vlivu ve střední a východní Evropě. Znamenalo by to i konec svobody, lidských práv a důstojnosti pro více než 100 milionů lidí.

Ceníme si úsilí prezidenta Trumpa o zastavení krveprolití a nastolení míru. Zároveň s lítostí konstatujeme, že ani jeho dobrá vůle, ani dobrá vůle prezidenta Zelenského a evropských lídrů nebyla Ruskem opětována. Prezident Putin nemá o mírová jednání skutečný zájem. Jeho cílem zůstává donutit Ukrajinu, aby se podrobila a ukázat světu, že Rusko nelze porazit.

Pokud dokážeme zachovat jednotu, kterou jsme jasně prokázali na nedávných transatlantických a evropských jednáních, je v našich silách, abychom toho dosáhli – a to bez přímé konfrontace s Ruskem.

Zaprvé musíme i nadále podporovat ukrajinské ozbrojené síly zbraněmi a vybavením – včetně systémů protivzdušné obrany a investic do schopnosti Ukrajiny vyrábět střely dlouhého doletu, které jí umožní reagovat na bezohledné ruské útoky. Jak trefně poznamenal prezident Trump: „Je velmi těžké, ne-li nemožné, vyhrát válku, aniž by bylo možné zaútočit na území agresora. Je to jako by ve sportu skvělý tým měl fantastickou obranu, ale nesměl hrát v útoku.“

Zadruhé musíme zpřísnit a lépe koordinovat sankce proti agresorovi a zároveň uzavřít mezery, které Rusku umožňují je obcházet přes třetí země. Každý z nás má v tomto ohledu svůj domácí úkol a my ho hodláme splnit.

Zatřetí musíme být připraveni poskytnout Ukrajině trvalé bezpečnostní záruky, jakmile boje ustanou.

Nejpevnějším základem vždy bude ukrajinská armáda – schopná, dobře vyzbrojená a odolná. To však samo nestačí. Ukrajina bude potřebovat i zajišťující spojenecké síly na místě, které poskytne koalice ochotných. Chci zde přitom zdůraznit: americká podpora bude klíčová: ne jako náhražka evropské odpovědnosti, ale jako opora a kotva evropské bezpečnosti – a ve skutečnosti i bezpečnosti celého západního světa.

V tomto smyslu Češi takovou mírovou misi podporují. Stejně jako jinde v životě, i tady se odpovědnost ukazuje činy, ne slovy.

Rusko a Čína zpochybňují pravidla a mezinárodní společenství je rozdělené. Výsledek je zřejmý: více válek, více násilí a světový řád plný sporů.

Václav Havel kdysi apeloval na Ameriku, aby jako nejmocnější velmoc své doby převzala odpovědnost. Věděl také, že tato odpovědnost leží i na nás. Dnes se rovnováha dále posunula.

My Evropané, zpočátku zaskočeni rychlostí a rozsahem změn, konečně děláme to, co je třeba, a přebíráme stejnou odpovědnost jako Spojené státy – a v naší části světa dokonce ještě větší. To je nejen správné, ale také nezbytné.

Havel hovořil o odpovědnosti jako o morálním imperativu. To platí i dnes. Odpovědnost však netřeba chápat pouze v morálním ohledu. Jde také o otázku našeho vlastního zájmu.

Ukrajina je pro nás zkouškou. Pokud tam Rusku umožníme porušovat hranice a smlouvy, nikdo z nás se nemůže cítit v bezpečí, protože všichni současní i budoucí agresoři se z toho poučí.

Proto musí Evropa převzít větší odpovědnost. A proto není americká podpora charitou, ale zásadní investicí do naší společné bezpečnosti.

Už nežijeme v optimistickém prostředí 90. let. Ideu jednotné globální civilizace nahradil konfliktní mezinárodní pořádek, který by někteří mohli nazvat nepořádkem.

Autoritářské země hovoří jazykem míru, suverenity, důstojnosti, dialogu a multilateralismu. To jsme viděli na nedávném summitu Šanghajské organizace spolupráce a o několik dní později na vojenské přehlídce v Pekingu, kde stáli rivalové demokratického světa bok po boku.

Jejich činy však mluví jinak – znamenají odmítání samotných principů, na nichž stojíme: Charty OSN, mezinárodního práva a mírového řešení konfliktů. Nenechme se zmást. Kdekoli ustoupíme, oni rádi zaujmou naše místo.

To je realita, před kterou stojíme. Alianci autokracií můžeme čelit jen jako aliance demokracií – nejen vojenskou vahou, ale i jednotným postupem a jasnou vizi.

A v tomto úsilí nemají Spojené státy přirozenějšího spojence než Evropu. Budeme-li stát pevně bok po boku, máme všechny předpoklady nejen uchovat naši bezpečnost, ale i obnovit příslib svobody a důstojnosti pro toto století.

Děkuji vám za pozornost.

Petr Pavel, prezident republiky, Harvardova univerzita 24. září 2025