Vážený pane prezidente, vážení ústavní činitelé, excelence, vážení hosté, dámy a pánové,

mám velkou radost, že mohu již potřetí na Pražském radě zahájit konferenci věnovanou Evropě. Zároveň je mi ctí, že pozvání přijal prezident Finské republiky Alexander Stubb. Welcome, Alexander.

Blízkost našich zemí dokládá i fakt, že čelní představitelé Finska vystupují na této konferenci již téměř pravidelně. Připomínám, že v loňském roce jsme na tomto místě o Unii debatovali s bývalým prezidentem Sauli Niinistö.

Letos bych se chtěl společně s prezidentem Stubbem zaměřit na samotný základ evropského projektu, na cíl, který jsme v posledních desetiletích možná považovali za natolik samozřejmý, že někdy až ustupoval do pozadí, a sice udržení míru a bezpečnosti na evropském kontinentu.

Když Evropská unie v roce 2012 převzala Nobelovu cenu míru, řada lidí zpochybňovala, zda si ji skutečně zaslouží. Dnes, s válkou několik set kilometrů od našich hranic, zní tato otázka úplně jinak. Dnes se musíme ptát, zda děláme v Evropě dost pro to, abychom tento mír, bezpečnost a stabilitu dokázali zachovat i do budoucna. Je zcela zřejmé, že celý svět a jeho dosavadní řád jsou v pohybu nevídaném od druhé světové války. Období globálních velmocí je zpět a s ním i tvrdší soupeření o moc, vliv i o zdroje.

Jakákoliv debata o Evropské unii u nás často působí jako střet dvou nesmiřitelných táborů. Na jedné straně stojí volání po užší integraci, na straně druhé důraz na národní kompetence a opatrnost vůči dalšímu prohlubování spolupráce. Přesto se tyto dva tábory v jednom bodě potkávají: shodují se v tom, že na globální scéně Evropská unie není tak silným geopolitickým hráčem, jak by v dnešním světě bylo potřeba, nebo jak by odpovídalo její ekonomické síle.

Neznamená to však, že je Evropa slabá. Svou sílu už v minulosti opakovaně prokázala. Při pandemii covidu-19 se Unie dokázala dohodnout na společném postupu, zajistit vakcíny a podpořit ekonomiky členských států. Po ruské agresi proti Ukrajině jsme dokázali v krátkém čase snížit závislost na ruských energiích, něco, co ještě před několika lety mnozí považovali za nereálné. V neposlední řadě jsme ukázali schopnost společně reagovat na ekonomické otřesy a chránit stabilitu našich ekonomik, například v souvislosti s asertivní celní politikou Donalda Trumpa.

Evropa ale musí chtít víc, musí aspirovat na to stát se vlastní sférou vlivu. Co to znamená v praxi? V prvé řadě jde o bezpečnost a obranu. Evropa musí být schopna nést větší díl odpovědnosti za vlastní bezpečnost prostřednictvím hlubší spolupráce, společných projektů a efektivního využívání prostředků, které dnes do obrany investujeme. Výsledky mohou být velmi konkrétní: firmy s dostatečnými kapacitami pro výrobu obranného materiálu, infrastruktura jako silnice a mosty, připravená v případě potřeby sloužit přesunům vojenské techniky, ale také odolná společnost složená z lidí, kteří se zajímají o svět, ve kterém žijí, a kteří dokáží v případě ohrožení jednat s rozvahou a s kritickým myšlením.

Za druhé, geopolitická síla Evropy stojí také na ekonomice. Pokud chceme obstát v konkurenci velmocí, musíme konečně razantně odbourat přetrvávající překážky na společném trhu a posílit naši technologickou a průmyslovou základnu, od inovací přes energetiku až po strategické dodavatelské řetězce. Úspěch Evropy závisí do značné míry na úspěchu evropských podniků. Ty musí mít lepší podmínky pro další rozvoj. Vedle odbourávání zbytečné byrokracie jim společně musíme zajistit lepší přístup ke kapitálu a konkurenceschopným cenám energií.

A za třetí, pokud má být Evropa politicky silnější, musí mít schopnost rychle rozhodovat a jednat, a musí přitom navenek vystupovat jedním hlasem. Jakmile však v Česku přijde řeč na rychlejší rozhodování nebo užší koordinaci v obraně, v průmyslu či zahraniční politice, často zaznívá okamžitě: "Tohle ne, žádné další předávání suverénních pravomocí do Bruselu."

