Vážený pane ministře, vážené rektorky a rektoři, dnes jmenované profesorky a profesoři, dámy a pánové.

Mám radost, že mohu opět zde ve starobylém Karolinu předat jmenovací dekrety vám - novým profesorkám a profesorům. Dosáhli jste zatím patrně nejvyšší profesní mety a museli jste pro to hodně vykonat. Za každým z vás je jiný příběh. Všechny ale spojuje touha po poznání, usilovnost a pracovitost. Cením si toho a věřím, že vaše jednotlivé příběhy budou inspirací vašim mladším kolegům a hlavně vašim studentům.

Je to již posedmé, co mám tu čest na tomto místě hovořit k vám vrcholným akademikům. O to těžší je však říci něco nového, něco dosud ještě nevyřčeného.

Kdybych se zeptal vašich studentů, o čem mám dnes hovořit, řada z nich by patrně ani na okamžik nezaváhala. Sáhla by po svém mobilním telefonu a dotázala by se na to AI.

Nový svět umělé inteligence, s každým dalším měsícem svého prudkého rozvoje, více a více proměňuje lidskou společnost. AI v průběhu posledních několika let radikálně zasáhla i vysoké školy, a proto bych se u tohoto tématu rád zastavil.

V oblasti výzkumu často pomáhá automatizovat rutinní úkoly a neskutečně zrychluje některé typy výzkumné práce. V řadě oblastí se tak díky AI daří řešit problémy, které se ještě před deseti lety mohly zdát nezdolatelné, anebo by jejich analýza přesáhla horizont životů jednotlivých vědců.

Mezi studujícími je AI stále oblíbenější, často k neradosti vyučujících. Stále častěji více či méně stojí za texty seminárních nebo dokonce diplomových prací. Někdy v souladu s rodícími se pravidly, jindy však budí u hodnotitelů značné rozpaky.

Vývoj umělé inteligence přináší obrovské možnosti pozitivního využití, nastoluje ale i složité otázky. A univerzity a akademická obec k nim teprve hledají správné postoje.

Nastoluje otázky týkající se autorství: Kdo je odpovědný za text, analýzu nebo závěr vytvořený s pomocí AI? Jakým způsobem adekvátně hodnotit práce používající AI?

Přináší ale i problémy související s ochranou dat a myšlenek. Zvyšuje riziko úniku citlivých nebo unikátních dat, nepublikovaných výsledků nebo osobních údajů. Může vést k problémům s replikovatelností výzkumů, ale i s věrohodností výzkumných závěrů.

AI má obrovský potenciál, ale i velmi vážná rizika. A zdaleka nejen v oblasti vysokoškolského vzdělávání a výzkumu. Jedno je ale jisté, nelze se jí vyhnout, nelze jí ignorovat, je třeba se s ní učit žít a co nejlépe ji využít k dobrým účelům.

Klíčové je naučit studenty i učitele používat AI kriticky, transparentně a eticky.

Díky vývoji AI se ještě naléhavějším stává úkol ujasnit si, co mají vysoké školy studentům předávat, jak má výuka vypadat a na co mají vysoké školy studující připravovat.

Pokud mají univerzity zůstat smysluplnými institucemi, pokud mají obhájit svůj po staletí budovaný význam, musejí na tyto otázky nacházet správné odpovědi.

Já osobně jsem přesvědčen, že sem patří např. posun výuky směrem ke kritickému myšlení, hlubokému porozumění, autentické kreativitě, schopnosti samostatně argumentovat, ověřovat informace a jejich zdroje.

Umělou inteligenci bude třeba mnohem více pustit do výukového procesu. Stejně jako stále více proniká do ostatních oblastí našeho života. Avšak za jasných pravidel a takovým způsobem, který nedegraduje úroveň vzdělávání. A to bude velká výzva.

Následujícímu tématu se ale v dnešním vystoupení zjevně nemohu vyhnout.

V předchozích týdnech se začala zintenzivňovat akademická debata a kritická reflexe rodících se obrysů nového vysokoškolského zákona.

V minulém projevu jsem nastínil jeho budoucí dilemata:

• zápas o akademickou svobodu vs. posílení efektivity vnitřního řízení univerzit.
• rozsah akademické samosprávy vs. manažerské řízení.
• autonomie univerzitního světa vs. efektivní nakládání s veřejnými prostředky a naplňování strategických priorit společnosti.

Již několik volebních období jsou tato dilemata příčinou, proč se ministrům do reformy vysokoškolského vzdělávání příliš nechtělo.

Proto oceňuji odvahu současného vedení MŠMT, že se do přípravy komplexní reformy pustilo.

Já sám zatím o její podobě nejsem detailně informován. Leccos již sice proběhlo médii, z toho ale zatím nechci a nemohu nic zásadního usuzovat. Věřím však, že se během léta s panem ministrem sejdeme a budeme mít příležitost o její podobě podrobně diskutovat.

Budu rád, pokud reforma posílí schopnost univerzit strategicky řídit a rozvíjet své součásti. Pokud univerzity vyjdou z reformy kompaktnější, silnější a zbaví se současné fragmentace, nesoudržnosti, často i neakceschopnosti.

Ocením, pokud se vysoké školy budou moci více profilovat, ať již jako „výzkumné univerzity“, nebo jako školy zaměřené primárně na výuku, aniž by jedno nebo druhé nutně vedlo ke ztrátě prestiže nebo financí.

Jsem přesvědčen, že výsledkem reformy musí být schopnost vysokých škol poskytnout kvalitní vysokoškolské vzdělání výrazně širšímu podílu mladých lidí, než je tomu dnes.

Budu také rád, pokud reforma ještě více posílí internacionalizaci a zapojení zahraničních akademiků do strategického směřování našich univerzit.

Většině kriticky smýšlejících akademiků je jasné, že dnešní systém reformu potřebuje. Zásadní však bude její výsledná podoba. Nepůjde to bez kompromisů, a to na všech stranách.

Za klíčový princip považuji, že jakákoliv reforma musí respektovat a naplňovat základní poslání univerzit. Univerzity neslouží primárně studujícím, neslouží ani vyučujícím, neslouží podnikatelům nebo průmyslu, a už vůbec neslouží politikům. Univerzity slouží veřejnému zájmu – vzdělanosti, vědění a poznání a v neposlední řadě humanismu. Slouží k širokému rozvoji celé společnosti.

A tak před řadou z vás dnes stojí mimořádně odpovědný úkol – najít a shodnout se na správné cestě, jak toto poslání v dnešním složitém světě co nejlépe naplnit.

Já to budu s očekáváním sledovat.

Děkuji vám za pozornost