Dobré dopoledne, dámy a pánové, vážení přátelé,

já jsem rád, že jsme se tady mohli dnes na chvíli sejít u příležitosti připomenutí již druhého výročí ruské agrese proti Ukrajině. Ta zpráva tehdy přišla pro mnohé jako blesk z čistého nebe, protože málokdo věřil tomu, že prezident Putin takový krok nakonec skutečně udělá. Ten dojem způsobil v naprosté většině lidí šok a ochotu velice rychle Ukrajině pomoci. Česká republika byla mezi těmito zeměmi, já jsem na to hrdý a zároveň i naši občané od prvních okamžiků začali zjišťovat možnosti, jak Ukrajině vlastně pomoci, včetně sbírek, které měly pomoci Ukrajině získat prostředky na efektivní obranu.

Postupem času jakékoliv obrázky bohužel zevšední. I prezentace války na Ukrajině začala působit to, čemu se říká odborně únava z války, i když se přímo netýká účasti ve válečném konfliktu, ale zprávy o neštěstích, zprávy o úmrtí, zprávy o destrukci lidský mozek začne zcela přirozeně vytěsňovat. A do popředí se dostávaly běžné denní problémy občanů, což ale neznamená, že by se to mělo stát trendem.

Problémy, které Ukrajina prožívá každý den, ohromnou míru destrukce, mnoho lidských neštěstí nezmizí tím, že před nimi budeme zavírat oči. Nezmizí tím, že se budeme tvářit, že neexistují, a je proto potřeba si připomínat nejenom konkrétní příběhy, ke kterým na Ukrajině dochází, ale také to, že je v našem zájmu, abychom Ukrajinu v tomto boji podpořili nejenom z principů běžné solidarity, protože na základě těchto principů chceme žít i my a doufali bychom, že ostatní s námi budou solidární, když se dostaneme sami do problémů, ale prostě proto, že chceme, aby Ukrajina žila v míru, aby byla stabilní, bezpečnou zemí, se kterou budeme moci nejenom sousedit, ale také spolupracovat.

Válka přinutila také miliony lidí, aby opustily své domovy, a rozhodně to nebylo dobrovolné rozhodnutí. Pro mnoho z těchto lidí to znamenalo opustit celý svůj dosavadní život, své přátele, své zájmy, práci, často i širší rodinu. V nejistotě, jestli se vůbec někdy budou moci vrátit. A také se vydat na cestu někam do prostředí, které většinou neznají, o kterém netuší, jak je přímé a jak se v tomto prostředí uplatní.

Na jedné straně jsem hrdý na to, že v České republice našlo útočiště okolo půl milionu ukrajinských občanů, uprchlíků před válkou. Na druhé straně se i tady začínají projevovat některé názory, které jsou šířené většinou uměle a které vyvolávají averzi vůči ukrajinským uprchlíkům. A tady bych rád řekl, a dokládají to právě i vaše příběhy, že zdaleka ne všichni uprchlíci jsou zátěží pro náš sociální systém. V prvním okamžiku samozřejmě, protože potřebují, aby dostali pomoc v nouzi, ale vzápětí mnoho ukrajinských uprchlíků, a vy jste toho důkazem, se velice iniciativně a aktivně vyrovnalo se situací a stejně tak jako vaši krajané na Ukrajině prokazujete ohromnou odolnost a vynalézavost v tom, jak čelit nové situaci. A proto jsem rád za vaše příklady, za to, že jste se pustili do podnikání, do studia, ale taky do pomoci ostatním. A právě tyto příklady jsou nejenom inspirací pro ostatní, ale jsou také důkazem toho, že přijmout na svém území uprchlíky z válkou zmítané země není zdaleka jenom vyjádření naší solidarity, ale je to také příležitost jak tuto uprchlickou vlnu využít i k tomu, že tito lidé mohou vést aktivní život a zapojit se do práce, studia a služeb na našem území. To si myslím, že bychom si měli neustále opakovat.

Já bych vám za to všem chtěl poděkovat, popřát vám, aby i s naší pomocí na Ukrajině brzy zavládl mír. A aby se stala opět bezpečnou a prosperující zemí. Děkuji a těším se na to, že si s vámi teď o některých vašich příbězích budu moci popovídat.