Tato debata se přitom nevede pouze v Česku. V řadě členských států sílí přesvědčení, že Evropa už si nemůže dovolit čekat, až budou všichni na všechno připraveni současně. V některých oblastech se proto budou hlouběji integrovat ti, kdo chtějí a hlavně mohou. Ne proto, že by chtěli obejít ostatní, ale proto, že nechtějí zůstat paralyzováni.

Pokud se v Evropě začne v některých klíčových otázkách postupovat vpřed v užším kruhu připravených států, pak pro nás není rozumná strategie stát stranou, kritizovat a čekat, jak to dopadne. Měli bychom naopak usilovat o místo u jednacího stolu a snažit se výsledek ovlivnit tak, aby byl pro Českou republiku co nejlepší. Potřebujeme mít ambici být součástí těchto debat od samého začátku.

Dámy a pánové, pro stát naší velikosti je Evropa přirozeným prostorem, ve kterém se rozhoduje o naší prosperitě i bezpečnosti. Prostorem, který nám umožňuje uplatňovat náš vliv, hledat spojence a prosazovat své priority. Právě proto je pro země jako Finsko nebo Česko zásadní multilateralismus. Není to otázka žádné ideologie. Multilateralismus je jeden z nejúčinnějších nástrojů, jak prosazovat své zájmy ve světě, kde by samostatný postup nestačil.

Finsko je proto v tomto směru inspirativním příkladem. Je to země do počtu obyvatel přibližně poloviční oproti České republice. Přesto je ve světě dlouhodobě vnímaná jako sebevědomá a respektovaná, a navíc musím přiznat, že docela slušně hraje taky hokej.

Finsko je slyšet, protože ví, co chce. Umí své zájmy formulovat srozumitelně, jedná konzistentně a opírá se o funkční stát, důvěryhodnou diplomacii a pevné mezinárodní ukotvení. Zároveň své zájmy prosazuje v souladu s odpovědností k zájmům svých spojenců a partnerů.

Byl bych rád, kdyby Česká republika dokázala výrazněji prohloubit spolupráci s Finskem i s ostatními severskými a baltskými zeměmi, tedy se skupinou Nordic-Baltic Eight.

Spojuje nás mnohé, především silné ukotvení v transatlantickém prostoru. A osobně musím říct, že mám upřímnou radost ze vstupu Finska do NATO. Spojuje nás také vysoká citlivost vůči bezpečnostním hrozbám a střízlivý přístup k Rusku, zemi, se kterou mají obě naše země svou historickou zkušenost. A v neposlední řadě sdílíme důraz na inovace a technologickou konkurenceschopnost.

V lecčem se ve Finsku můžeme inspirovat, například ve funkční kultuře státní správy, ve strategickém plánování nebo ve schopnosti lépe propojovat bezpečnostní, zahraniční a ekonomickou politiku. Souzním rovněž s tezí prezidenta Stubba o potřebě hodnotově založeného realismu v zahraniční politice.

V české debatě se tento přístup často zbytečně odděluje na dva póly: hodnoty nebo realismus. Právě Finsko je ale skvělým příkladem toho, že o žádné protipóly nejde. Naopak, že můžeme a potřebujeme oba přístupy spojovat. Pragmatismus neznamená hodnotové vakuum. Nic takového v mezinárodní politice ostatně ani neexistuje. Každé rozhodnutí v sobě nese nějakou představu o tom, co chceme hájit, jaký řád chceme podporovat a kam vlastně směřujeme. Všechna funkční a životaschopná spojenectví a aliance jsou postavena na společných hodnotách.

Nedávné volby v Maďarsku ukázaly, že občané ve střední Evropě nechtějí jen protestovat a odmítat, chtějí také slyšet velmi pozitivní a konstruktivní vizi. Vizi sebevědomé a jednotné Evropy, která dokáže chránit zájmy i hodnoty svých občanů. Proto bych si pro budoucnost Evropy přál méně nervózních obav a více klidné, věcné, pragmatické a současně ambiciózní debaty o tom, jak přesně se posunout a v čem.

Dámy a pánové, Evropa nebude silná sama od sebe. Bude jen tak silná, jak silnou ji dokážeme společně vytvořit. Evropa není samozřejmost, ale jak říká Václav Havel, úkol, který před námi stojí každý den. Jsem přesvědčen, že silná Evropa je životním zájmem a zároveň předpokladem silného Česka. Máme pro to všechny předpoklady.

Děkuji vám za pozornost.

Petr Pavel, prezident republiky, Pražský hrad 5. května 2026